Přítomná budoucnost X.

  Srdce jí začalo bušit rychlostí blesku. Co má dělat? Tomáš byl hned vedle ní a chytl jí za ruku, jako by jí chtěl říct, že to bude dobré.
  „Nikolo, no tak otevři!“ řval Oliver za dveřmi. Nikole bylo jasné, že je opilý, jinak by tak nevyváděl. Co má dělat? Nemůže otevřít, uviděl by Tomáše a bylo by to ještě horší.
  „Nikolo, však jsi mi už otevřela. Když tu máš hnízdečko lásky, taky bych na to skočil,“ zasmál se sám sobě. Nikola stála jako přimražená s vytřeštěnýma očima. Tomáš nevěděl, co má dělat, kdyby ven vletěl, byl by ještě větší řev a určitě by se porvali. To by asi Nikolu moc nepotěšilo.
  „Nikolko, otevři. Já si dělal srandu.“ Najednou bylo ticho a pak uslyšeli smích.
  „Nebo radši ne, sama jsi řekla, že jsi d***a. Tak to prostě chci. Však víš, že prachy mám. Před tím jsem ti asi málo platil, když jsi šla za jiným. Ale víš co? On tě nikdy nebude milovat tak jako já. Víš na co tě má? Na sex! Pak tě odkopne. Co si myslíš, ty d***o? On odjede zase od tebe pryč a co ty? Budeš pracovat někde u silnice? Ale ke mně se nevracej. Slyšíš, ke mně se nevracej!“ Poslední slova řval na celé kolo. Nikola drtila Tomášovu ruku. Sousedi to musí slyšet. Dělá jí další trapas jako v restauraci. Co má dělat?
  „Pojď, vykuř mi ho, p**o,“ zařval jako největší král. Nikola se třásla po celém těle a Tomáš brunátněl. Nevydržel to, pustil Nikolu a odemykal dveře.
  „Co tu řveš?“ zařval na něho.
  „Aha, nevěděl jsem, že je obsazeno. Rychle jsi mě vyměnila,“ odplivnul si Oliver.
  „To jsi přehnal,“ řekl pouze Tomáš a vrazil mu ránu do obličeje. Oliver se jen zapotácel a sesunul se ke zdi. Nikola zapištěla. Tomáš vyšel k němu, chytl ho za ramena.
  „Nikdy už tu nepřijdeš a nebudeš jí obtěžovat, jasné?“ Oliver něco zamumlal, ale nebylo mu rozumět.
  „Teď jdi,“ rozkázal mu. Oliver se při vstávání musel přidržovat zdi.
  „Nějaký debil mi nebude přikazovat, co si můžu dovolovat ke svojí snoubence.“ Tomáš k němu udělal jenom jeden krok a už ho držel za tričko. Nikola však k němu přiskočila.
  „Nech ho, vždyť mu něco uděláš.“ Tomáš ho pustil a zavrčel na něho: „Ona už není tvoje snoubenka. A teď vypadni, dělej nebo z tebe vymlátím duši.“ Oliver si asi uvědomil, že proti vojákovi nemá žádnou šanci a radši odcházel.
  „Chraň ťa pánbůh se sem ještě vrátit,“ pohrozil mu Tomáš, pak se obrátil k Nikole. Celá se chvěla.
  „Niky, pojď ke mně,“ natáhl k ní ruku. Ta se za ním hned rozběhla a rozbrečela se.
  „To bude dobré. On už se nevrátí, je to srab,“ utěšoval ji a ještě se díval ze schodů, jestli doopravdy Oliver odchází nebo chce přídavek. Měl mu dát víc, měl mu dát větší.
  „Nikolko, pojď, půjdeme dovnitř.“ Ta jenom přikývla, ale nepohnula se. Tomáš ji chytil do náruče a odnesl jí do ložnice. Ještě se vrátil, aby zavřel dveře a lehl si. Přitiskl se k ní, aby cítila, že je u ní. Že je s ní, že ji neopustí, už ne. Chtěl by její bolest nést za ní. Nikola plakala a plakala, dokud měla slzy a únava ji nepřemohla…

  Ráno otevřela oči a uviděla prázdnou postel. Byla ještě rozespalá a nikam se jí nechtělo. Ještě při představě, co se včera stalo, se jí chtělo brečet, ale to nemohla. Musí být silná. Co tě nezabije, to tě posílí. Já teda budu silná. I když si tohle řekla, stejně nikam nešla a dál ležela v posteli. Zavřela oči a v tu chvíli ji nic nezajímalo. Jestli Tomáš už odjel? No a? Oliver ji nechce vidět? No a? Chtěla ještě spát, ve spánku si aspoň člověk nepamatuje své myšlenky a sny. To si člověk řekne: „Byl to jen sen.“ A může spát dál. Třeba to byl včera sen. Třeba se jí to jen zdálo. Upřímně o tom pochybovala, ale nalhávat si to mohla.
  Z rozjímání ji vytrhlo zavrzání dveří. Jo, tak Tomáš neodjel, aspoň jedna dobrá zpráva. Lehl si k ní, aby jí mohl vidět do tváře. Situace se zdála být komplikovanější, než jak ji viděl předtím. Přemýšlel nad nějakým řešením. Nejsnadnější cesta by byla, kdyby se sbalila a jela hnedka s ním. Ale musí se postarat o školu, rodinu a další nezbytnosti.
  „Jsem blbá, viď?“ zeptala se Nikola ještě se zavřenýma očima.
  „Ne, proč si to myslíš?“ byl překvapený, že nespí.
  „Protože chci jet s tebou kamsi do tramtárie a nechat tu všechno. Tome, já už chci být pryč,“ zakňučela a přitiskla se k němu.
  „Budeme, neboj. Dneska všechno vyřídíme. Sbalíš se a vyrazíme, ano?“
  „Počkat, tak rychle?“ zarazila se.
  „Já tu nemůžu být dýl,“ řekl smutně.
  „Ty mě opustíš? Já nedostanu vízum tak rychle. Musím o něho zažádat a prostě všechno. Je to složité,“ vyděsila se. Nesmí ji tu nechat na všechno samotnou!
  „Neboj, to nějak vyřešíme, však velvyslanectví je tady v Praze, tak tam můžeme rovnou osobně a zeptáme se, jestli by to nešlo vyřídit z Francie.“
  „A co moje máma? Nemůžu ji nechat tady bez rozloučení.“
  „Niky, co chceš jet se mnou nebo později, ale sama?“
  „S tebou a pozděj,“ řekla rázně.
  „To ale nejde, já musím být už pozítří v kasárnách a hlásit se u velitele.“
  „Pozítří? To znamená, že pojedeš zítra?“
  „Nejlepší by bylo, kdyby dneska.“
  „Proč?“ Propadala se panice. On ji tu nechá. Co všechno pro něho udělala, čeho se vzdala. Zůstane tu zase sama se zlomeným srdcem.
  „Co si myslíš?“ vyjela na něho, „já jsem se vzdala krásného života kvůli tobě a ty mě v tom necháš? Odjedeš si, ať si to tu vyřídím sama?“ Odstrčila ho od sebe.
  „Niky, já jsem to tak nemyslel, ale potom budu vypadat jako zběh, a to prostě nejde. Musím nejpozději zítra odletět a poletíš se mnou.“
  „To mi jako přikazuješ?“
  „Ne to ti navrhuju,“ přitáhl si ji k sobě, „nechci tě tu nechat, ale pravidla musím dodržovat. Takže teď mě napadá, co kdybys prozatím jela jenom na dovolenou se mnou. Na to nepotřebuješ nic. Za pár týdnů jsi zpátky a aspoň se rozhodneš sama, kde budeš chtít bydlet. Navíc utečeš od všech těch bláznovin, co tu nastanou.“
Dovolená? Nikola se konečně uklidnila. To znělo docela rozumně. Nikdo ji tam nemůže zakázat jenom si tak odletět na pár dní třeba týden nebo i víc.
  „Ale musím odjet za mámou.“
  „Odvezu tě tam,“ pokrčil rameny.
  „Dobře, ale nesmíš dovnitř. Uškrtila by tě,“ na úsměv neměla náladu, tak aspoň posunula koutky nahoru.
  „Hned jen co vysedneš, tak odjedu a pak mě napíšeš, kde tě mám čekat.“
  „A ve škole se musím omluvit učitelům.“
  „To bychom mohli udělat nejdřív. U mámy strávíš hodně dlouho.“
  „Nebo hodně krátce,“ dodala Nikola a pomalu vstávala. To bude strašný den ani neví, jak to všem vysvětlí. Bude to dobré. Musí to být dobré…

  Návštěva matky dopadla přesně tak, jak čekala. Matka jí vyčítala, co udělala, že nemá rozum a měla by vše přehodnotit. Poradila jí, že se má na Tomáše vykašlat, že s ním si nikdy nebude žít tak jako s Tomášem. Proč nechce žít krásný život s bohatým Oliverem, který to dotáhne ještě dál. Proč se chce zahazovat s takovým ničemou. Proč jen udělala takovou chybu. Na to vše Nikola řekla pouze jedno: „Jdu a hlasem svého srdce, kterému nejde poručit.“ Vyběhla z matčiného bytu a brečela. Už zase.
  Chvilku se procházela po okolí, až narazila na dětskou houpačku. Sedla si na ni a začala se houpat. Přemýšlela nad vším, přehodnotit si všechno. Ale uvědomila si, že jí bude líp samotné než s Oliverem. Nebyl to špatný člověk, to ne. Ale byl zvláštní, neustále překonávali bariéru, že ona není z jeho společenských kruhů. On měl všechno jasně dané již od dětství a byl za to rád. Byl strašně pohodlný. Nikdy si nemusel o nic snažit. Neměl rád dobrodružství, nedělal spontánní věci. I víkendový výlet musel být plánovaný dopředu s přesně daným harmonogramem.
  Nikola si nikdy nestěžovala, na tyto nedostatky si po chvilce zvykla a taky zpohodlněla. Proč by měla chodit ven na procházky, když si můžou rovnou příští týden vyjet do Krkonoš? Pomalu už přestávala kreslit, což se Oliverovi líbilo, protože on neměl rád umělce. Přišli mu moc spontánní a uvolnění.
  Nikola si živě pamatuje, jak se spolu dívali na film o dvou dívkách. Jedna byla začínající umělkyně a ta druhá byla ambiciózní podnikatelka nebo nějaká dáma, která se měla brzo vdávat. Obě potkaly umělce a ta jedna se za ním přestěhovala a žila s ním. Ta druhá ji nechápala a kroutila nad tím hlavou, ale i ona toužila být taková. Nikola z toho filmu byla nadšená, i když nedopadl podle jejich představ. Oliver však byl znuděný po prvních scénách, po kterých bylo už jasné, kam film směřuje. Oni dva byli jako voda a olej. A to se přece nedá smíchat.
  V tu chvíli si uvědomila, že je nakonec ráda, že se Tomáš objevil. Kdyby si Olivera vzala a přišla by na to, až za pár let. Bylo by všechno ztracené. Věděla, že máma ji nakonec pochopí a bude ráda, že má muže, který se o ni postará.
  Neviděla budoucnost, žila pouze přítomností na houpačce. Už jí nebavilo se jen tak houpat a zavolala Tomášovi, který ji odvezl vyřídit všechno nezbytné pro její odjezd do Francie…