Víra? Jo, víra!

Guli píše: „Víra není jen náboženská záležitost,ale u náboženství jsou její projevy a důsledky vidět často nejvíc…….“ Ano „víru“ najdeme i mimo náboženství, ale…. Já vidím určité, podle mého podstatné, rozdíly mezi vírou náboženskou a nenáboženskou.
Náboženská víra licituje o duši člověka, o tom, co se s ní stane po smrti, tedy o nebi, osvícení, nirváně… (ano, buddhismus zahrnuji mezi víry), a vyslovuje pravidle, podle kterých má člověk žít, aby toho posmrtného cíle dosáhl.
Nenáboženské víry můžeme rozdělit na dva druhy. Jednak víry v sebe (v někoho dalšího) – třeba víru, že zdolám kopec, že se dokážu naučit čínsky, že tahle žena mi bude věrná, že já ji dokážu být věrný… Já bych tyto víry nazval pracovně „doufání“ (jako synonymum - doufám, že… ). Druhým typem jsou víry v nějaké ideje. Nadřazenost rasy, globální oteplování, komunismus například. Na rozdíl od těch náboženských věr nehrají tyto o nesmrtelnou duši, neslibují nic po smrti, ale jsou založené na chybných interpretacích vědeckého výzkumu. Hitler měl k dispozici (pseudo)vědecké bádání o nadřazenosti arijců, klimaalarmisté mají (pseudo)vědecké důkazy o zásadním ovlivňování teploty na Zemi lidskou činností, komunisté měli (pseudo)vědecké práce Marxe, Engelse a Lenina… Pro tyto víry mám jediný název – demagogie.
Tolik k termínu „víra“. O významu slov „věřící“ a „ateista“, napíšu samostatnou úvahu.
Guli dál píše: „Já na víře,obzvlášť na náboženské víře,nevidím dobrého téměř nic….“ Já ano. Opět si dovolím dvojí pohled. První z hlediska „agresivity“ víry. Pokud věřící svou víru „provozuje“ ve své mysli a omezuje se na rodinu, případně na církevní sbor, má moje jednoznačné sympatie a vždy budu hlasovat za to, aby byla náboženská svoboda, svoboda vyznání. Chce věřit? Má mu to být umožněno. Pokud ale bude tuto svoji víru „vnucovat“ svému okolí (bezvěrcům, či jinověrcům), mé sympatie ztrácí. Ve stupnici „agresivity“ budou na druhém stupni třeba demonstrativní protipotratové akce před vstupem do nemocnic, na dalším protlačování protipotratových a protirozvodových zákonů parlamentem apod. Vyloženě agresivní se víra stane, pokud uplatňuje nějaké tresty proti odpadlíkům, či bezvěrcům, teroristické akce, kamenování, upalování… Být to mně, tak bych věřící těch církví (sekt), které se nedistancují od posledně jmenovaných praktik, dal na roveň teroristům a vůbec je nepouštěl do země.
Druhý pohled je na „obyčejného“ věřícího. Obyčejnému člověku poskytuje víra jistotu. Jistotu, že když bude „slušný“, jeho nesmrtelná duše skončí v nebi. Má naději, že jeho snažení (odříkání) má nějaký smysl. Víra mu říká, co je dobré a co zlé. Víra (křesťanská) mu ukládá, aby pomáhal chudým, nemocným a potřebným vůbec. Chudobince, nemocnice, školy pro chudé… Tady (pro obyčejného člověka) vidím určitě kladný přínos církve.
Další Guliho výrok: „Člověk který říká že nevěří v Boha, říká že vlastně věří v neexistenci Boha,je tedy taky svým způsobem věřící.“ Tak tohle je složitější a souvisí to s tím, kdo je věřící a kdo ateista – to vydá na samostatnou úvahu - vrátím se k tomu příští úvahou.
A nakonec: „Člověk který se toto trochu zajímá brzy začne přicházet na rozpory až lži,které tyto náboženství provázejí.“ Myslím si, že v tomhle Guli nemá pravdu. Věřící na rozpor nemůže přijít.
Abych mohl za pomoci logiky dojít k nějakému závěru, musím mít na začátku nějaké axiomy a pravidla. Třeba axiom objektivní poznatelnosti. Pokud nebudu uznávat, že to, co vidím, co slyším, co cítím…, je skutečné, nemůžu nikdy na základě svých vjemů vyslovit nějaký obecný závěr. Stejně tak, pokud nebudu uznávat příčinnou souvislost (příčinu a následek) – může-li se něco stát „jen tak“ (zázrakem), těžko můžu zase něco obecně tvrdit. ¨
No, a pokud si coby věřící jako počáteční axiom dosadím „Bůh existuje“, nemůžu nikdy dojít žádnou sebesprávnější logikou k nějakým rozporům či lžím.