Příběh, který vám chci vyprávět...

...se mi přihodil letos v zimě. Blížily se Vánoce a s nimi i to nejhorší období z celého roku: Všichni lidé se snaží být usměvaví, zábavní, bezstarostní. Předstírají lásku, klid, vřelost. Nenávidím Vánoce.
Ležela jsem v posteli. Bylo něco kolem půlnoci, ale já nemohla usnout. Večer říkali, že bude sněžit. Nesněžilo. Místo toho mi do postele svítil měsíc v úplňku. Otočila jsem se na druhý bok a koukala na plakát jedné oblíbené skupiny. Zavřela jsem oči, přitáhla si peřinu těsně k tělu (nenávidím zimu) a opět se pokoušela usnout. Po půl hodině jsem to vzdala.
Světélkující ručičky nástěnných hodin ukazovaly asi půl jedné, když jsem se zvedla z postele a zamířila do koupelny. O chvilku později jsem zamykala hlavní dveře a vycházela vstříc chladné zimní noci.
Ulice zela prázdnotou. Kdo by taky chodil v jednu hodinu v noci ven, že? Vydala jsem se pomalým krokem po chodníku pokrytém tenkou ledovou vrstvou, na které se odráželo jasné úplňkové světlo. Klid a chladný vzduch se najednou staly mými nejlepšími přáteli. Že by zima nebyla až tak špatná?
Ticho prorazilo táhlé psí zavytí. Otočila jsem se. vysoký chundelatý pes na mě koukal velkýma jasnýma očima. Pomalu došel ke mně. Ustoupila jsem o dva kroky vzad, ale on mne zjevně nechtěl opustit. Tak jsem na své cestě za nocí získala nového spojence.
Bylo hezké ležet a pozorovat, jak se měsíční světlo odráží od promrzlých větví holých stromů. Přiznávám, že ležet na lavičce, když je venku něco pod nulou, není nejlepší nápad. Taky jsem to potom odnesla, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Vlčák ležel pod lavičkou a odpočíval.
zavřela jsem oči a nechala ledové paprsky dopadnout na mou tvář. Spustila jsem ruku a začala Vlčáka hladit na hlavě a drbat za ušima. Byl blízko. On, jehož přítomnost jsem cítila celý den, ale kterou jsem se snažila ignorovat. Znáte to, když máte pocit, že vás někdo pozoruje, ale kdykoli se otočíte, nikoho nevidíte? Tak přesně ten pocit jsem měla celý ten den.
Měsíc se schoval do ledové peřiny tmavých mraků. Začalo sněžit. Hustě sněžit. Z dálky se ozvaly křupající kroky. Věděla jsem, že můj neznámý pronásledovatel se blíží a možná proto jsem zůstala klidně ležet a dál hladila Vlčáka. Měl přijít a měl na mě narazit. Vlčák znervózněl: nastražil uši a otevřel oči. Pak se zvedl a vyrazil neznámému naproti.
Slyšela jsem poslední štěknutí a zaskučení. A přibližující se křupající kroky.
Ani tohle se mnou nic neudělalo.
Dál jsem ležela a pozorovala mraky, ze kterých hustě sněžilo.
Byl tady. Stál nad lavičkou a nic neříkal. Oba jsme věděli, proč tady je a co bude následovat.
Zavřela jsem oči.