Mezi dvěma světy III.

Muž Selenu pustil ale pro jistotu, aby jej nemohla ohrozit, se otočil čelem k ní, mířící na ni pistolí. Nyní si ho mohla Selena pořádně prohlédnout. Byl to muž asi čtyřiceti let, oblečen celý v černé barvě, záda mu lemovala dlouhý černý plášť, který měl uvázán kolem ramen. Seleninu pozornost ale nejvíce upoutala černá maska na jeho tváři, která mu zakrývala celou pravou stranu obličeje. Důkladně si ho prohlížela a on jí. Seleně připadal známý, ale nemohla si vzpomenout, odkud by jej mohla znát. Panovala mezi nimi napjatá atmosféra. Selena necítila strach, kdyby ji chtěl něco udělat, udělá to. Snad. Cítila zvědavost a nejistotu. I přesto ji muž ji imponoval.
Muž na tom byl stejně. Neustále se Seleně díval do očí. Vypadal zaskočeně a překvapeně. Nikdy tak krásnou dívku neviděl. Měl tendenci zmizet, ale nemohl riskovat, že jej dívka prozradí. Kousl se do rtu, a uvědomil si, že ani zmizet nechce.
„Kdo jsi, a co tady chceš?“ Zeptala se přísným hlasem Selena a o krok ustoupila.
Po těch slovech se muž ze svého omámení vzpamatoval. Odhodil zbraň, a rychle, zlostně přitlačil Selenu ke zdi, a zakryl ji ústa, aby nemohla křičet. Zabránil ji v pohybu, hrubě ji tiskl ke stěně. Selena byla vyděšená. Škubala sebou, a snažila se osvobodit, ale muž ji držel velkou silou. Byl u ní tak blízko, že se skoro dotýkali špičkami nosu. Selena odvrátila znechuceně hlavu a podívala se do prázdna. Nyní k němu cítila nedůvěru a odpor, ale i nadále přemýšlela, koho ji ten muž připomíná. Muž jakmile spatřil její odvrácenou tvář a zrychlený dech, řekl:
„Nikomu nepovíš, že´s mě tady viděla, rozumíš?“
Selena poslušně kývla na souhlas. Svraštila obočí a nepatrně na něj pohlédla. Ty oči znala, i tu tvář.
Mezitím, co Selena zápasila s mužem, se zvenčí ozvalo volání jejího jména:
„Seleno, okamžitě se vrať zpátky!“ Volala její matka.
Selena chtěla odpovědět, ale nemohla. V duchu si přála, aby matka nevešla do pokoje. Zvláštní, říkala si pro sebe, ale nechtěla tuto situaci matce nijak vysvětlovat. Co ji ale zaujalo byl mužův postoj,jakmile zaslechl její jméno.
„Seleno…,“hlesl tiše a naprázdno otevíral ústa.
Muž svraštil obočí, a prázdným výrazem se podíval mimo. Pomalu pouštěl Selenu ze sevření a vzdaloval se od ní. Selena jej hlídala, a čekala, co udělá. Muž „tikal“ pohledem k ní a po místnosti. Uvědomil si, koho to právě držel v náručí. Cítil se zahanbeně. Styděl se za sebe. Nedokázal se ji podívat do očí. Beze slova rychlým krokem došel k oknu a chystal se vyskočit, když ho Selena zastavila.
„Počkej,“křikla a natáhla k němu ruku.
S napětím očekávala jeho reakci. Nyní ji došlo, odkud toho muže zná. Doufala, že ji poslechne. Poslechl a zůstal stát zády k ní. Kousl se do rtu a s napětím čekal, co řekne.
Selena k němu došla, ale zastavila se asi dva metry od něj.
„Ty…ty jsi ten muž…ten, který mě, před sedmi lety, zachránil v tom lese,“vypověděla tiše Selena.
Muž zavřel oči, a zaťal pěsti. Zklamaně vydechl. On, když uslyšel její jméno, ihned věděl o koho jde, její zelené oči a odhodlaný výraz, který měla již jako dítě, poznal hned. Doufal však, že ona nepozná jeho. Nechtěl, aby jej takhle někdy spatřila.
„Ne, to sis mě s někým….,“odvětil razantně ale Selena ho přerušila.
„Ne, nespletla! Poznala jsem tě, jen jsem si nemohla vzpomenout.“
Opatrně se k něm přibližovala. Muž její pohyby vycítil a přes rameno na ni pohlédl. Pravou stranou tváře, na které nosil masku. Selena se zastavila.
„Ano, jsem to já, máš pravdu,“pronesl muž, „a tohle je výsledek tvé záchrany,“dodal hrubým hlasem a napřímil se k ní. Vyčítavě a upřeně se na Selenu nastavil tvář s maskou. Bezcitně si užíval její zděšení. Uskočila. S hrůzou sledovala jeho masku a chování, které mu neměla za zlé. Došlo ji, že sice tehdy neumřel, ale vlk mu roztrhal půlku obličeje. Chystala se něco říct, ale nenacházela správná slova. Muž neřekl nic. Uvědomil si, že takovým způsobem se to dozvědět neměla. Reagoval přehnaně. Pokorně se zadíval do země. Selena k němu přistoupila ještě blíže, neustále se mu dívajíc do očí. Pociťovala ještě větší výčitky než tehdy, před sedmi lety. Bylo ji do pláče. Váhavě k němu zvedala ruku, připravená sundat mu masku. Muž její úmysl vycítil a odvrátil hlavu na druhou stranu, zakrývajíc si rukou masku.
„Ne! Nechci, abys to viděla. Sice je to už dávno, ale na ty jizvy není pěkný pohled.“
Selena muže šokovaně pozorovala. Na tváři ucítila jemnou slzu, kvůli ní zůstal takhle zohavený.
„Je mi to tak strašně líto,“špitla.
Po jejich slovech ji muž pevně uchopil za ramena a dotčeně, a uraženě vmetl do tváře.
„Nechci, aby mě někdo litoval! Rozumíš?!“
I když chtěl na ní být hrubý, její zoufalý pohled, vyzařující ji z krásných očí, mu to nedovolil. Něco k té dívce cítil, ale nechtěl si to přiznat. Jindy odhodlaná Selena by se bránila, ale nyní nemohla. Fakt, že za jeho nynější vzhled je zodpovědná ona, ji přikazoval smíření s jakýmkoliv jeho činem.
Místo hrubého zacházení, které pokorně očekávala, mužovo sevření polevovalo a jeho pohled se mírnil.
„Je to už dávno, zapomeň na to! Zapomeň na mě!“ Přikázal, odstoupil od ní a otočil se opět zády.
Ani ji nebyl muž lhostejný, i když o něm nic nevěděla. Vzchopila se a postavila se před něj. Vzala ho za ruce a odhodlaně pronesla:
„Nechci na to zapomenout! Nechci..na tebe zapomenout!“ Vmetla mu do tváře.
Než ji stačil odpovědět, z venku se ozvali mužovi společníci:
„Rollande, musíme jít. Co tam tak dlouho děláš?“
Muž se, společně se Selenou, otočili směrem k oknu. Pohlédli zpět na sebe. Tuto noc jej poprvé spatřila se usmát. Ten krásný úsměv, i pod rouškou zlověstné masky, poznala hned. Nepatrně mu úsměv oplatila. Muž ji pohladil po tváři, a se skleslým výrazem, nerad, odvětil.
„Ale musíš. Bude to tak lepší,“a políbil ji procítěně a vášnivě.
Než se Selena stačila vzpamatovat, muž vyskočil oknem a po střeše, která byla pod oknem, utíkal pryč. Selena hbitě vykoukla z okna, ale přes veselící se dav již muže nespatřila.

***
„Rollande, co´s tam tak dlouho dělal? Máš, co jsme potřebovali? Musíme zmizet,“pověděl za běhu Rollandovi jeho nejlepší přítel Amar. O něco málo starší než Rolland.
„Povím ti to, až budeme v podzemí.“
Oba muži, společně s dalším dvěma lidmi, mužem a ženou, utíkali přes bavící se obyvatelé Mocných, kteří zaplňovali ulice svým hlasitým pokřikováním a bujarým chováním.
Rolland i Amar byli ze světa Ztracených. Pokaždé, když Mocní pořádali ples, Rolland s Amarem a přáteli procházeli tajnou chodbou v podzemí, která byla umístěna v zadní části hradu, do Světa Mocných, jelikož všichni Mocní jsou v době plesů ve značně „dobré náladě“ a nejsou tak ostražití. Rolland s Amarem byli něco jako mecenáši Světa Ztracených. Zachraňují jeho obyvatelé. Kradou vše, co se jim hodí.Vždy se rozdělili a každý vzal něco odjinud. Zbraně, oblečení, ale především jídlo a léky pro své lidi, aby alespoň přežili, když jsou, podle všech, spodina společnosti. Kdyby nebylo jich, dávno jejich Svět zanikne, a všichni by zemřeli hladem, nebo by se povraždili. A to všechno jen díky jednomu člověku, který chtěl vytvořit utopii. Utopii, která bude plna krásných, bohatých lidí. Kvůli Seleninému prapradědu, který takto vytvořil oba světy. A tu „špínu“ chudých, nemocných zapudil
Jakmile byli v podzemí,vyzděnou tmavou chodbou, odcházeli zpět do svého Světa. Tři muži drželi louče a Amar i nadále vyzvídal.
„Tak co se tam stalo?“ Vyptával se zvědavě.
Rolland jej vzal kolem ramen a tiše řekl.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o té dívce, před sedmi lety?“
„Myslíš tu, kvůli které máš…tohle,“dodal ostýchavě a rukou poukázal na Rollandovu tvář.
„Jo, přesně tu. Amare, jak jsem zdrhal, vešel jsem, netušíc, do jejího pokoje a ona tam vešla. Amare, kdyby´s ji viděl…ona je nádherná.“ Rozplýval se Rolland nad Selenou.
„A..a..co ona? Poznala tě?“ Vyhrkl nahlas a překvapeně Amar.
„Pššt..neřvi. Jo, poznala. A stalo se ještě něco..,“dodal nejistě Rolland.
„Rolle, kámo, znám tě. Co jsi udělal?!“Otázal se s obavami Amar.
„Já….já…..ji políbil.“