Tóny doznívají...

„Bravo, bravo, to byl excelentní výkon.“ Ze všech stran „Hlavně ta druhá věta, ta se Vám mistře opravdu povedla.“ Vrývá se mi to do uší, jako ta vánoční melodie, která ne a ne z hlavy. La la la tra la láá. Samé lichotky,chvála, chlapské tlachy, ženské chichotání. „Samotný Rachmaninov by byl na Vás pyšný.“ Každý potřebuje na sebe upozornit nejpřejícnějším přáním, nejvytříbenější pochvalou…. Děs! Proboha, to je jak oslava Nového Roku a ne pohřeb... “DOST, proboha už toho nechte. Nevidíte, že je to stejně úplně k ničemu. Nezáleží mi na vašich slovech. Copak nevidíte, že ten, pro kterého jsem tohle všechno dělal, ten díky kterému jsem to i dělat mohl. Ten, který ve mne tolik věřil, jen já jsem nevěřil jemu… Tak TEN tady dneska není. Tak přestaňte si hrát na přátele a běžte se kochat vlastními dětmi…..“





Bylo mi tehdy deset let. Věk vhodný na chytání ryb na pytlačku, házení kamenů do oken protivným seniorům a přesně typický pro žabomyší války s opačným pohlavím. Věk na umazanou košili od bláta a roztrhané sváteční kalhoty do kostela.

„Arture, Arture, co jsem Ti říkal. Nikam nepůjdeš, dokud si nepřehraješ všechny durové stupnice dvakrát za sebou. A doufám, že je ti jasné, že mollové jsou snad samozřejmostí. Pořád jenom lítáš po venku, a na klavír se zatím práší. Víš, jak jsou hodiny u profesora Lomberta drahé? Asi nevíš chlapečku, jinak by jsi nám, oběma s maminkou, líbal ruce.“

Jenže můj otec měl jinou představu….






„Tati, já se bojím, co když se jim nebudu líbit. Co když se spletu a zapomenu, jak je to dál?“

Už slyším, jak vyvolávají mé jméno, nohy mi těžknou, přesto se je snažím odlepit od dřevěných parket. Předcházím před čtyřčlennou porotu. Jedna žena, tři muži. Všichni mají takový ten striktní pohled, přitom nic neříkající. Usedám za klavír. Pokládám ruce na mokré klapky. Blbost, to jen mé prsty jsou zpocené. Nádech a…….

„Synu, ach synu můj jediný, věděl jsem, že to dokážeš. Tolik jsem Ti věřil.“






Usedám do letadla. Linka 23 míří do New Yorku. Letuška nás nabádá, abychom si vypnuli své mobilní přístroje a připásali se. Přeje nám i příjemný let. Nevnímám ji. Přemýšlím o zítřejším koncertě. Ještě jsem se nerozhodl, jestli to chci s celým orchestrem nebo zda budou stačit jen smyčce a dva dechy.

„Mami, byl jsem v letadle, nemohl jsme mít zapnutý telefon. To víš, že jsem si ho nevypnul schválně. Proč bych to prosím tě dělal? Cože? Co se stalo? Co je s tátou? Stav stabilizovaný… Ne, já nemůžu přijet. Mám teď před sebou šňůru koncertů. Ne to nejde, manažer by mě zabil a fanoušci ukamenovali. Rád bych, ale….. Mami, pozdravuj ho.“






„Pane Foliere, Váš stůl je připraven. Přijměte pro sebe a své přátele toto víno jako pozornost podniku.“

Je mi šestadvacet a sedím tady s půl tuctem lidí, kteří se nazývají mými přáteli. Francouzská restaurace na úrovni, francouzské víno, parfémy sličných dam vedle mě. A já dostatečně opilý na to, abych se mohl rouhat, avšak stále málo na to, abych to myslel vážně. Žijeme jen jednou…

„Arture, povídejte nám, jak může z obyčejného venkovského chlapce z anglického venkova vyrůst takový klavírní virtuos, jakým jste Vy. Musíte mít velice obětavé rodiče, když Vám dopřáli v té době placené hodiny klavíru…“

Těžkne mi jazyk a hlava se točí „Ano, to vskutku mám... Víte… můj otec byl vždycky…..

Můj otec…“






Snažím se podpírat matku. Kdo jiný, než její syn by ji měl být v této chvíli oporou. Notář rozlepuje obálku a chladným hlasem, naprosto oproštěného od veškerých emocí , čte poslední otcova slova. „…… a proto, můj synu, chci, aby Tvé tóny mě provázely tou cestou vzhůru, ke které mi dopomáhej samotný Bůh. Chci, abys hrál tak, jak když jsem vedle Tebe seděl a prstem ti do ramene ťukal rytmus. Chci, abys hrál tak procítěně, jak když jsi u toho plakal, že už chceš jít ven s kamarády. Chci, abys hrál tak, jak jsem já vždy toužil hrát….“






Usedám za klavír. Periferně vidím na matku, kterou podpírá můj stařičký profesor. Je mi osmadvacet let, jsem ucházející klavírista s velkou řádkou ocenění a s nadějnou budoucností. Ano, to jsem já.... Zavírám oči. Prsty kladu na ty černobílé klapky, které pro mě poslední dobou znamenaly tolik. V hlavě se mi vybavuje několik obrazů najednou. Tikající metronom, durové a mollové stupnice, otec, hrozící taktovkou….a jeho dojetí v očích, když mě poprvé slyšel hrát Brahmsův koncert d moll. Právě tento obraz je nejjasnější a nic už jej nevytlačí z hlavy…. Šeptám “Můj otec….“ Pomalu otevírám oči, v duchu se usměji a mé prsty se rozeběhnou po klavíru……