Okamžik ze života

Dívala se na krvavé zapadající slunce a občas popotáhla z cigarety.
Moc toho na sobě neměla, jen krátkou džínovou sukni a volnou bílou halenku, která skrývala asi tolik jako orosená pavučina. Jednou rukou, aniž by si to uvědomovala, se svůdně opírala o kmen blízkého stromu a její myšlenky se bouřlivě honily v malé hlavince.
Musela pryč z civilizace... Pryč od lidí... Pryč od všeho...
Něčí ruce jí zezadu jemně, ale pevně a silně objaly. Ten mužský stisk poznala hned. Takhle to dělával jen...
„Myslila jsem, že letíš do Paříže.“ řekla a ačkoli byla rozrušená, tón jejího hlasu zůstal beze známky jakéhokoli citu. Ostatně, na tohle místo chodili jen oni dva.
„Měl jsem, ale odložili to až na příští týden.“zazněl po dlouhé pomlce hluboký mužský hlas.
„Hm...“odsekla.
„Musel jsem Tě vidět,“ pokračoval „a tušil jsem, že budeš tady.“
Naposledy popotáhla, než zašlápla cigaretu.
Povolil stisk, v náruči se mu obrátila tak, že se jejich oči na okamžik střetly, než ústa splynula v jeden dlouhý polibek.
Svalili se na hromadu suchého listí, až pod tlakem jejich těl prasklo pár větviček.
V jeho blízkosti se nedokázala ovládat, tak moc ji vzrušoval...
Jako by byla v nějakém transu, jeho ruce cítila všude a bylo to příjemné. Oplácela mu jeho péči tisíci polibky, byli jako Adam a Eva, nespoutaní tvorové v Ráji, nikdo je nerušil, nic je netrápilo, jen se poddali té zvířecí části sebe sama. Té, která má mnoho jmen, spousty názvů, v různých jazycích. Nezkrotitelné bohyni Vášni, jíž doprovází sestřička Touha, Chtíč a Extáze...

Probudili se až v poledne, špinaví, promočení rosou, ale pro tuto chvíli šťastní a spokojení.
Bylo chladno, ačkoli zpoza mraků vykukovaly paprsky slunce, které neposedně běhaly sem a tam po krajině.
Čekal je další krásný týden...