V zajetí času XXIII. kapitola

Překvapeně jsem se na oba muže dívala. Potom, co mi právě oznámili, jsem myslela, že mě popadne infarkt. Jako bychom měli málo problémů, musí se přidat další. Sice jsme zachránili Cantuberry, ale nemáme Cathrine ani medailon, protože drahá Cathy se přidala na stranu Anabell s Roshwoodem. Nedokázala, nechtěla jsem tomu uvěřit. Cathrine? Ta, která se pomalu bojí i vlastního stínu? Jak jsem nad tím tak přemýšlela, zapadalo mi to do sebe. To, proč Anabell poslala Cathrine pryč, když vtrhli na Cantuberry, i její podivné a zvídavé otázky, které mi před chvíli pokládala. Po mém návrhu, poslat Victora s Philipem zpět, se netvářila moc nadšeně, zbývalo ji, jen doufat, že se nic nedovíme.
Když jsem poslala Cathrine s Victorem do minulosti, nenapadlo by mě, že se kdy postaví proti mně, ona? Victor mi vyjasnil, že se musela Cathrine spojit s Anabell někdy mezi tím,co byla v minulosti, ale vůbec netušil kdy. Všechno měli pečlivě naplánované. Cathrine předstírala naše přátelství. A jakmile jsem se s Philipem objevila na Cantuberry , dala vědět Annabell a lordu Roshwoodovi. Proto byli v mžiku u nás. Všechno se seběhlo stejně, ale když jsem se chystala zabránit Anabell, uhodit Victora, zabránila mi v tom Cathrine a údajně mě omráčila. Proto si na nic nevzpomínám. Poté se mě chopil Roshwood, a vydíral oba muže, aby mu dali medailon, což nedobrovolně učinili. Z Victorova a Philipova objasňování minulé noci mi běhal mráz po zádech.

„Agnes, já nevím, co říct…,“zakončil své vyprávění Philip.
Zklamaně jsem se posadila do trávy a podepřela si hlavu. Cítila jsem zradu a zklamání. Cathrine? Jak mi to mohla udělat? Proč? Co jí ta mrcha naslibovala? Sice jsem tušila, že je snadno ovladatelná, ale až tak?? Čemu se divím? Jsem to já, uvěřila mě.
„Agnes, co chceš teď dělat?“ Zeptal se mě Victor, stále s ohledem na Cath a sedl si ke mně.
Zadívala jsem se do slunce, které příjemně hřálo, kousla se do rtu a prohrábla si vlasy.
„Zničíme je! Všechny tři!“ Pronesla jsem rozhodně. Muži se na sebe nejistě podívali. Já už neměla sílu, se jakkoliv rozčilovat, vyvádět, nervovat, či snad brečet. Z počátku mě jejich zpráva šokovala, ale po tom, co jsem prožila, už mě nic nepřekvapilo. Ztrácela jsem jakoukoliv naději na návrat domů, a Cathrine jsem z duše nenáviděla. Zhluboka jsem vydechla, překřížila ruce na prsa, a s klidným pocitem jsem se zeptala.
„Jaký je plán, hoši?“
„Musíme zmizet, někde se ukrýt, získat zpět medailon, a pak zabít Roshwooda a Anabell,“odvětil mi Philip a povzbudivě se usmál.
„Jo, to je dobrej plán.“ Odvětila jsem. „No, a nenapadlo vás, že může mít Roshwood všechny medailony?“Došlo mi, jakmile jsem veškeré tyto informace vstřebala. Později se ukázalo, že to nebyl vhodný dotaz, k Victorovu překvapení.
„Jak víš o ….,“pohlédl na Philipa, „jistě.“
„No ale to je fakt, co když o nich ví, a má je? Proč by nás jinak nechával na živu?“ Napadlo Philipa.
„Nebudu se ptát, jak by o nich věděl. Jestli to je tak, tak nemáme moc času. Musíme jednat. Musíme zjistit, co chtějí udělat.“ Rozhodl Victor a důležitě se u toho zatvářil.
„Ale do Londýna nemůžeme, ne takhle,“dodal Phil„všichni by nás poznali.“
„A jak známe Roshwooda, už jsem hledán i já. Vím, kam půjdeme,“ozval se Victor, kterého oslepilo ranní slunce. „Ukryjeme se u našich přátel, Evelyn a Stephena, bydlí nedaleko, do večera bychom tam být mohli.“
„Změníme vizáž, a musíme najít ty tři dříve, než oni nás,“doplnil Phil a nejistě usmál.
„Jak to chcete udělat? Takhle je obejít? Pořád jsou o krok napřed,“ Vyzvídala jsem zvědavě.
Victor s Philipem se podívali na sebe a zpět na mě. Jejich lišácké pohledy mě neuklidňovaly.
„Ty a Anabell jste přeci stejné,tak vás vyměníme,“vysvětlil Victor a mrkl na mě.
„Ne…,“ povzdechla jsem si.

Podzimní slunce nám svítilo na cestu a příjemně chladný vánek nám ovíjel obličeje. Procházeli jsme polní cestou a doufali, že projede nějaký kočár. Marně. I přes to krásné počasí jsme naši cestu trávili mlčky. To ticho bylo vražedné.
„A ti přátelé, Stephen a Evelyn, dá se jim věřit?“ Zeptala jsem se a podívala se střídavě na Philipa s Victorem.Philip se pousmál.
„Jsou to jediní přátelé, které máme,“odvětil Philip, dívajíc se do země.
Sklopila jsem zrak a zastyděla se.
„Jak to?“ Otázala jsem se.
Victor pohlédl na Philipa a hlavou mu pokynul, aby začal mluvit. Philip se zhluboka nadechl.
¨ „Víš Agnes, s naší minulosti, doteď,“ušklíbl se, „to není slavný. Když nás, v roce 1815 učinili Victorovi rodiče strážci, tak se všechno změnilo. Jak se stali strážci oni, to nám nikdy neřekli, ani nebyl čas to zjišťovat, ale zpátky k tomu, co jsem chtěl. Z počátku to bylo fajn, bylo nám pětadvacet a užívali si nesmrtelnosti, cestovali, až jsme se nakonec vrátili zpět do Anglie. Jenomže, když odejdeš v roce 1815 a vrátíš se za dalších deset, dvacet let, a ty nemáš na obličeji jedinou vrásku, tvá tvář je sametově hebká,a nic jsi neztratila ze svého půvabu, i přesto,že by ti mělo být už nějakých čtyřicet, padesát let, začne to být okolí podezřelé.“
„Obviňovali nás, z čarodějnictví, okultismu, spolčování s ďáblem, a bůhví z čeho ještě,“pokračoval Victor, „a je pravda, že k lepší pověsti nepřispěl ani fakt, že kolem nás záhadně, beze stopy mizeli lidé. Ale nic nám nikdy nedokázali, a tak jsme si získali respekt a uznání. Ne zrovna příjemným způsobem, pravda. Proto nám jde každý v Anglii “na ruku“, protože se bojí.“
„Nejhorší je, že se toho prostě nemůžeš zbavit, jinak zemřeme,“dodal Phil a pohlédl na Victora.
Do večera jsme znaveně došli k Stephenovi a Evelyn. Ti, jak nás spatřili, podiveně na nás hleděli. I přesto nám poskytli dočasný azyl. Vysvětlili jsme jim, částečně, naši situaci. Sice, jak jsme je požádali o jiné oblečení, paruky, a falešné kníry, kterých měli doma celkem dost, udiveně na nás hleděli. Naštěstí se nevyptávali, a bez řečí nám ty věci půjčili. Jakmile jsme zůstali v pokoji o samotě, sedla jsem si do křesla a zeptala jsem se.
„A co teď?“
„Zítra pojedeme do Londýna, a budeme doufat, že ještě není pozdě,“odpověděl Philip a povzbudivě pohlédl na paruku, se kterou si pohrával.