Přítomná budoucnost VIII.

  „Stýskalo se mi, Niky,“ chytl ji za ruku. Nikola se jenom chabě usmála. Nemohla se mu podívat do očí, měla pocit, že by poznal, co se stalo.
  „Neboj, už budu mít od služebních cest na chvíli pokoj. Firma jenom kvete.“
  „To je dobře,“ nezmohla se na nic víc. Pořád přemýšlela nad Tomášem, na ten víkend. Cítila pořád jeho vůni, jeho smích jí zněl v uších, a když zavřela oči… mmm…
  „Pan Fartes by chtěl otevřít novou pobočku v zahraničí. Ještě to není jisté, ale mohl bych převzít jeho pobočku tady,“ neposlouchala ho, cítila Tomášovy doteky na krku, když jí pokládal tu první noc. Nedokázala se přemoc i ty myšlenky jí vzrušovali, „takže bychom mohli začít plánovat svatbu.“ To slovo bylo jako dýka. Ostré, dlouhé a strašně studené. Svatbu? S kým? Tomáš odjel. Chce si ještě vzít Olivera? Srdce ji jasně říkalo, že ne. Rozum si však už tak jistý nebyl. Co má dělat? Má Oliverovi říct, že ho nemiluje? Že ho vlastně nikdy nemilovala? Ne to by bylo dobré. Uvědomila si, že vůbec neví, co má dělat. Zoufale se podívala Oliverovi do očí. Nic, vůbec nic necítí. Už ani tu náklonost. Spíš jí přišel jako kamarád, které stačí vidět jen pár dní. Ale ona se nemůže chovat jako ty dívky z romantických filmů nebo dívčích románů. Musí být realistická. S Tomášem jí žádná budoucnost nečeká. On se nikdy nevzdá armády a ona nechce za muže vojáka. Oliver jí aspoň bude milovat, ale to nebude stačit k dlouhému manželství, o kterém vždy jako malá snila. Jenže ty se nemůžeš chovat jako malá, okřikla se. Byla to pro ni patová situace. No vlastně ne patová. Snad poprvé v životě věděla, co je správné udělat. Vzít si Olivera, překousnout nelásku a smířit se s životem jaký je. Bohužel Tomáš nikdy nepochopil, že její život vlastně určuje on. Ale co, bude líp. Oliver to někam dotáhne, bude mít peněz a já nebudu vůbec strádat. Škoda jen, že nejsem marnivá, pomyslela si s povzdychem.
  „Nikuško, copak je?“ opět ji vytrhl z myšlenek, „trápí tě něco?“ Ano.
  „Ne,“ zavrtěla hlavou.
  „..I'm the ghost of a girl…That I want to be most…I'm the shell of a girl…That I used to know well,“ začal jí zvonit mobil. Rychle se ho snažila najít v kabelce, aby nerušila ostatní hosty restaurace. Když ho našla, zmáčkla automaticky tlačítko na ztišování. Podívala se, kdo jí volá a málem se jí zastavilo srdce. Na displayi stálo: TOMÁŠ.
  „Omluv mě na chvilku.“
  „Kdo ti volá? “ zeptal se Oliver, ale to už Nikola odsunovala židličku a pádila do chodby restaurace.
  „Ano?“ ozvala se.
  „Ahoj.“
  „Co chceš?“ zeptala se nedočkavě. Proč jí volá? Z chodby kráčela na dámské záchody, aby měla při telefonování klid.
  „Stýská se mi,“ jeho hlas zněl šibalsky. Před očima viděla, jeho úsměv, který vždy při něm nahodil.
  „To je bezva,“ nevěděla, co na to říct. Co si myslí, že ji bude pořád plést srdce? Že jí vyzná lásku a pak si zase zmizí do tramtárie?
  „Že jo,“ poznal její hořkost, ale on měl pro ni náramný plán.
  „To je všechno?“ protože jí tu to přestávalo bavit. Ty jeho hry. Proč si s ní hraje, když oba ví, že to nemůže jinak skončit než slzami. A ty budou ještě patřit jen jí. Chlapi přece nepláčou.
  „Ne,“ jeho hlas zjihl, miloval, když si z ní dělal srandu a ona mu na to vždycky skočila, „ dostal jsem skvělý nápad.“ Zůstane!
  „Jaký?“ zeptala se opatrně.
  „Odstěhuj se za mnou,“ z telefonu se ozval vítězný tón, ale bez fanfár. Avšak Nikola stála jako opařená. Odjet do Francie? On se snad zbláznil! To tu má všechny nechat? Má se vykašlat na školu? Má zahodit všechny šance, které se jí tu naskytli? Na druhou stranu chce být s ní. Chce jí mít u sebe. Může to vůbec brát jako vyznání lásky?
  „To myslíš vážně? A co bych tam dělala?“
  „Pracovala bys, dala by sis rok volno a pak školu dodělala třeba tady. Bylo by to krásné mít tě tady,“ zněl nadšeně, všechno vyslovoval s takovou lehkostí, že i ona viděla tu idylku před sebou…
Bude dělat v nějakém baru poblíž pláže. Bude to jenom dočasné práce, než se naučí francouzsky. Má přece toho nejlepšího učitele. Ve dne odejde do práce a večer na ni čeká u barmanského pultu. Objedná si ještě nějaký drink než ona douklízí ze stolu skleničky, které tu zbyly po posledním hostu, a zavře bar. Poté se projdou po pláži, studený vzduch jí rozcuchává vlasy, jeho kratičké vlasy se však ani nepohnou. Má na sobě bílou košili, kterou si nezapnul, protože je mu horko. Když se nabaží pohledu na temné moře a krásnou oblohu plnou hvězd, tak dojdou do jejího pokoje a pak jí vyzkouší z nové lekce francouzštiny.
  „L‘oreille,“ šeptá ji do ucha.
  „Ouško,“ přeloží Nikola a užívá si jeho polibků.
  „Le baiser,“ šeptne jí u nosu. Nikola poslušně překládá.
  „L‘amour“ „La beauté“ „Je vous aime Mademoiselle“ To už jeho slova vnímá jako z velké dálky. Je spíše celá ponořená do polibků, do jeho doteků…
  Otevřela oči, jo přesně bude to krásný život s ním, avšak každá mince má svůj rub i líc. Na té druhé straně bude neustále někde pochodovat, bude mít výcviky a jiné aktivity jeho povolání. Nebude mít na ni tolik času, kolik si ho představuje. Nedej Bože kdyby začala válka, to by odcestoval mezi prvními. Dokázala si představit, že od zoufalosti by ani nejedla. I když to by nejedla, ani kdyby zůstala s Oliverem…
  Byla by žena v domácnosti, jelikož její manžel by vydělával dost na pokrytí všech nákladů domu, zahrady a rozmazlování své manželky a dětí. Manžel by přišel každý den domů z práce a dal jí pusu. Už by z toho neměla takovou radost, byla by tu jednoduše rutina. Znuděna by čekala na Olivera, dokud nepřijde z práce, všechno v domě by měla vygruntované nejmíň dvakrát. Děti by si hráli sami venku na zahradě a ona? Ona by možná malovala, její jediná radost (krom dětí samozřejmě), která by ji ještě těšila.
  „Ahoj miláčku, už jsem doma,“ políbil by jí na čelo. To jsem si všimla, pomyslela by si. Vstala by od kreslení, které on nikdy moc neuznával, ale bral ho jako rozptýlení své žeušky. Odešla by do velké prostorné kuchyně (vždycky však chtěla malinký domek) a nachystala mu večeři. Zavolala by děti, které by s radostí přiběhli uvítat tatínka. Večer kdy už by děti spali, by leželi oba v posteli. Sex je už dávno přestal bavit. On jí nestíhal a ji přestalo bavit hnát se po potěšení, které kdysi z toho měla…
  Byla by šťastná? Věděla přesně, co by jí chybělo, ta Tomášova nevyzpytatelnost, to dobrodružství ve vztahu. Teď to u Olivera měla ráda, ale současně si uvědomovala, že nechce být jedna z těch „dokonalých“ rodin, které v jádru stejně nefungují. Chtěla mít doopravdy milující rodinu, ne jen na oko. Nechtěla si denně nalhávat, že takhle je šťastná. Ale zbývalo jí něco? Přece jenom tato možnost jí vyhovovala, měla by prostor pro sebe. Rozhodovala by se, jak by chtěla ona. Svět by se točil kolem ní.
  „Co na to říkáš? Není to skvělý nápad?“ zářil Tomáš na druhé straně sluchátka.
  „Já nevím,“ blekotala.
  „Ty nejsi nadšená?“ radost z něj už opadala.
  „Tome, já přece nemůžu všeho nechat a odjet,“ zaprotestovala.
  „Proč ne? Není nic jednoduššího.“
  „Možná pro tebe,“ řekla smutně, „musím se rozhodnout správně. Jinou šanci už mít nebudu.“
  „Proč bys neměla?“
  „Když tu nechám Olivera, tak co? Už se k němu nikdy nebudu moct vrátit.“
  „Ty se k němu chceš vracet?“ zeptal se nejistě. Najednou si nebyl jistý, jestli se dovolal na správné číslo. Nikola by byla přece úplně nadšená, kdyby toto slyšela. Chtěl ji mít u sebe a rozhodně ji nechtěl nechat tomu blbcovi Oliverovi. Za celý víkend jí ani nezavolal, beztak si někde užíval s jinou.
  „Já nevím, co mám dělat,“ slzy se jí najednou draly na povrch.
  „Nikolko, já tě nechci do ničeho nutit,“ řekl jemně, jako by ji hladil po vlasech, „měl bych tě však rád u sebe. S nikým se nechci dělit. Už tě od sebe nepustím, když ses mi vrátila,“ slova z něho jenom padala. Nikole se jenom rozlévalo příjemné teplo okolo srdce.
  „Dej mi čas prosím tě, musím si všechno rozmyslet,“ odpověděla plačíc.
  „Dobře,“ jeho hlas zněl jako by měl v krku knedlík. Chtěla ho mít teď u sebe, aby ji držel. Neumí se rozhodovat. Sny nebo realita? Láska nebo zodpovědnost? Odvaha nebo pohodlnost? Co si jen má vybrat.
  „Dám ti času, kolik jen chceš. Jenom už brzo budu odjíždět a ještě bych tě chtěl jednou vidět.“
  „Dobře a já ti řeknu, jak jsem se rozhodla.“
  „Pa,“ loučil se smutně.
  „Papa,“ rozloučila se také. Poslal jí ještě pusu a pak to oba položili. Co má dělat?