Přítomná budoucnost VII.

Když se ráno probudila, marně šmátrala rukou kolem sebe. Uvědomila si, že není vedle ní v posteli. Lekla, že už musel odejít a nechal jí jen omluvný vzkaz, ale uslyšela nějaký hluk z kuchyně. ‚Asi dělá snídani,‘ zatetelila se v posteli. ‚Je prostě báječný,‘ dále se rozplývala.
„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se rozespale.
„Ne,“ vešel do pokoje s podnosem v rukou. Položil ho vedle Nikoly a sedl si k ní z druhé strany.
„Dobré ráno, broučku,“ políbil ji, „jak ses vyspala? Nevadí, že jsem použil tvoji kuchyni?“
„Tím sis to odčinil,“ ukázala na snídani, „vyspala jsem se do růžova, jako už dlouho ne,“ usmála se a pořádně si zívla. Podal jí hrnek kakaa a pokračoval: „To jsem rád, že se ti se mnou dobře spalo,“ zářivě se na ni usmál a kousl si do rohlíku namazaný sýrem.
„Co plánuješ na dnešek?“ zeptala se.
„Pojedu asi domů nebo máš něco v plánu?“ zeptal se, protože se mu ještě nechtělo odejít. I když to bylo jasně nevyhnutelné, tak si ji chtěl ještě užít.
„Já nevím, asi nic,“odpověděla nejistě.
„Sneseš mě ještě jeden den?“ nabídl se a přitom jí vzal hrnek z ruky.
„To vážně nevím,“ řekla na oko vážně. Tom udělal smutné oči, „ale tak když je to jenom jeden den,“ objala ho rukama, „že ty vždycky dostaneš, co chceš,“ zasmála se a Tom ji už znovu pokládal na postel…

Když je unavilo povalování v posteli, rozhodli se, že půjdou na malou procházku po městě. Vzali si jen pár věcí, bylo pěkné počasí a tak nebylo potřeba brát si mnoho oblečení. Nikola si vzala jen malou tašku přes rameno a lehkou mikinu. Tom byl na tom hůř, měl jen košili a rifle ze včerejška, ale nevadilo mu to.
Vyšli spolu v ruku v ruce z domu. Šli směrem k náměstí, kde potkali pouličního kreslíře.
„Jé Tome, co kdybychom si nechali udělat portrét?“ zeptala se Nikola. Tomáš se jen na ni otráveně podíval, jakoby říkal: ‚Co to zase vyvádíš?‘ Ale Nikola se na něho prosebně dívala, chovala se někdy vážně jako malá. Prosila ho a málem ho i tahala za ruku. Nakonec musel Tomáš chtě nechtě souhlasit. Kreslířovi to chvíli trvalo, ale výsledek za to rozhodně stál.
„Co s tím teď budeš dělat, prosím tě?“ zeptal se potom, když se společně dívali na umělcův výtvor.
„Nechám si ho, bude to památka na dnešní den,“ usmála se na něho.
„I když ho může vidět tvůj přítel?“ zeptal se nejistě. Pouze pokrčila rameny, však on něco vymyslí. Dál už to neřešili, i když měl Tomáš v hlavě mnoho otázek. Prošli městem, kde se vydali do kopce. Bylo to docela namáhavé. Už v polovině kopce zhluboka oddychovala. Za to Tom si šel svižným krokem a dělal si z ní srandu.
„To si říkáš sportovkyně?“ zasmál se. Nikola se na něho zamračila: „Taky by se ti jinak mluvilo, kdybys nebyl trénovaný,“ oddechovala.
„Tak jo dáme si pauzu,“ rozhodl. Tu Nikola velmi ráda uvítala a tak si oba sedli na okraj cesty.
„Je tu krásně, viď?“ rozhlédla se kolem sebe, když popadla dech.
„To je. Ty kopce jsou krásné, stýská se mi po nich.“
„Jak to vlastně vypadá dole ve Francii?“ podívala se na něho.
„Kasárny leží u pobřeží, takže je tam slunečno a moře je krásné modré. Určitě by se ti tam líbilo,“ usmál se na ni.
„Když je tam moře, tak i pláže, viď? A na nich plno opálených turistek.“
„Kam tím míříš?“ zeptal se a nechápavě se na ni podíval. ‚Proč to říká?‘
„Ani nevím,“ vyskočila na nohy, „pojď, jdeme dál, ještě nás čeká dlouhá cesta.“ Seskočila zpátky a vyrazila na cestu. Tom ji hnedka dohnal a chytl ji kolem pasu. Také mu obtočila svoji ruku kolem něho. Cestou v duchu přemýšlela, jestli žárlí. Nemá přece žádný důvod, spíš naopak. On by měl žárlit, přece je zasnoubená. A i přesto je tu s ní. Při této myšlence se k němu ještě víc přitiskla. Všiml si toho a usmál se. Poznal, že žárlí na ty neznámé dívky z Francie. Přišlo mu to však roztomilé, a proto ji políbil do vlasů.
Šli pořád dál, slunce je pálilo do zad, lehký vánek je však aspoň trochu osvěžoval. Zvolnili tempo, spíš si užívali sebe než okolí. Když dorazili k okraji lesu, Nikola se otočila.
„Celé město máme na dlani,“ usmála se.
„Tak natáhni,“ vzal její ruku a přitáhl si ji k sobě. Zvedl jí jedním prstem hlavu a lehce jí políbil.
„Pojď, jinak tam nedojdeme,“ řekl, když se jejich ústa od sebe vzdálila.
„Už abychom tam byli, bolí mě nohy,“ stěžovala si.
„Já myslel, že tu chodíš často, ale jak tak vidím, tak už tolik nechodíš.“ Probodla ho ošklivým pohledem: „Víš co?! Já studuju, nemám na to tolik času.“
„To tě neomlouvá,“ škádlil ji. Vešla tedy do lesa a Tomáš v závěsu hnedka za ní. Prošli lesem a asi uprostřed lesa zabočili doprava. Rozhrnuli větve stromů, které zarývaly výhled na mýtinku, z které bylo celé okolí města. Vybrali místo, kde by se co nejpohodlněji mohli posadit a kochat se tou krásou, kterou měli před očima…


Nikola se probudila a spatřila, jak se Tomáš obléká a balí si věci. Rozespale si sedla na postel a nechápavě se na něho podívala. Když spatřil její pohled, začal jí vysvětlovat: „Už musím odjet.“ Smutně sklopila hlavu a pomalu se vyhrabala z peřin. Přešla kolem Tomáše, aniž by mu dala pusu nebo ho objala a odešla do koupelny.
Tomáš si mezitím pustil televizi, ale vůbec ji nevnímal. Čekal, až se Nikola osprchuje a přijde za ním. Vzpomínal nad posledními dny, které se právě odehrály. Večírek, ta noc, včerejší procházka a teď by mělo nastat dnešní ráno? Nějak mu to k sobě nepasovalo. Dnešní ráno se nehodilo k těm předešlým dním. To čeho se obával celý ten čas, už bylo tady.
V tu chvíli vešla do pokoje Nikola. Vzhlédl k ní a objal ji kolem pasu. Hlavou se přitiskl jejímu břichu. Ani jeden nevěděl co říct.
„Pojď, půjdu tě doprovodit,“ odtáhla se od něho. Sklesle vzal tašku a obul se. Z domu vyšli do sluncem zalitého dne. Tomáš odemkl auto a hodil tašku dovnitř. Poté se k ní otočil, aby ji objal, jak nelépe mohl a ona se k němu tiskla, co to jen šlo.
„Budeš…“
„Pššt,“ zadržela ho prstem, „nemluv nebo to zkazíš.“ Smutně se usmál. Byl rád, že vtipkuje, kdysi to totiž nedokázala.
„Ať tě tam nikdo nikdy nezraní! Vrať se brzo zpátky,“ koukla na něho svýma hnědýma očima.
„Neboj se, mě se nic nestane,“ opět ji objal a políbil ji do vlasů, „tak se měj krásně.“ Chtěl ji pustit, ale ona ho chytla a otočila. Pohladila ho pomalu po tváři a přibližovala se k němu, aby ho políbila. Jemně a něžně, pomalu a krásně. Po obličeji jí stékala slza.
„Opatruj se mi,“ ještě jednou mu dala pusu a odtáhla se od něho dál. Rukou si rychle utřela slzu, aby si toho Tomáš nevšiml.
„Pa,“ řekla a on nasedl do auta. Ještě jí naposledy zamával, než zmizel za zatáčkou. Ještě tam chvíli stála a v hlavě si přála jediné- zůstaň. Z přemýšlení ji vytrhlo zvonění mobilu. Rychle se vzpamatovala a vytáhla ho z kapsy od kalhot. Doufala, že to bude Tomáš, ale telefon hlásil jméno někoho jiného- Olivera.
„Ano?“ ohlásila se.
„Niky, máš za hodinku čas?“ Nikola nevěděla co říct, byla zaskočena. Dva dny miluje Tomáše a teď se jí ozve Oliver.
„A-ano, mám,“ vykoktala. Srdce jí bušilo, protože se bojí, co se bude dít dál.
„Stalo se něco?“ Oliver zněl ustaraně. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
„Ne ne, půjdeme na oběd, jo?“ navrhla rychle.
„Dobře. Miluju tě, posílám pusu,“ rozloučil se s ní, a aniž by se i ona nějak rozloučila, zmáčkla tlačítko pokládání…