Mezi dvěma světy II. Minulost se vrací

Současnost

Selena seděla na parapetu okna svého pokoje a pozorovala procházející se lidi, po bohatě zdobených ulicích. Vše, v jejich světě, bylo plné přepychu. Lidé zde byli krásní, bohatí, zdraví, ale namyšlení a sobečtí. Nikdo zde nemyslel na druhé, jen na sebe. Pracovat se zde nemuselo, všeho tu bylo dostatek. Lidé byli rozmazlení a líní. Nikdy je netrápil hlad, nemoci, ani smrt. Proč vlastně? O umírání se tady nemluvilo, když někdo umřel, postarali se o něj strážci. Nenápadně a hlavně rychle. Ti samí strážci, co hlídali Bránu. A ten dotyčný zkrátka zmizel. Lidé tady ani nevěděli, co je to smrt. Bylo jim vštěpováno, že člověk odchází na lepší místo, kam, to nikoho nezajímalo. Neexistovaly tu city jako láska, starost, porozumění, laskavost, upřímnost, apod. Přetvářka, to ano. Tyto pocity zde dokázal předstírat každý. Lidé se na sebe usmívali, byli vstřícní a milí, ale to vše pouze jako. Za zády pomlouval každý každého. Bez výčitek, bez servítek. Kde kdo tu znal na druhé tu největší „špínu“.
Selena byla jiná. Cítila to. Již dvacet let, co zde žila. Ale nejvíce to začala pociťovat od dne, kdy ji zcela neznámý muž zachránil život a sám při tom, zřejmě, zahynul. Tehdy poprvé pocítila strach, ne o sebe, ale o někoho jiného. Jak již bylo psáno, Selena byla princezna Mocných. Žila společně s královskými rodiči v hradní pevnosti, která se tyčila vysoko na kopci. A pod níž se rozpínal celý svět Mocných. Selena znala pevnost nazpaměť, každou skulinku pevnosti, každou skrytou komnatu, každou tajnou chodbu vedoucí ven. I přesto, že jako princezna byla nejvíce hlídaná, dokázala si prosadit svou a dělat si, co se jí zachtělo. Hlídali ji, ne proto,že by o ní měl někdo strach, ale jako rodičku budoucího potomstva, a ona to věděla. Ale ani tento fakt ji nedokázal „uklidnit“. Vždy dokázala „obejít“ strážce a utéct pryč. Svolení opustit pevnost a podívat se mezi lidi, toho by se nedočkala. Právě proto ani nikdy nikomu neřekla o tajné chodbě v podzemí, která vede přes Bránu až na druhý svět, ke Ztraceným, a která má více jak kilometr. I přes svou tvrdohlavost, vytrvalost a odhodlání se Selena již nikdy ke Ztraceným nevrátila, přestože tolik chtěla. Chtěla poznat svět, o kterém se nemluví.
Dnes se konal na Pevnosti ples. Již několikátý do roka. Když se pořádá ples, oslavuje celý svět Mocných. Veselí, ženy a víno teče proudem. Selena cítila odpor k takovým radovánkám. Po celý svůj život je zažívala a ze srdce je nenáviděla. Ale je „Mocná“ a přetvářka ji jde skvěle, protože v tomhle světě se nikdo nezajímá o to, jak se kdo cítí.
Z přemýšlení ji vytrhlo nejisté zaklepání na dveře. Selena sebou trhla a její pohled směřoval k velkým kovovým dveřím v gotickém stylu.
„Ano?“ Odvětila.
Do dveří vešla služebná, oblečená do prostého oblečení a špinavou zástěrou.
„Vaše výsosti, velice se omlouvám, že obtěžuji,“omlouvala se služka ale Selena ji skočila do řeči.
„Co chceš?“
„Král mne za Vámi poslal, že Vám mám pomoct s přípravou na ples. Už je čas,“odpověděl koktajícím hlasem služka, dívajíc se nejistě do země.
Selena převrátila oči v sloup.
„Jistě, tatínkovo přání přeci nemůžeme ignorovat. Dobrá tedy. Tak pojď dál.“
Mezitím co služky pomáhaly Seleně do šatů, střevíců, nalíčily ji, učesaly a pomohly nasadit vhodné, masivní zlaté šperky, Selena v duši křičela. Pouze s notnou dávkou sebezapření tohle všechno vydržela.
Jakmile se začalo stmívat, ples mohl začít. Na zlatém vysazeném trůně s neskrývanou pýchou seděli Selenini rodiče a s pohrdáním, z vrchu, hleděli na přítomné hosty . Poté, co Selena vstoupila do místnosti, se šaty až na zem, z pravého hedvábí, poseté rubíny a diamanty, pohltila pohledy každého v místnosti, zejména mužů.

Ze Seleny vyrostla nádherná žena. Zpoza jejich černých dlouhých vlnitých vlasů, které měla sepnuté do drdolu, se vyjímala labutí šíje. Její smaragdově zelené oči se „třpytily“ještě více než kdysi. Připadala si jak porcelánová panenka, jako zboží, které si každý může do nekonečna prohlížet. Nemusela se ani dívat hostům do tváří a cítila, mužské lačné pohledy, a ženskou závist. Ihned, jak se objevila, přítomné ženy si začaly něco špitat. Na to byla zvyklá, a byla to další z věcí, které na plesech nesnášela.
K Seleně došla královna, její matka. Uchopila ji za ramena, pevně stiskla, a sykla do ucha.
„Usmívej se,“a sama se uculila.
Selena se na ní podívala nenávistným zoufalým pohledem. Matka ji pohled neopětovala. Selenu to bolelo, ale nedávala to na sobě znát. Zpátky pohlédla do prázdných tváří, které viděla pod sebou a ironicky se zazubila.
***
Ples již trval více než dvě hodiny. Selena byla notně unavená, ale královská konvence ji nedovolila odejít, a nevěnovat se hostům. Protančila snad více než deset kol, ale ji to připadalo nekonečně dlouho. Únava na ni již byla znát, ale muži s ní chtěli i nadále tančit.
Po dalším z řady tanců si Selena sedla na trůn a položila hlavu do dlaní. Na tváři se jí značily krůpějky potu a její dech zrychloval.
„Seleno, vrať se a bav naše hosty,“přikázal ji otec.
„Už ..už nemůžu, otče. Jsem unavená. Je mi horko, tady je strašně nedýchatelno,“vypověděla zoufale a ovíjela se rukou.
„Seleno, to vydržíš. Co si o nás hosté pomyslí?! Vidíš je,“pokynul rukou,“ „ přišli jen kvůli tobě. Zvláště muži, kteří s tebou chtějí tančit..“
„To je mi jedno, já opravdu nemůžu dál tančit. Potřebuji si chvíli odpočinout,“přerušila ho skoro v mdlobách.
„Na to jsem se neptal. Běž tančit,“přikázal ji otec dotčeně mezi zuby.
„Nikam nejdu!“ Křikla Selena podrážděně, a hlasitě přes celý sál.
V tom okamžiku hudebníci přestali hrát a tančící páry tančit. Všichni se otočili směrem ke trůnu a překvapeně očekávali vysvětlení. Selena uraženě hleděla do země. Její otec jen stěží skrýval rozhořčení a zlost. Postavil se a směrem do sálů pronesl:
„Panstvo, nic se neděje, jen pokračujte. Její výsost….,“nedokončil to.
V tom momentě se postavila z křesla i Selena a skočila mu drze do řeči.
„Její výsost odchází. Promiňte, jsem velice unavená. Užijte si zbytek plesu nadále beze mne,“řekla klidným hlasem a hlavou pokynula rozloučení.
Hosté se pokorně poklonili a Selena vítězně odcházela středem z místnosti s potutelným úsměvem.
***
Selena odcházela do svého pokoje, dlouhou tmavou chladnou chodbou, osvícenou loučemi visícími po stěnách. V noci Pevnost působila strašidelně, ale Selena byla zvyklá. Již jako dítě se po chodbách potulovala sama. Odvaha jí tedy rozhodně nechyběla. Jakmile vešla do svého pokoje osvětleného pouze svíčkami, které byly umístěny v několika pětiramenných svícnech, unaveně si lehla na postel. Když v tom za sebou zaslechla nečekaný zvuk. Prudce se otočila, a podívala se za sebe. Na zemi spatřila porcelánovou sošku, která bývala postavena na polici. Selena svraštila obočí. Obezřetně se rozhlédla po místnosti. Tušila, že v pokoji není sama. Velmi opatrně vytahovala, z pod polštáře, dlouhou dýku se zlatou rukojetí, kterou měla vždy připravenou. Pomalu se pohybovala po pokoji, byla připravena zaútočit. Najednou ji ale zezadu někdo silně uchopil za ruce. Postava u ní byla těsně blízko, tak, že Seleně znemožnila jakýkoliv pohyb.
„Pusť tu dýku,“pošeptal ji do ucha výhružně mužský hlas.
Selena sebou trhla a pokoušela se vyprostit z pevného mužského objetí.
„To bych nedělal,“přikázal muž a přiložil ji k pasu pistoli. „Pusť tu dýku,“zopakoval a Selena jej neochotně poslechla.