NoX

Stojím..
Stojím a křičím, ačkoli z mých úst nevychází ani hláska.
Kdo říká že je život lehký? Snad blázen.
Sedím..
Sedím a koukám „nikam“. Docela ironie.
Jemný vánek mi ovívá tvář a ani nevnímám chuť zapálené cigarety, jen ji roboticky tahám.
Někdo mi položil ruku na rameno. Byls to ty. Nemusím se otáčet, poznám Tě podle chůze, podle vůně, podle řinčení řetězu. To jsi celý ty, musíš být slyšet. Nevyčítám ti to,
líbí se mi když spolu jdeme temnou nocí. Vybavily se mi slova jednoho Ďáblova verše „IN GIRUM IMUS NOCTE ET CONSUMIMUR IGNI.“ Však ty víš. Zvláštní, nemusím na nic myslet a myšlenky jakoby se točily samy. Pobouřeně běhají v mé hlavince. Cos to provedla? Tohle přece hodný holky nedělaj! Měla by ses za sebe stydět. Styď se! Ty se směješ? Proč?! Je to spíš k pláči. Ne spíš, je to k pláči.
Ikdyž, proč plakat. K čemu je pláč? Holka, co to děláš?! Co to děláš.. Zabíjíš sebe sama. Zabíjíš tu krásnou část sebe. Copak to nevidíš? Otevři oči a podívej se. Podívej se jak vypadáš. Spoustu lidí tě mělo rádo, malá část pořád má. A ty takhle blbneš? Proč to děláš. Řekni mi proč?! Tohle si nezaslouží. Nezasloužíš si to ani ty. Nezasloužíš si takové zacházení. Jsi krásná bytost. Úžasná, mnohé dívky by ti mohly závidět. A závidí. Je to tak a ty to víš. Tak proč to děláš? Proč se ničíš?!
„Au!“ zakřičela jsem „Proč jsi mě štípnul?“
„Nereagovala jsi.“ usmál ses.
Není divu, asi jsem vypadala komicky. „Zasněná“.
„Co se děje?“ otočila jsem se na tebe.
„To mi pověz ty. Sedíš tu na lavičce v parku celý hodiny, díváš se kdovíkam a kouříš jednu za druhou.“
„Nojo, promiň. Já vlastně ani nevim. Jen jsem potřebovala být sama. Něco si ujasnit, ale znáš mě, moc se nedaří.“pokusila jsem se o úsměv.
„Nojasně, ty kecko. Pojď domů, zvu tě na kafe. Třeba na kafe, pokud nebudeš chtít něco jiného.“ ten tvůj úšklebek. Moc dobře ho znám, vim, že u kafe bysme neskončili a dnes opravdu nemam náladu. Promiň.
„Nezlob se, ale půjdu domů, jsem docela unavená.“další úsměv? Holka, ty se překonáváš. Podezřele.
Kde jsem to skončila??? Ah, už vím. Nejdřív se zvednout z lavičky, zapálit další cigaretu...
„Můžu tě aspoň doprovodit?“zeptáš se.
„Jestli se ti chce..?“odpovím jako obvykle. Ráda chodím v noci sama, ačkoli v našem městě.. Tvojí společnost uvítám. Je mi milejší než číkoli jiná, docela mě to děsí. Ach drahý, kdybys věděl..