Přítomná budoucnost IX.

  Když se na toaletách uklidnila a dokázala přemýšlet, rozhodla se, že řekne Oliverovi o Tomovi.
  „Kdepak jsi byla tak dlouho?“ zeptal se Oliver.
  „Na záchodě,“ odpověděla mu jednoduše.
  „Kdo ti volal?“ vyzvídal dále.
  „Měla bych ti něco říct Oli,“ přešla jeho otázku. V hlavě hledala ta správná slova, ale nic jí nenapadalo. Všechno znělo stejně a hlavně všechno bolelo.
  „Tak povídej,“ vybízel jí. Vypadala, že ji něco velmi trápí.
  „Víš, jak jsem ti povídala o tom klukovi, který mi tak moc ublížil,“ začala nejistě.
  „Jistě, že si ho pamatuju. Nevím, co radši bych udělal, jestli ho zmlátil, že ti tak ublížil. Nebo mu poděkovat, že teď tě můžu mít já,“ usmál se na ni. Jí to však zabolelo. Zhluboka se nadechla, aby odehnala pocit viny.
  „Potkala jsem ho na tvém večírku.“
  „Proč jsi mi neřekla, že tam byl?“ řekl naštvaně.
  „Já jsem ho chtěla pozdravit, vidět ho. Už mě to nebolí, neboj,“ snažila se ho nějak utěšit, „a dali jsme si schůzku. Chtěla jsem se poptat, co je nového, znáš to.“
  „Ne,“ odsekl. V jeho očích plál oheň hněvu. Nikola polkla. Jak jen to říct?
  „Povídali jsme si,“ potili se jí ruce, „a bylo to velmi příjemné odpoledne,“ opět polkla teď už na sucho, „a tak jsem ho poznala k sobě,“ zakončila větu, podívala se na něho. Ihned věděla, že mu to došlo.
  „Proč? Co jste dělali?“ očima by mohl vrhat blesky.
  „Opět jsme si povídali a já uvařila večeři,“ už se zase dívala do stolu. Byla nervózní, ruce se jí třepaly. Ničilo jí, ničit jeho.
  „Nic víc?“ záblesk naděje?
  „Pak jsme spolu strávili další dva dny.“
  „Jenom tak?“
  „Ne,“ zakroutila hlavou a pořád se dívala do stolu. Nechce vidět jeho oči, nechce.
  Prásk! Bouchnul pěstmi do stolu. Podívala se honem na něho, ale on už stál.
  „Kde je ten bídák?“
  „Co já vím,“ zalhala.
  „Ty víš, kde je,“ zavrčel. Jasně, že vím. Ale nepovím, kdo ví, jak bys dopadl, pomyslela si v hlavě. Vždyť Tomáš je voják a nějaký ekonom mu nemůže ublížit.
  „Nevím.“
  „Už odjel zase do Francie?“
  „Ne.“
  „Tak kde je?“ oběhnul si stůl a sklonil se k ní. Hlavu měl v úrovni její. Nikole bušilo srdce rychlostí blesku. Nepoznávala Olivera, dokonce se ho bála. Ale bála se i o něho, nemůže mu říct, kde je Tomáš. Ještě by se mu něco stalo a to si nemůže vzít na triko.
  „Jak já to mám vědět?“ otočila útok.
  „Tak to spíš s kdekým, že ani nevíš, kde bydlí?“
  „Nedělej ze mě něco levného,“ naštvala se Nikola. Co si myslíš? Oliver se napřímil, urovnal si sako.
  „Má drahá, já to z tebe dělat nemusím, vystačíš si sama,“ a odešel. Nikola si právě uvědomila, že nejsou u ní doma, ale v restauraci. Všichni se na ni dívali. Bylo jí trapně. Položila peníze na stůl a odešla také.

  Doma se Nikola rozbrečela, ztratila všechno a jenom kvůli tomu bídákovi. Měla na Tomáše zlost, že ho znovu potkala. Přece vše bylo tak normální, když tu nebyl a najednou se všechno obrátilo vzhůru nohama. Zase se jí zhroutil celý svět a ona bude muset začínat od základů. Nový život? Tsss, zase se já musím přizpůsobovat jemu. On na mě nikdy nebral ohled! Vůbec se v Tomášovi nevyznala, byl tak tajemný, plný překvapení, i když si myslela, že ji nemůže ničím zaskočit. Odjet s ním do Francie, to je nápad století.
  Nejvíc však měla vztek, že Oliver je na ni naštvaný, i když ona byla ta, která se rozhodla hrát čistou hru. Proč ale?! Co z toho mám? Co jsem si myslela! Jsem tak pitomá, propadla do zoufalství. Co jsem si jen myslela, že to pochopí a já se budu moct rozhodnout?
  Když se dostala z toho nejhoršího, čím sebe samu nazvala, tak si utřela slzy, uklidila nákup, který ještě stihla nakoupit, než se zhroutila. Vzala si zmrzlinu z mrazáku a zasedla si k televizi. Pouze se do ní tupě dívala, v hlavě měla úplné prázdno a pozorovala zprávy. To bylo asi to nejzajímavější, co zrovna dávali. Postupně dostávala takový nadhled nad svou situací.
  Aspoň se už nemusím rozhodovat. Jen snad kvůli mámě, ta bude vyšilovat. Už to viděla před očima.
  „Ty chceš jet do Francie? Ty ses úplně zbláznila. Co škola? Co Oliver?! Zapomeň konečně na toho Tomáše, co dobrého ti do života přinesl. Holka kam ty to dotáhneš.“
  Přesvědčování, že potřebuju jazyky a budu tam pracovat, ji asi moc nepřesvědčí. Jenže co škola? Jak má všechno opustit? Vždyť to není jen tak, sbalit si kufry a jít si kam se zlíbí. Musí si vyřídit pas, vízum, ve škole si posunout rok a všechno. Pojištění, práce a bydlení. Kde budu bydlet? Co tam budu dělat? Cítila, že opět panikaří. Chtěla se uklidnit, zhluboka dýchala a snažila se upadnout do dřívější otupělosti, ale nešlo to. Rozhodla se správně? Nebo se má rozhodnout pro Olivera, omluvit se mu a slíbit, že se to už nikdy víckrát nestane. Vysypat si popel na hlavu a být smířená s tím, že to uslyší pokaždé, když se pohádají. Ale vrátí se Oliver vůbec? Přece jenom zasáhla jeho hrdost a to je pro celou jeho rodinu dost citlivá věc. Jeho tatínek to určitě nepřekousne, Nikola pro něho spadne z výsluní na nejnižší dno společenského žebříčku. Jeho matka naopak propukne v pláč a naříkat, že se to nemělo stát. Co udělají teďka se zásnubami.
  Jako když do ní vrazí, napřímila se se lžičkou zmrzliny ještě v puse. Svatba! Co bude dělat? Má někomu říct, že se ruší nebo máš počkat. Ne určitě počkat, ještě je tu ta možnost s vysypáním popela. Proč je vše komplikované? Najednou si uvědomila, že někde něco hraje. Zaposlouchala se a poznala, že je to její vyzváněcí písnička. Honem vstala a hledala svůj mobil, utíkala do ložnice, kam zahodila dříve kabelku. Konečně ho našla a display neoznamoval nikoho jiného než Tomáše. Rychle než to položí, to zvedla.
  „Halo?“
  „Ahoj, to jsem já.“
  „Já vím. Potřebuješ ještě něco?“ ještě nějak mi rozházet celý život? Tak prosím jen začni, pomyslela si.
  „Já jsem se chtěl domluvit, jestli bych dneska mohl za tebou přijet. Pokud by to však nevadilo,“ dodal honem. Uvědomuje si, že mám snoubence? Ne kluka nebo známost, ale snoubence. Teda měla! Ale to on neví, co kdybych s ním teď byla? poznamenala si v duchu.
  „Myslím, že dneska už budu mít volno,“ zhodnotila svoji situaci. Koho by tak mohla asi čekat po tom fiasku v restauraci?
  „Tak já za tebou večer přijedu, ano?“ jeho hlas byl něžný. Po celém těle cítila to krásné mravenčení, už se na něho těší. Uvědomila si, že rozhodně nechce být sama. Že se chce schoulit do jeho náruče a nechat, aby všechny její problémy vyřešil za ní. Však on je způsobil. Dobře i já jsem byla dost velkým viníkem.
  „Dobře, budu tě čekat, ale přijet honem, musím ti něco říct.“
  „A co?“
  „Ne až přijedeš.“ Potom se oba rozloučili a ona začala uklízet byt.

  „Crr,“ zazvonil zvonek od spodního vchodu. Nikola hnedka otevřela, aniž by se zeptala, kdo to je. Věděla, že za ní má přijít Tomáš, všechno už měla nachystané. Zrovna připravovala večeři, stůl v obýváku již měla naaranžovaný k stolování a tak s úsměvem čekala na Tomáše, než vyběhne schody. Když konečně došel, dala mu pusu. Byla neuvěřitelně ráda, že ho tu zase má zpátky. Těšila se, až řekne Tomášovi o dnešním dni a on jí obejme a řekne, že udělala správnou věc.
  Tomášovi došlo po telefonátu, že Nikolu postavil do velmi záludné situace, proto taky zařídil všechny nezbytnosti pro návrat do kasáren a došel za ní. Nechtěl na ní nechat všechny starosti, které s tím bude mít. A do toho ještě Oliver. Neměl ho rád, nelíbilo se mu jeho jméno ani to, jak ho Nikola popisovala. Jednoduše mu nebyl sympatický.
  Nechal Nikolu v kuchyni a vytáhl Woodyho z klece. Ten je dal více méně k sobě. Kdyby na něho tehdy Nikola nespadla, asi by tu bariéru nepřekročili a on by nebyl tak šťastný. Díval se na Nikolu, jak pobíhá z kuchyně do obýváku, usmívá se a pořád něco povídá, ale neposlouchal ji. Přemýšlel, jaké by to bylo potkávat ji denně doma. Tulit se k ní v noci. Kdo ví, jak mu odpoví na jeho odpolední nabídku.
Nikola se snažila se, aby Tomáš na ni nepoznal předešlý pláč, proto ho zaplavovala úsměvy a nikdy nebývala dlouho v jeho blízkosti. Avšak i když se na něho těšila, tak jí bylo úzko. Bála se neznáma, upřímně dlouhodobé a hlavně nepříjemné změny neměla ráda. Děsila se jich. Tomáš naopak změny vítal, proto možná odjel do Francie.
  Otočila se od sporáku a podívala se, co dělá Tomáš. Hrál si s Woodym. To Oliver Woodyho neměl moc rád, proto tu taky moc nechodil. Ale aspoň to tu měla celé jenom pro sebe.
  „Kde je tvoje spolubydlící?“
  „Nevím, ještě nepřijela,“ pokrčila rameny.
  „Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se po chvilce.
  „Ne-e, už to je,“ řekla honem Nikola. Pořád cítila ten zmatek, tu hrůzu z toho, co nastane v blízké budoucnosti. Ale nechtěla si kazit večer.
  „Tak tady to máš,“ podala Tomášovi talíř.
  „Hmm… Krásně to voní, děkuju,“ usmál se Tom.
  „Není za co, ať ti chutná,“ taky se na něho usmála. Poznal to, hraný úsměv, žádná jiskřička v očích. Najednou mu došlo, co se děje. Je z toho zničená. Má výčitky, že podvedla Olivera. Ona s ním neodjede, zůstane u toho druhého. Není se čemu divit, už ji jednou opustil. Znovu se na ni podíval, ofina ji padala do očí, tak si je přidržovala volnou rukou. Proč jí ubližuju?! Asi bych ji měl nechat žít život beze mě, byla přece jenom šťastná a zasnoubená. Co by se mnou měla za život? Už chtěl vstát a omluvit se, když v tom k němu vzhlédla. Ponořil se do jejích očí. Miluju Tě, řekl si v duchu. Nemůže ji taky nechat samotnou.
  „Tobě to nechutná?“ zeptala se zklamaně.
  „Je to výborné, jsi skvělá kuchařka,“ uklidnil ji. Radši teď nebudu dělat žádná velká rozhodnutí. Prostě ji udělám šťastnou, ale musím prvně zjistit jak.
  „Nechtěla jsi mi něco říct?“ zeptal se jí. Nikola pořád čekala na ten správný okamžik, kdy mu to říct. Možná že ten správný okamžik je teď.
  „Dneska jsem byla na obědě s Oliverem, když jsi mi volal,“ řekla pomalu. Do Tomáše jako když hrom uhodí. Teď mu nejspíš řekne, že na něho kašle. Zná ji, nechce nikomu ublížit, proto je tak zničená, že mu to musím oznámit.
  „Niky, jestli chceš…“
  „Počkej,“ skočila mu do řeči, „to není všechno. Ptal se mě, kdo to byl a znáš mě, já neumím lhát. Řekla jsem mu, že…“ zhluboka se nadechla, „ty. A pak jsem mu řekla o nás.“ V tu chvíli se jí oči zalily slzami. Tomáše to zaskočilo, to všechno, co řekla, ty slzy, co má dělat?
  „Nikolko, nebreč. Proč pláčeš?“ Ona chce toho druhého!
  „Začal po mě řvát. A já nechci, aby byl na mě naštvaný,“ vzlykala. Tomáš přešel stůl, sedl si k ní na gauč a objal ji: „Neplakej. On to pochopí. Můžeš mu říct, že já odjedu a pak se už neuvidíme. Uvidíš, že to pochopí a svatba bude.“
Nikola se odtáhla z jeho objetí.
  „Co to povídáš?“
  „Já jsem myslel, že…“ nechápal Tomáš.
  „Já se tehdy rozhodla, že pojedu s tebou do Francie. Ty už nechceš, abych s tebou jela?“ rozbrečela se ještě víc. Už viděla, že všechno dělala úplně zbytečně.
  „Ne, ne, ne. Niky, podívej se na mě,“ zvedl jí hlavu a pohlédl jí do očí, „to víš, že chci, abys jela se mnou. Myslel jsem jen, že tu chceš zůstat a být s ním. Viděl jsem, že jsi nešťastná, tak jsem to pochopil tak, že máš výčitky svědomí.“ Nedokázal pořád pochopit to, že by se ona vzdala všeho a šla s ním do neznáma.
  Nikola jen zavrtěla hlavou. Přitáhl si ji k sobě a objal ji pevně. Nechtěl, aby se trápila. Nerad vidí její slzy.
  „Proč pláčeš?“ zeptal se.
  „Protože jsem mu ublížila.“ Na to Tomáš neměl radu, tak ji radši držel v náručí a hladil po vlasech. Dal jí chvilku, aby se vyplakala a zeptal se: „Vážně se mnou odjedeš?“
  „To bych s tebou chtěla probrat,“ utřela si slzy. Nechtěla plakat před ním, ale nechtěla z jeho objetí.
  „Chtěla bych být s tebou a jaká je jiná možnost?“ Nemohl to už vydržet, chtěl jí říct, jak je rád, že to chce udělat. Místo řečí jí dal pusu.
  „Jsi báječná,“ řekl.
  „Ale nevím, jak to všem vysvětlím. Mé mámě, ve škole a tak dále, víš? Navíc musím zrušit svatbu. To bude strašné,“ zase posmutněla.
  „Ne, žádný smutek, dneska to řešit nebudeme, ano?“
  „Ale já…“
  „To můžeme vyřešit později. Já bych radši dělal jiné věci.“ Začal ji líbat a rukou ji hladil vlasy. Poté přejel prsty po jejím krku, přes rameno, až na ňadro.
  „Tome ne, teď ne. Budeme se radši dívat na televizi?“ všimla si jeho zklamaného výrazu, „pokračovat můžeme v ložnici,“ usmála se na něho.
  „Tak dobře,“ co taky nadělá?
  „Na co se chceš dívat?“ zeptal se jí.
  „Nevadí ti to? Nemám teď na to náladu,“ chtěla se ujistit.
  „Dobré,“ dal jí pusu do vlasů. Chápal, že je rozrušená, ale on měl velikou radost. Pojede s ním do Francie. Najde jí tam nějakou práci a bude vše dokonalé. Ještě jednou jí dal pusu do vlasů. Pustili si nějaký film a ona se mu uvelebila do náruče.
  Byli asi v polovině filmu, když se ozval zvonek ze zdola.
  „Kdo to je?“ zeptal se Nikoly, jakoby to měla vědět.
  „Nevím, asi Sandra. Třeba si zapomněla klíče,“ šla otevřít dveře, jenže ze zvyku jen zmáčkla tlačítko a vrátila se k Tomášovi. I kdyby to byl nějaký vrahoun, tak má přece Toma u sebe. Vyčkávala na zaklepání na dveře, ale dlouho se nic neozývalo.
  Najednou někdo zabouchal na dveře. Než stihla dojít ke dveřím, za dveřmi se ozval hlas: „Nikolooooooo. Nikolooo, otevři.“ Vše bylo doprovázené boucháním pěstmi do dveří. Nikolu polilo horko, byl to Oliver…