Ederic

* * *1* * *

Byl krásný podvečer, vítr si pohrával s jinak nehybnými mraky, ptáci zpívali vysoko v korunách stromů, vlaštovky vesele štěbetaly poletujíc nad rudým obzorem a na palouku, kousek od lesa, sem-tam pobíhal zaječí pár se dvěma malými neposednými zajíčky..
Já tam seděl pod obrovským, starým dubem klesajícím pod tíhou vlastní koruny. Pozoroval jsem zajíce poslouchaje oslavné žalozpěvy.
Město bylo daleko, ale ne zas tak moc, abych sem nemohl chodit každý den po práci. Uklidňoval mě pocit hrubé kůry v zádech, připadal jsem si v bezpečí. Zvláštní. Neměl jsem s kým jiným trávit čas než sám se sebou, ani jsem nikoho hledat nechtěl, ačkoli po návratu domů mi občas scházel hlas mojí ženy. Mojí ženy.. To už taky nebyla pravda. Žil jsem ve světě snů, iluzí.. Líbilo se mi to, než se mi otevřely oči a já poznal, že nalhávat si něco, co je ve své podstatě lež není dobré. Není to dobré pro mne ani mé okolí, tak jsme se rozvedli. Jen už nejspíš bylo trochu pozdě, lidé o kterých jsem si myslel, že bývali moji přátele se ke mně otočili zády. Ne, praví přátelé se přece k sobě nikdy zády neotočí.. Další lež. Chodil jsem na tuhle přenádhernou louku a opět hledal útěchu ve světě snů. Jsem nepoučitelný, vím. Přesto to budu dělat stále znova a znova, žil jsem jimi tak dlouho.. Chybí mi dostatečný důvod.
Důvod proč..
Na nebi se za tu dobu, co jsem uvažoval o svém trápení, objevily první hvězdy. Setmělo se.
„Coto?!“zaslechl jsem nedaleko šum. Znělo to jako kdyby někdo přicházel.. „Člověk?“zvědavě jsem se naklonil. Bylo to děvče. „Co tu asi chce?“napadlo mě.
Šla jako omámená rovnou k dubu, pod kterým jsem seděl. Srdce mi v jednu chvíli bušilo tak moc.. Pak se můj tep zpomalil. Uvědomil jsem si, že téměř nedýchám. Ačkoli jsem pracoval v rušném prostředí, držel jsem si lidi dál od těla. Nejspíš proto mě moji spolupracovníci považovali za podivína. Neměl jsem důvod jim to vymlouvat, ani jsem se o to nesnažil, prostě jsem nechtěl.
To děvče si mě zřejmě nevšimlo, chytilo se stromu a ten jej jako ve snu zahalil do svého listí, došlo ke splynutí. Musel jsem vypadat komicky, jak jsem na „to“ civěl, ale bylo mi to úplně jedno. Pak už jsem v hlavě neměl nic, myšlenky mě opustily a zůstala jen prázdná výduť. Když se nad tím teď zamyslím, byl jsem jako puberťák. Asi po půlhodině „ničeho“ jsem si sbalil blok a několik tužek, co se válely vedle mě a odešel domů..

* * *

Další den v práci, další z řady stereotypních dnů. Dřív jsem ten stále se opakující běh „věcí“ nesnášel, dělal jsem všechno proto, abych z té řady vypadl. Už ve škole jsem si říkal, že takhle rozhodně skončit nechci, a kde jsem teď? Sedím v kanceláři, radím lidem jak mají co udělat a sám si nevím rady. Groteskní situace.
Nestěžuji si, prostě jen.. připadám si sám. Jsem sám v budově plné lidí, pro mě tak vzdálených, tak cizích lidí se kterými prohodím jen zřídkakdy pár slov. Všude samá přetvářka, už aby těch několik dlouhých hodin skončilo..

* * *

„Miluji Tě.“říkám a myslím to doopravdy. Jsi jediná „dívka“, které to šeptám do ouška po návratu domů. „Miluji Tě!“křičím a myslím to zcela upřímně. Má drahá přítelkyně, ty mě držíš nad vodou, na Tebe se den co den těším. Miluji Tě.. Jen kvůli Tobě mám ještě vůli žít. Ty jsi můj důvod, proč žít.
Má malá lásko, Tvé velké lesklé oči vypadají jakoby plakaly nad naším smutným osudem. Jsme samy a přesto spolu. Dva společníci mezi životem a smrtí, spřízněné duše. Ach ta ironie bytí, ta mě ubíjí, ta mě jednou zničí. DOST!
„Asi máš hlad viď, malá?“zeptám se tě, ikdyž vím, že mi nemůžeš odpovědět, ale tvůj pohled mě jen utvrdí. „Vždyť já vím, já taky.“naznačím Ti, abys šla za mnou do kuchyně a ty mlčky cupitáš. Líbí se mi Tvé dlouhé, pružné, šedobílé tělo zakončené roztomilým ocáskem. Ten Tvůj protáhlý čumáček, musím se pousmát, když vidím jak si ho mlsně olizuješ. Dáváš mi sílu „být“.
„Půjdeme se projít, Darling?“říkám zase sám sobě sahajíc pro černé vodítko na fretky s malou růžovou rolničkou. Darling.. Jsi prostě můj miláček. Před Tebou si nemusím na nic hrát ani nic skrývat. Jsem jaký jsem a Ty mi to nevyčítáš. „Miluji Tě..“šeptám a snáším Tě ze schodů, ačkoli nikam nepospícháme. Je to pro Tebe přeci jen pohodlnější, taky nejsi nejmladší..

Jdeme za město, na místo kam tak rád chodívám sám. Taky to tam máš ráda, viď? Můžeš si hrát v trávě. Rád pozoruji, jak tě lochtá na čumáčku a Ty se zlobíš. Snažíš se jí to škádlení oplatit. Mám rád tvou dětinskou hravost, ale strachuji se, když se unavíš. Když si uvědomíš, že všichni stárneme. I já si to uvědomuji, občas až moc dobře.
Jsme tu spolu ve stínu Dubu. Opravdu netuším, proč mne jeho blízkost tak přitahuje. Pod tou těžkou korunou si sám připadám jako dítě. Asi tu zase budeme dlouho.. nevadí mi to.

Ou, spal jsem?! Darling, usnula jsi mi na klíně. Cítíš mé teplo nebo se mě snažíš zahřát? Je Ti zima, viď? Omlouvám se, půjdeme domů.
Coto?! Zpozorněl jsem, když jsem zaslechl šum. Že by zase ta dívka?
Ano.. při pohledu na ni jdou mé ostatní myšlenky stranou, jen Tebe má milovaná držím v náručí. Než však stačím cokoli říct ona opět zmizí v listí.. Jak to dělá?
Dívám se nahoru, ale je příliš tma. Jakoby nad tímto stromem zela černá trhlina do prázdna. „Asi jen sen,“ říkám si nesouce Tě domů do teplého pelíšku.
Usínám s myšlenkou na tu krásnou dívku, jež by mohla být mojí dcerou a trochu se stydím jaké myšlenky mne napadají.. Uvidím ji zas?

* * *

Další stereotypní den.. Lidé přicházejí a odcházejí. Nekonečné fronty čekatelů, jež si přišli pro radu, v horších případech se jen pohádat, aby pohoršeni odešli s tím, že měli pravdu. Sám se divím, ale po těch letech je mi to úplně ukradené, přesto mne stále udivuje jaké nové nesmysly si zase vymysleli.
Nemohu se dočkat večera, myslím na „Ni“, dívku bez jména.

* * *

Sedím za stolem a maluji. To už jsem dlouho nedělal. Maluji obraz dívky mizící ve stromě při poslechu jednoho z alb Jimiho Hendrixe. Asi jsem se zbláznil. Pamatuji si každý detail její postavy, není to zvláštní?
Ty, má malá dámo, spokojeně oddechuješ naproti mému pracovnímu stolu. Dnes se na Tebe ale nedívám, jak jsem to dělával vždy. Při pohledu na hodinky zjistím, že je nejvyšší čas vyrazit ven.
Hnán touhou spatřit dívku z mého obrazu jsem u Dubu kupodivu rychle. Sedím pod ním a čekám na tu, která nevědomky změnila můj život.
Přišla jako obvykle a stejně tak podivně zmizela. Chtěl jsem zjistit, zda-li se mi to opravdu zdá nebo zda je to skutečnost a ta dívka podivným způsobem každou noc navštěvuje strom. Zdráhal jsem se ji probudit, ale dnes jsem se rozhodl podniknout další krok kupředu, ať už by to mělo jakékoli následky. Toužil jsem si s ní promluvit. Ona však zmizela rychleji, než jsem jí něco stačil říct. Se smutkem v srdci jsem odešel domů.

* * *

Další dny byly stejné, kupodivu. Chodil jsem do práce přejíc si, aby byl konečně večer, ale vždy se dívka rozplynula dřív, než jsem cokoli udělal.
Jednoho dne jsem přišel domů, jako obvykle si sundal a pověsil na věšák bundu, zul boty vyhlížejíc „krásku Darling“. Bylo mi divné, že mě nepřiběhla po zavření dveří přivítat, jak to dělávala posledních několik let. Šel jsem proto od dveří rovnou k jejímu pelíšku. Spala. Spala tvrdým spánkem a neoddychovala. Její tělíčko se nehýbalo a mě se zmocnila tíseň. Taková, co svírá srdce a nechce ho pustit. „Drahoušku!“ Pohladil jsem její bezvládné tělíčko. Snad abych se přesvědčil, že to je pravda. Byla. Chtělo se mi brečet, ale nemohl jsem. Cítil jsem hořkost, zklamání a bolest.. Jako by zemřela část mě samého.. Šel jsem ji pohřbít na místo kde jsme společně tak rádi trávili jinak pochmurné dny a po patnácti letech se vydal do hospody. Chtěl jsem tu tíhu přepít. Na „záhadnou dívku“ jsem neměl ani pomyšlení.

„Argh, moje hlava!“ Vypl jsem budík a šel do koupelny opláchnout si obličej a vyčistit zuby. Zděsil jsem se odrazu ve zrcadle. Jsem to opravdu já?! Co jsem to proboha včera dělal?! Toho člověka „tam“ jsem nepoznával. Zavolal jsem do práce a vyřídil si na dnešek volno, v tomhle stavu jsem nikam jít nemohl. Nejspíš jsem se popral. Ani jsem nevěděl jak jsem se dostal domů, natož do své postele.
Crrrrr, crrrr.. Crrrr, crrrr.. ten zvuk mi trhal uši. Kdo mi to volá? Byl jsem zvědavý.
„Ano prosím, Jandák u telefonu.“oznámil jsem, snažíc se moc nehuhlat.
„Ahoj, jsi v pořádku?“zeptal se mile znějící ženský hlas.
„Jo, jo jasně, v pohodě.“odpověděl jsem zaskočeně.
„To jsem ráda, měla jsem o Tebe strach.. Stejně se zastavím. Předpokládám, že jsi doma, viď? Za 20minut jsem u Tebe, dobře?“pokračovala.
„No.. já.. s kým vlastně mluvím?“opravdu jsem netušil kdo to je. Z telefonu na mě koukalo jen neznámé číslo.
„Ágnes přeci. Už jedu.“zasmála se a zavěsila.
Ágnes.. Ágnes, Ágnes.. Na žádnou Ágnes jsem si nepamatoval. Nebyl to přeci jen omyl? Nebyl. Přesvědčil mne o tom zvonek ode dveří o čtvrt hodiny později.
„Ahoj Kájo!“rozhodila vesele rukama dívka, tak podobná té z louky. Zůstal jsem zaraženě stát mezi dveřmi.
„No ty ale vypadáš. Takhle na světle to vypadá hůř, než když jsem tě včera vezla domů. Nechceš vzít k doktorovi? Ta nateklá tvář nevypadá dobře a vsadím se že i ta ruka musí pekelně bolet.“pokračovala a já jen civěl.
„No, já vlastně ani nevím.“řekl jsem po chvíli. Přemýšlel jsem odkud se známe, ale poslední co jsem si ze včerejška pamatoval bylo..
„Tak pustíš mě dál nebo zajedem do nemocnice?“přerušila můj tok bolestivých nemyšlenek.
„Pojď dál, Ágnes.. To bude dobrý, trocha ledu to snad spraví. Splaskne to.“pokusil jsem se o úsměv, ačkoli s natrženým koutkem a ukrutnou bolestí hlavy to jde těžko.
„Uvařím nám aspoň čaj. Nechceš si sednout?“ Starala se o mě. Připadal jsem si jako malý kluk, kupodivu mi to bylo příjemné.
„Asi se ptám hloupě, ale kdy/jak jsme se seznámili?“zeptal jsem se a zastyděl se. Tahle otázka mi opravdu vrtala v hlavě.
„Včera v baru.“špitla. „Zastal ses mě, nepamatuješ?“pohodila dlouhými černými vlasy a nepatrný úsměv zdobil její tvář.
„Ne, to si skutečně nepamatuji. Bolí mě i myšlenka na včerejšek.“což byla pravda.
„Ani se Ti nedivím.“zesmutněla. Dál už jsme toho moc nenamluvili, jen mi ošetřila drobné ranky, ovázala ruku a nakázala mi, abych si šel lehnout. Když jsem se jí zeptal, kde pracuje odpověděla, že v nemocnici jako sestřička na dětském oddělení. Přišlo mi to vtipné. Na otázku „Kolik Ti je let?“ Odpověděla „27“. Nic víc. Pěkně se smála a mě se tak krásně usínalo, když vedle mě seděla. Cítil jsem se po dlouhé době šťastný. Všechno mě bolelo, ale byl jsem šťastný.
Když jsem se probudil, už tam nebyla. Nechala na stole jen lísteček se svým číslem na mobil a vzkaz: Musím domů, zítra se na Tebe přijdu podívat. Žádné prudké pohyby a vem si volno minimálně na týden, ať se to aspoň trochu zahojí. Pa Agi.
Ráno jsem znovu volal do práce. Šéf se divil, posledních 5let jsem neměl dovolenou ani den, natož týden. Nebránil mi.
Ágnes přijela v půl páté, dovezla mi „Paralen“. Tak dlouho jsem nebyl nemocný, že už jsem si pomalu ani nepamatoval, jak vypadá. Vidina chemicky zpracovaného prášku mě děsila. Bránil jsem se jeho pozření, ale když mi Agi vynadala, že se chovám jako dítě a rozdrobila mi ho do čaje, přestal jsem protestovat. Chutnal divně, fuj! Netuším, co jí na mém pozorování tak pobavilo. Jestli to, jak jsem se přemáhal ten čaj vypít nebo jak jsem po ní neustále pokukoval, zda-li se nedívá abych ho mohl vylít, nevím. Stále se dívala, achjo. Odvrátila zrak až když jsem dopil. To mi dělá snad naschvál! Pousmál jsem se sám té komedii, teď mi to došlo.
Jen jsem nevěděl, proč se o mě tak stará. Předtím jsme se přeci nikdy nepotkali, to bych si určitě pamatoval, na dívky jako je ona se nezapomíná.
„Tak dobře,“ promluvila po chvíli a poplácala mě po rameni „šikovný kluk!“ Ucukl jsem, bolelo mě i rameno. S kým jsem se , sakra, pral! Úúúú.. „Promiň, neuvědomila jsem si to.“sklopila smutně oči. Tak nádherné, zelenohnědé. Ágnes, tvé oči mi připomínají podzimní trávu. Takovou, která se drží z posledních sil a nepřipouští vidinu studené zimy. Na první pohled jsem věděl, že jsi bojovnice. Nahlas bych si to ovšem říct netroufl, na to jsem srab. „Dobrý, jen vlastně ani nevím, jak se mi to stalo. Opravdu si na nic nevzpomínám. Můžeš mi to říct?“odhodlal jsem se mluvit, jen jsem v tu chvíli nevěděl, zda-li to nebyla chyba.
„No,“řekla a zamyslila se „ten chlápek, co ti to udělal byl můj přítel. Říkám že byl, protože jsem o něm dobré dva roky neslyšela. Až nedávno mi začaly chodit.. řekněme rádoby „milostné dopisy“. Chtěl abych se k němu vrátila, což jsem samozřejmě odmítla. Vzhledem ke způsobu života, jaký jsme vedli a ke kterému bych se rozhodně vrátit nechtěla..“
„Jaký?“skočil jsem jí do řeči, ačkoli vím, že se to nedělá. Zajímalo mě to a ona vypadala, že pokračovat nehodlá. Přeci jen už jsem měl dlouholetou praxi v „povídání si s lidmi“, teď jsem tomu byl kupodivu rád.
„Eh, nežili jsme zrovna zdravě.. jestli víš co tím myslím.“vyhrnula si rukáv tmavé krajkové blůzky. Odhalila tak několik jizviček na předloktí a táhlých jizev na zápěstí. Nevypadalo to pěkně. „Aha, chápu.“řekl jsem se strnulým výrazem ve tváři. Zatočila se mi hlava.
„Zvláštní, ani nevím, proč ti to vlastně vykládám. Asi.. mi to přijde vůči tobě fér, když už tě takhle zřídil. Je opravdu nebezpečnej. Další důvod, proč jsem s ním zůstávala tak dlouho.“poslední větu spíš zašeptala. Nedivil jsem se, že o tom nechtěla mluvit. Jako kluk jsem sice hulil (a nejen) trávu, ale k něčemu tvrdšímu jsem se nikdy neodhodlal. Jsem za to rád..

Týden utekl jako voda. Agi mě chodila ve volných chvílích navštěvovat, při čemž mi vyměnila nebo jen převázala obvazy. Jo, a dělala mi čaje.. Byly sice z pytlíku, ale úžasný. Ne, že bych se o sebe nedokázal postarat sám. Bylo milé po tak dlouhé době mít zas někoho doma, někoho kdo se o mě staral, někoho s kým jsem si mohl popovídat a kdo mě neodsuzoval. Někoho, kdo mě -možná- měl rád. Zažíval jsem příjemný hřejivý pocit u srdíčka. Když se na mě usmála, byl jsem v ráji. Za ten týden jsem si ji opravdu oblíbil.
Byli jsme se spolu dokonce i projít. Ani nevím proč, ale zavedl jsem jí na palouk, kde stál Dub. Nejspíš jsem chtěl vidět její reakci na tu krásu. Stoupla si k němu a obdivovala jeho majestátnost. „Mám pocit jako bych tu někdy dřív byla.“prohlásila hladíc jeho drsnou kůru. Já se jen usmál. Na slunečním světle se její havraní vlasy třpytily tisíci odlesků. Krása. K většímu popisování jejího půvabu nenacházím vhodná slova. Ovšem v hlavě mi vrtala stále otázka: Je Agi tou dívkou, jež jsem tu pozoroval večer co večer?
Dnes jsem to chtěl zjistit. Do práce jdu stejně až pozítří.
Slunce už pomalu začínalo klimbat, mělo v plánu se do hodiny odebrat ke spánku.. Moje modřiny byly sice znatelné, ale pohyboval jsem se bez větších potíží. Tentokrát jsem doprovodil svou novou kamarádku domů já.
Až teď jsem zjistil, že bydlí ve vesničce vzdálené asi pět kilometrů od města v němž jsem bydlel. Do práce jezdila buď svojí tmavě modrou Felícií nebo autobusem. Jezdil sem pravidelný přímý spoj každou hodinu. Poté jsem doprovodil domů i sám sebe, ale „jen na oko“.
Ačkoli jsem byl unavený (vůbec nevím z čeho), vrátil jsem se k Dubu a vyčkával příchodu „tajemné slečny“. Něžný vítr mě hladil po tváři. Já jen pozoroval rudé slunce a uvažoval o své klukovskosti myslíc na dívku, jež přicházela z pravidla po deváté hodině večerní.
Čekal jsem tam téměř do jedenácti, ale ona nikde. Moje oči už se samy zavíraly, tak jako to dělávají mrkací pany, když je položíte. Dokonce mi i začala být zima a to si myslím, že jsem celkem otužilý. Přeci jen bylo jaro.. chladné zimní noci ne a ne ustoupit těm teplým, příjemným, letním.
Sotva jsem doklopýtal domů, vyzul si boty a ještě oblečený jsem se svalil na postel. Trošku to zabolelo, ale nějak jsem nevnímal-usnul jsem.

Ani nevím, co se mi zdálo. Vzbudil mě protivný zvuk budíku. Zapomněl jsem ho včera vypnout. Oj!
Poslední den volna.. uvědomil jsem si. Co já budu dělat? Pořádek jsem si udržoval celkem.. no, spíš „pořádek“. Měl jsem rád ten svůj uspořádaně-neuspořádaný chaotický přehled věcí. Pod tím vším však bylo čisto. Agi mi tu za těch několik dní vyprala-usušila-vyžehlila prádlo, vytřela podlahu, vyleštila okna.. šikovná holka. Bavilo mě se na ní dívat, zároveň jsem si připadal.. nepotřebný. Byl jsem zvyklý si dělat všecko sám a najednou „tohle“. To se ví, že jsem odporoval - chvíli. Nechtěl jsem, aby toho dělala tak moc, byla přeci jen mým hostem a ona? Mě opečovávala jak kdybych byl nějaký vzácný exponát v Národním muzeu, jen s tou výjimkou, že mě párkrát pohladila. Neztěžuji si, bylo to příjemné a právě toho jsem se děsil.
Zíral jsem do stropu, pak se zvedl, udělal kafe a napustil si vanu. Cítil jsem se špinavý. Na pračku, jež stála vedle vany, jsem si položil půllitrovou sklenici jemně perlivé vody. Mám to tak rád.
Pomalu jsem se zasunul do horké vody - syknul jsem, jak se mi dostala pod obvazy a zalila mi rány. No, spíš ranky. Téměř jsem na ně zapomněl.
Hm, spousta pěny, tiše hrající jakási popová písnička z rádia, které jsem si zapl při vaření kafe, příjemně bolestivé tiky v určitých místech se slabou vrstvou kůže, stoupající pára, chlad vycházející z ledové perlivky a příjemná vůně aromatického oleje. Neměl jsem náladu si s nikým povídat. Vzpomněl jsem si na Darling. Nebyla to obyčejná fretka. Stejně jako já milovala vodu, stejně jako já chodila ráda na procházky, oba jsme měli rádi dlouhé lenošení při poslechu některého z mistrů blues. Popíjel jsem Cabernett malujíc svou malou dámu nebo prostě „něco“. Lidská fantazie je tak úžasná „věc“. Někdy děsivá, šílená, plná bláhových představ. Jsem hold snílek.
Už na to našli lék? Řekl bych, že ano - nese název „Realita“, ale nechci vám kazit radost. Že by sarkasmus?! Ne Kájo, rekordy trhat nemusíš.
Vodu jsem si připouštěl a odpouštěl, pěna postupně mizela. I studené mi kafe chutnalo. Mňam, mňam..
Zvykl jsem si na určitý způsob života a teď se to mělo všechno změnit. Dřív bych skákal nadšením, ale teď jsem byl.. vyděšený. Svým způsobem jsem cítil určité vzrušení, Ágnes byla dívka o níž jsem snil, toužil jsem jí být na blízku, poznávat jí. Na druhou stranu - byla o tolik mladší.
Proč by to nešlo? Zase ta otázka.. Jak jsem dokázal zařídit, aby se o mě tak starala? Opravdu jsem to nechápal, ačkoli jsem za to byl rád. Stejně to sužovalo moji duši. Argh! Kdybych si tak vzpomněl, co se stalo. Určitě mi neřekla všechno..

* * *2* * *

Od té doby, co jsem dostudovala zdrávku to se mnou šlo z kopce. Nikdy jsem nebyla vzorná holka, ale tehdy jsem opravdu potřebovala pryč z domova. V tom blázinci bych se asi zcvokla a Pepa byl moje záchrana. Neměla jsem ani tušení jaký je. Viděla jsem jen jeho „dokonalejší já“. To, které fungovalo jako maska pro veřejnost. Až postupem času jsem objevila jeho „prohnilejší já“. Píšu prohnilejší, protože „špatné“ je moc krásné slovo. Vlastně je mi špatně jen když na něj pomyslím. A já si tak naivně myslila, že ho miluju.
V tý době jsem mu dala všechno co jsem měla, všechno co chtěl. Byla to chyba. Ještě dnes mě budí noční můry s jeho obličejem.
Když však začnu myslet na přírodu, zurčení potoka,.. ta představa mě uklidní. Ráda sním o velkém starém dubu uprostřed louky s nádherným rozhleden po krajině. V dálce slyším motory aut, ale nic nevidím - výhled na ně mi zakrývá les. Miluji přírodu. Kdybych uměla kreslit, tak svojí „snovou krajinu“ namaluju, jenže takový talent mi dán nebyl. Proto musí být mé představy napořád ukryty jen v hlavě. Pochybuji, že ještě někdy budu někomu tak moc věřit jako Pepovi.
Á, proč ho nemůžu dostat z hlavy?! Vždyť je to prevít, co mi tak moc ublížil. Jako by nestačilo, že Ti posílá rádoby milostné dopisy. Vzbuď se, Ágnes Lauro Tomanová! Sakra, odkud zná mojí adresu? To kvůli němu jsem se odstěhovala na druhou stranu republiky. On a ty jeho „zdroje“. Vždycky mě děsily, ale nebála jsem se chodit ven. Teď strach mám. Bojím se. Nevím jestli víc o sebe nebo svou pověst. Už se nechci stěhovat, unavuje mě to.
Že bych vyrazila ven? Někam se projít? Do nějakého baru? Nemam náladu se seznamovat, ale nechci být sama. Nechci si povídat jen sama se sebou. Můžu to zkusit, maximálně už nikdy nevylezu z baráku.
Že by „PiŇo“? Je to tam moc pěkný, útulný. Pravda je, že se najde pár jedinců, jejichž mozek byl zřejmě něčím narušen, ale ráda je pozoruji. Vidím upravenou dámu a aniž bych s ní promluvila, můžu si domyslet odkud pochází, jaký je její životní příběh.. Nemusí to být pravda, ale já mám svou fantazii ráda. Je fajn uvažovat o jiných, nepřemýšlet nad svými problémy. Můžou být šťastnější jako třeba.. tamhleten chlápek sedící u baru, házející do sebe jednoho panáka za druhym. Půjdu za ním? Ne, jen si přisednu.
„Dobrý den!“pozdravila jsem. „Mojitto, nealko prosím.“ otočila jsem k barmanovi a usmála se. Hmm, podivně nasládlá chuť s kyselým podtónem limetky a máta. Ach, rozplývala jsem se jen při pomyšlení na ten senzační nápoj. „Jsem Ágnes, pro kamarády En nebo Agi.“promluvila jsem k onomu muži. Vypadal, že ho něco trápí nebo štve. Hodně. Měla jsem nutkání ho rozveselit, ale pomalu jsem se zapomněla bavit s lidmi.
„Karel.“evidentně mu nebylo dobře.. Začínala jsem mít zaječí úmysly, moje odhodlání si vzalo uzlíček a odhopskalo si kamsi do někam. „Copa vás trápí, Kájo?“zeptala jsem se ho i přes svou nejistotu.
„Spousta.. věcí..“zamumlal. Nebylo mu do řeči. Vzgzmh! Nevyptávala jsem se dál, nejsem zrovna utěšovací typ. Jeden kamarád o mě kdysi prohlásil, že já pracovat na lince bezpečí - stoupne počet sebevražd. „Milé“, bohužel i výstižné. Nojo, můj talent si se mnou zřejmě hraje na schovku. A vyhrává.
Jó, kdysi jsem hrávala na violoncello. Miluju ten smutný, záhadný, hluboký, tesklivý, táhlý,.. prostě úchvatný zvuk, ale kvůli škole jsem přestala. Snažila jsem se najít útěchu v kytaře, jsem hold úchyl na ty strunný nástroje, nemůžu si pomoct. Znějí tak.. krásně. Vlastně, na kytaru mě sbalil Pepa. Áááááááá, zase ty vzpomínky! Ničí mě to, ničí mě moje minulost.
Někdo mě chytil za rameno - otočila jsem se (reflex). Né, Bože! „Co tu chceš?!“snažila jsem se, aby v mém hlasu nebyly znát emoce. V duchu jsem se třásla jako ratlík ve vánici, byl to ON! Ten, co mi zničil život, připravil mě o rodinu, vzal mi moje sny o hudbě.. ne, nechci pokračovat, stejně bych skončila tim, jak jsem neschopná. Ale dokázala jsem se mu postavit.. po pár letech.
„Tebe.“z toho tónu mě zamrazilo.
„Ale já tebe už ne, tak vypadni!“procedila jsem mezi zuby. Držela jsem se, abych nezačla křičet.
„Nemusim, pokud vim je to veřejnej bar, ne? Krom toho tu nikoho nemáš. Nenalhávej si, stejně mě furt miluješ.“ Arogantní debílek.
„Kdysi.. možná jsem si myslela že jo, ale to je minulost. Copak to nechápeš?!“ Teď nechápu já, jak jsem s ním mohla být. Tolerovat všechny jeho urážky. Hloupoučká naivka.
„Půjdeš se mnou!“chytl mě za ruku, až to zabolelo.
„Au, nech mě! Nikam s tebou nejdu..“zavřískla jsem a do očí se mi nahrnuli slzy. Snažila jsem se mu vyškubnout, nešlo to. Zapomněla jsem, jak má pevný stisk. Kdysi mi to bylo příjemný.. ale teď? Ne, nikdy, úchyl!
Najednou stisk povolil, pustil mě a já spadla na zem. Ani jsem si nevšimla, že ten muž píjící jednoho panáka za druhym.. (teď přeháním, ale daleko od pravdy nejsem) Vstal a jednu mu natáh. Oba se zakymáceli, Pepa kvůli ráně, kterou obdržel (byla to pořádná pecka) a Kája (?!) za to zřejmě vděčil tomu pokročilému stádiu opilosti. Tak či onak, pustili se do sebe. Ještě že tam bylo pár rozumných lidí, co zasáhli a nenechali Káju ve štychu. Chtěla jsem pro něj něco udělat, proto jsem mu nabídla, že ho odvezu domů. Kupodivu nebydlel daleko, pár ulic. Komu by se taky chtělo do baru jezdit, že? Jsem hold „jiná“, no.
Nemluvil, ale jen se vedle mě tak kymácel ze strany na stranu. Sotva chodil, zvracet se mu však nechtělo. Prej. Vymámila jsem z něj klíče a hlavně adresu a poschodí ve kterém bydlí. Jak jsem ho dostala do bytu je pro mě samotnou záhada. Zula jsem ho, částečně svlíkla, posadila na postel a dala vedle kyblík, jenž jsem našla na záchodě s trochou vody (co kdyby náhodou). Lehl si a usnul. Ráno jsem měla jít do práce, takže jsem chtě-nechtě musela jít. Vím, že se to nedělá, ale mrkla jsem mu do peněženky. Měl tam vizitky, nejspíš se svým číslem. Doufala jsem v to. Nevypadal na chlápka, co sedává u baru věčně nebo se jen tak někde potuluje. To už bych poznala, přeci jen - praxe. Jednu jsem mu vzala s úmyslem ráno zavolat. Bála jsem se o něj, ačkoli netuším proč. Bylo to prostě jako obvykle.
Kolik opilců už jsem tahala domů (a nejen opilců..) ? Kolikrát vedli oni mě? Dřív to bylo na denním pořádku. Jenže dřív.. jsem byla jiná. Proč se mi od tohodle nechtělo? Ráno se probudí a bude zas v pohodě. Notak Ágnes, zabouchni už ty dveře! Cvak! Zavřela jsem a odešla. Celou noc jsem na něj myslela, jestli se mu něco nestalo, jestli je v pořádku, jestli nepotřebuje s něčim pomoct. Bylo to šílený, asi se ve mně poprvý objevila touha se o někoho starat. Musela jsem se zasmát. Bylo to absurdní. Opravdu.

Co se dělo dál? Práce.. nic víc, nic míň. Bavilo mě to. Znala jsem pár lidí, co stereotyp odsuzovali, ale mě se začal líbil. Bylo fajn vědět, že to, kam směřuji je správné. Nebo já si to myslela. Co jsem ale nemohla bylo zapomenout na Pepu. Užíral moje já. Připomněl mi mou minulost a to se mi opravdu nelíbilo. Tu noc, co jsem přišla od Káji jsem celou probrečela. Proč se mi tak líbil pocit sebelítosti? Dřív jsem si ráda ubližovala (i si nechala ubližovat), bylo příjemný cítit „něco“. Tím „něco“ myslím cokoli..
Hm, znala jsem Pepu a věděla, že se nevzdá. Tím víc mě děsila myšlenka na Káju. Zastal se mě a jeho naštval. Hodně. Potřebovala jsem být s ním, abych věděla, že je v pořádku. Na druhou stranu.. Jestli mě „můj drahý“ sledoval, mohl se k němu dostat - pár věcí si domyslet. Složitá situace. Riskla jsem to, kdyby ne - vyčítala bych si to.
Jestli se Kájovi něco stane, zažaluju ho. Teď myslím Pepu. Věděla jsem toho na něj dost. Dost na to, aby si v chládku odseděl pár let. Ale co pak? Ne, teď nad tím nechci uvažovat.

Bylo dobré mít po čase někoho s kým si můžu povídat. Částečně jsem cítila výčitky, přesto jsem v duchu děkovala Pepovi. Kdyby tam nepřišel, nezjistila bych jakej je Kája skvělej chlap. Prvotní nedůvěra opadla. Vypadal jako samotář a ani v tom jsem se nemýlila. Za tu dobu, co jsem s ním strávila mu volalo jen pár lidí ohledně práce. Žádní kamarádi, žádný bowling, žádné Pojď s náma na pivo., nic. Bylo mi to trochu podezřelé. Ale nechtěla jsem se vyptávat a on o tom sám nezačal. Dobře, zatím to necháme být.

Překvapil mě, když mi po pár dnech řekl, abych s ním šla na místo, kde nejraději tráví svůj volný čas. Šla jsem. V podstatě jsem neměla o co přijít.
Neťapkali jsme dlouho, příjemná procházka za město. Prošli jsme dlouhou alejí topolů, jenž postupně houstly a měnily se v jiné listnáče. Za chvíli jsme byly ve stínu listoví a nad námi se jen snažily prodrat paprsky slunce. Příjemný pocit. Dál a dál jsme se zabořovali do zeleně a ta najednou zase začala řídnout. Před námi se rozprostíral výhled na nemalou louku, jíž jsem předtím nikdy neviděla. A kdo stál uprostřed? Onen Dub. Dub z mého snu. Celý tenhle palouk byl jako obrázek vyříznutý z mého snění. Oblak deja-vu v mé mysli. Zastavili jsme se, vztáhla jsem k němu ruku a cítila, jak jí prochází staletá energie. Nádhera. Musel tu být hodně dlouho. Nepochybně zažil několik válek, pamatoval spoustu utrpení a dle zářezů na kůře i lásek. Nezapírám - uchvátil mě. Koho taky ne?
Strávili jsme tu spoustu času, cestou domů mi Kája vyprávěl, jak tohle kouzelné a okouzlující místo našel. Vyprávěl mi, jak v době, kdy byl zoufalý se vydal „jen-tak“ za město s myšlenkou na odpočinek. Snad od sebe samého či od stereotypního života, který ho unavoval. Chápala jsem ho, mě občas taky. Až moc, ale když jsem si vzpomněla.. no, prostě mi bylo téměř do pláče. Já jsem snad plakat zapomněla. K čemu jsou vlastně slzy? Naučila jsem se nevypouštět ze sebe emoce. Přišlo mi to jako slabost..

* * *3* * *

Drahá Ágnes, šla bys se mnou zítra na večeři? Vím, že je to narychlo, avšak rád bych Tě opět viděl a částečně Ti poděkoval. Karel J.
Píp, píp.. přišla doručenka. Váhal jsem, jak Agi oslovit, či co napsat, přeci jen už jsem žádnou dívku nikam dlouho nezval. No, snad to správně pochopí..
Půl hodiny jsem koukal do stolu a počítal tečky na ubruse. Asi zvláštní zkracování dlouhé chvíle, ale ovečky se mi počítat nechtělo. Na to jsem byl přespříliš zvědavý a tak málo unavený.
Píp, píp.. ozvalo se po pětačtyřiceti minutách. Žeby? Popadnul jsem telefon, který jsem se snažil hypnotizovat svým pohledem a hltavě přečetl:
Promiň Kájo, na zítra jsem slíbila kamarádce pomoc s úklidem po stěhování, ale na sobotu snad nic nemám. :) Šlo by?
Přečetl jsem si tu SMS minimálně 5x, abych se ujistil o tom, co mi píše. Hehe. Pak jsem odepsal:
Jasně, v půl šesté Tě vyzvednu doma, dobře?
Píp, píp.. Píp, píp.. To bylo rychlé. Přečetl jsem nahlas zprávu o obsahu dvou písmen: O.K.
Asi neměla moc čas. Šel jsem si vařit čaj přemýšlejíc o změně vyzváněcího tónu..

No tak Karle, vzmuž se! Klepal jsem se. Ruce se mi chvěly a kolena podlamovala. Takhle nervózní jsem dlouho nebyl. Prostě mi na té slečně, tam nahoře v paneláku na nějž jsem koukal, záleželo. A co? Huh, huh.. Nááádech, výdech. „Jé, ahoj Kájo! Co to provádíš?“ zasmála se.
Ááá, nádech, nádech, nádech.. Dobře klid. „Nic, jen tak cvičím. Ehm..“ zalhal sem.
„No jasně. Tak jdem? A kam vlastně?“ Měla roztomilý ďolíček ve tváři.
„Jeden nápad bych měl.“ oplatil jsem jí úsměv. Snad to nevypadalo moc hloupě, heh. Nabídl jsem jí rameno. Vídal jsem to ve filmech a vždycky jsem toužil po tom to udělat. Vlastně se mi právě plnily dva sny. Krásná dívka se držela mé paže. Co víc si přát? Měl jsem auto zaparkované až kousek dál. Před Ágnesčiným domem nebylo volné místo. Píp, otevřel jsem dveře.
Odvezl jsem En do jednoho malého, útulného podniku. Občas jsem si sem zašel na oběd, ale jen velmi málo. Líbil se mi, ani moc lidí tu nebývalo. Ne víc, než kolik bych ve svém okolí snesl. Doufal jsem, že se bude líbit i jí. „Prosím, slečno.“ Další dveře a pak schůdky dolů. Hm, vůně dřeva. Zarezervoval jsem stůl s výhledem na elektrický krb, kterému by neznalec i uvěřil, že skutečně hoří. Bílé klenuté zdi a stropy zdobily spousty obrazů krajinek. Nad námi se pohupoval nemalý masivní lustr se spoustou svíček (jak jinak než elektrických) a stěny byly obehnány dřevěnými palubky.
Byl jsem rád, že i Agi měla ráda maso. Dělali tu výborné hovězí, měl jsem k němu rád skleničku červeného.
Pak jsme si povídali. O její rodině, jenž dlouho neviděla, o snu hrát v orchestru a projet svět nebo o Cherry. Myšce, která jí nedávno umřela. Ach, Darling.. I já jí povídal o svém životě, ačkoli příliš zajímavý nebyl. Možná mládí, to jsem byl uličník, rebel, vandal.. S Agi se mi do žil nahrnula nová krev.
Když jsme dojedli, já zaplatil a vystoupali po schůdcích nahoru, byla už tma. Měsíc zářil vysoko na obloze. Zeptal jsem se Ágnes zda chce jet domů nebo se ještě někam projít. Řekla, že nespěchá a tak jsme sedli do auta a já nás odvezl „Na Vyhlídku“. Šli jsme asi 500metrů po chodníku (nechtěl jsem vodit Agi někam daleko) a sedli si na lavičku. Byl tu výhled na celé noční město. Světla blikala a zhasínala, jiná se rozsvěcovala. Někde v dálce se občas něco mihlo a vydalo podivný zvuk. Auta? Odsud znělo všechno rozmazaně a tak nějak jinak. Skoro jako ve snu. Najednou jsem ucítil tlak na rameni. Bylo to příjemné, to mi na něj položila Agi svou hlavu. Chytil jsem ji za pas. Po chvíli jsem řekl: „Není Ti zima? Chceš jít domů?“
„Ještě chvíli..“odpověděla skoro šeptem. Zvedla se a beze slůvka zamířila zpátky k autu. Šel jsem za ní. Nechtěl jsem nic říkat. Zastavila se před ním šeptajíc: „Pojedeme?“ Pak se znovu usmála.
Odvezl jsem ji domů. U dveří jsem si ale ještě na něco vzpomněl. „Počkej chvíli.“ Křikl jsem utíkaje ke svému vozu. Měl jsem pro ni v kufru kytici Lilií, stejně krásných a spanilých jako byla ona. Bílých stejně jako její sestřičkovský úbor. Měl jsem v plánu jí dát růže, ale chtěl jsem být originální. Aspoň jednou..
Došel jsem znovu ke vchodu. Stála tam opřená o dveře a čekala.
„Ještě něco jsem ti zapomněl dát.“
„Ach.. Díky.. Já.. Jak víš, že jsou Lilie moje nejmilejší květiny? Já ti o nich říkala? Děkuji, Kájo!“ Objala mě kolem krku a dala mi pusu. Páni!
„Typ.“ Usmál jsem se.
„Krásnou dobrou noc, Ágnes. Nech si něco pěkného zdát..“
„Ty taky. Brou, brou..“ Špitla, než zabouchla dveře.
Nechtělo se mi odcházet, nechtělo se mi spát. Doma bych stejně jen seděl,tak proč si nesednout tady na lavičku a dýchat příjemný noční vzduch, jenž se zdál být čerstvý. Vypadalo to, že bude pršet. Ve vzduchu byla cítit voda, ale hvězdy poblikávaly, zataženo nebylo. Krása, takové noci mám rád.
Jak jsem tak seděl a kochal se krásou noci, zahlédl jsem překrásnou bytost. Dívku, jež jsem tak často vídával dřív. Šel jsem za ní. Přešli jsme ulici i louku. „Ágnes!“ volal jsem, ale asi mě neslyšela. Šla, šla tak rychle, že i v klusu jsem měl co dělat, abych jí dohonil. Chtěl jsem ji chytnout za rameno, ale moje ruka jí projela. Zkusil jsem to znovu a znovu, ale se stejnou úspěšností. Řekl jsem si tedy, že jí budu alespoň sledovat.
Asi bude lehké uhádnout, co se před námi po chvíli začalo rýsovat. Starý Dub. Touhle cestou jsem k němu ještě nikdy nešel. Zdála se být kratší, ačkoli procházka „nočním lesem“ mi naháněla husí kůži.
Přišla ke stromu a cosi zašeptala. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Dlouze ho objala a opět zmizela. Zíral jsem na to. Opravdu zíral. Už jsem si byl jist, že to je Ágnes, ale co tam dělá? Jak to dělá? Je si vědoma toho, že to dělá? Musím se jí zeptat. Ale jak?
Vrátil jsem se k autu. Tou samou „cestou“, co jsem přišel. Přeci jen - auto - a odjel jsem domu. Možná se mé vrásky na čele ještě prohloubily, ale nemohl jsem přestat myslet na Ágnes. Měl jsem ji rád. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl. Tohle mě opravdu trápilo. Zkoušel jsem i na ten strom vylézt, ale on mě „shodil“. No fakt. Nebál jsem se ho, měl jsem z něj respekt. Jako ostatně snad každý kdo ho kdy viděl.
Z přemýšlení mě vytrhla křižovatka, která mě nasměrovala rovnou k domu, kde jsem bydlel. Zaparkoval jsem, zamknul vůz, vyšel několik schodů, otevřel byt, zul boty a svalil se na postel. Zase jsem koukal na bílý strop. Zase se mi myšlenky v hlavě honily, bylo to unavující. Usnul jsem.

* * *

Crrrr.. Hnusnej budík. Občas mám chuť ho prohodit oknem. Nesnáším ten zvuk.
Je pondělní ráno, snad nejdepresivnější den. Mě už je to za ty roky fuk, ale ten budík mě opravdu štve. Včera jsem volal Agi. Nechtěl jsem se ji vyptávat na noc mezi sobotou a nedělí. Jen jsem se zeptal, jak se vyspala a.. a tak. Prostě mám rád její hlas. Řekla, že skvěle. Prý se jí zdálo o tom místě, které jsem jí ukázal. O palouku, kam jsem dřív tak často chodil, jen z toho Dubu prýštila energie silná, jasná jako polární záře a sahala až do nebe. Na chvilku jsem se zarazil. Zeptal jsem se, zda už se jí někdy takový sen zdál. Odpověděla, že si o podobném dubu nechávala zdát často. Uklidňovalo ji to. To jsem chápal, avšak teď mě myšlenka na vidinu jejího „těla-netěla“ vyděsila. Potvrdilo se mi mé tušení.
Ještě chvíli jsme si povídali, pak se rozloučili. Dlouho jsem přemýšlel, jak je to možné. Nic mě nenapadalo, proto jsem dnes chtěl zajít do knihovny.
Snad kvůli tomu mi práce utíkala tak rychle. Nebo pomalu? Těžko říct, přišlo spousta lidí. Nic neobvyklého.
V knihovně jsem se šel podívat do oddělení s okultismem. Už jsem něco málo o „astrálním cestování“ četl, v práci mě napadlo že tam bych snad mohl něco více zjistit. Zaujala mě malá tmavě modrá knížka se zlatavým nápisem. Ani nevím, co mě na ní tak upoutalo, ale začal jsem věřit na „Osud“. Nebo tak něco..
Donesl jsem si jí domů, uvařil si do konvice kafe, udělal pár chlebů k večeři a zasedl k pracovnímu stolu, abych mohl začít číst. V leže bych brzy usnul, znám se. Jak jsem již napsal-byla malá. Četl jsem skoro celou noc. Spal jsem asi 3hodiny a pak zase práce. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam nezavolám a nezařídím si volno, ale pak jsem tu myšlenku zapudil. Nebyl to dobrý nápad.
Našel jsem v ní několik zajímavých věcí, jenž jsem si založil žlutými lepivými papírky. Chtěl jsem si to pročíst ještě jednou, abych si mohl vypsat pro mě důležité body. Zjistil jsem, že je za určitých okolností možné „vylézt“ ze svého těla a jít na místo, kde je oné bytosti dobře. Moc jsem to nechápal, přeci jen.. moc jsem se do těchhle věcí nechtěl plíst. Co mě ale zaráželo bylo, že jsem ji viděl i já. Nic-moc jsem se o tom v téhle knížce nedočetl, proto jsem znovu šel do knihovny. Tentokrát jsem si domů přinesl černou knížku s červeným nápisem. I tu jsem četl téměř celou noc. Přijde mi komické, že i tyhle knížky jsou na díly. Dozvěděl jsem se, že je možné vidět „astrální tělo jiného člověka“ jen pokud k němu máte opravdový silný cit. Ať už kladný či záporný. Měl jsem Agi rád, ale nebyl jsem si jist tím, že ji miluji.. Ale masový vrah jsem taky nebyl, ačkoli jsem se snažil lidem vyhýbat a neměl jsem rád lidskou společnost (krom té Ágnesčiny) nemohl jsem nikoho nenávidět. To jsem prostě v povaze neměl. Ten den jsem šel spát ještě zmatenější..

* * *

Včera mě Karel opravdu zaskočil. Byli jsme spolu na fantastické večeři. Vládla tam mimořádná atmosféra a troufla bych si říct, že i nás dva k sobě táhla jakási neviditelná síla. Když mě chtěl doprovodit domů, zeptala jsem se ho, zda bychom se ještě nemohli jít projít. Vzal mě „Na Vyhlídku“. Takové úžasné místo s nádherným rozhledem, asi proto „Vyhlídka“. Bylo chladno, po celém těle mi naskákala husí kůže, ale bylo to příjemné. Tam jsme toho moc nenamluvili, jen se dívali a já cítila hrozné nutkání položit svou hlavu na jeho rameno. Chvíli jsem s tím bojovala, ale pak jsem si řekla.. co na tom.
Zeptal se, jestli se mi už chce domů. Zvláštní otázka, ale milá. Trochu mě to zarazilo. Přijeli jsme ke mně před panelák. Doprovodil mě ke dveřím, pak se zarazil a rozběhl se zpátky k autu. Za běhu na mě zavolal, ať počkám.
Po pár minutách se vrátil s kyticí úchvatných Lilií. Krása. Vyrazilo mi to dech. Mé nejoblíbenější květiny. Povídali jsme si o všem možném, ale nevzpomínala jsem si, že bych mu právě o Liliích říkala.
Vyběhla jsem po schodech nahoru a zamířila rovnou do koupelny. Vysprchovala se a šla si lehnout. Byl to moc krásný den. Usnula jsem s myšlenkou na ten mohutný Dub, ze kterého jako obráceného vodopádu proudila energie. Ani nevím proč, prostě se mi tak usíná dobře.
Probudila mě vůně, které se snad nikdy nenabažim. Vůně Lilií. Je něco krásnějšího? Děkuji, Kájo. Děkuji.

Další dny ubíhaly pomalu. Začínala jsem se bát, že na mě zapomněl, po tom krásném večeru se mockrát neozval a já neměla důvod mu volat. Teda krom toho, že jsem ho prostě chtěla slyšet, ale to mi přišlo hloupé, stejně bych nevěděla, co říct.

Chodila jsem do práce a z práce. Všechny dny byly stejné, nemohla jsem nemyslet na Káju. Vždycky jsem přišla domů, vyndala pár věcí z tašky, zapla rádio, uvařila kafe nebo čaj podle nálady, udělala si něco k jídlu, vysprchovala se a četla si. Měla jsem ráda, když mi k tomu hrála v pozadí hudba – jakákoli, uklidňovalo mě to a nepřipadala jsem si sama. Ven se mi moc chodit nechtělo, moc kamarádů jsem neměla, natož přátel. Vyhovoval mi takový styl života.. bez lidí. Jen z akvária na mě koukalo pár rybiček, kterým jsem občas něco-cosi nasypala. Neříkám, že mi společnost nechyběla, ale za těch pár let, co jsem byla s Pepou jsem se vyřádila až až. Ještě teď pociťuji následky, nejspíš to nikdy nezmizí. Ani nechci aby zmizelo.

* * *

Přemýšlel jsem, jak to udělat, jak zjistit velikost svého šílenství a oddělit jej od reality. Doufal jsem, že to, co jsem nastudoval.. I mezi odborníky byly a jsou dohady. Nebylo to moc povzbuzující, ale ani dostatečně odpuzující.
Vydal jsem se k Dubu a vyčkával příchodu spanilé slečny. V ruce držíc telefon díval jsem se směrem, odkud obvykle přicházela. Byl jsem si vědom, že v tom stavu v jakém se nacházela, nebylo příliš moudré ji budit. Zahlédl jsem šedivou přibližující se tečku. Poznával jsem Ágnes. Nemusel jsem jí vidět do tváře, mé srdce poznalo její blízkost okamžitě, chtělo uletět. Přistát jí na dlani.
Když se přiblížila, zmáčkl jsem zelené tlačítko a každou chvíli měl její telefon začít zvonit. Zastavila se, jakoby znejistěla a otevřela přivřené oči. Ten nezvyklý výraz mne polekal. Na okamžik na mě upřela zrak a zdálo se jako by zašeptala mé jméno. Pak se rozplynula. Rozplynula se jako sen při doteku prvního slunečního paprsku. Doufal jsem, že se můj plán zdařil, nemohl jsem se dočkat rána. Byl jsem nervózní.

* * *

Zdál se mi sen. Zdál se mi podivný sen, zvláštnější než ty předchozí. Viděla jsem Karla, stojícího přede mnou jako přízrak. Nic neříkal, jen stál a tak podivně se tvářil. Nebylo to nepříjemné, jen trochu děsivé. Zdálo se mi, že mě volá, ale ačkoli byl blízko jeho hlas jsem slyšela z dálky. Tlumeně. Jakoby přes nějakou bariéru, kde čas nehraje roli. Bylo to zvláštní, nebála jsem se však. Pak se vše rozplynulo a já se propadla kamsi do temnoty, kde nebylo nic. Jen dlouhá chodba, ozářená slabím plamínkem blikajících svíček. Šla jsem stále dál a dál, ztrácející se v chodbě času. Ten sen mě vzbudil a já se podívala na telefon. Ukazoval přesně 00:00h. a jeden zameškaný hovor. Nemusela jsem hádat, kdo to byl, věděla jsem to. Moc lidí mi nevolalo. Rozklikla jsem ho a viděla, že mi volal před dvěmi a půl hodinami. Nechtěla jsem ho rušit nebo budit a tak jsem si řekla, že mu zavolám až ráno. Dlouho jsem se v posteli převalovala a snažila se najít klid, ale nešlo to. Už jsem nemohla usnout. Vstala jsem, uvařila si čaj a zapla televizi. Ikdyž mě taková činnost příliš nebavila, chtěla jsem nějak zabít čas do svítání. Přemýšlela jsem o knížce nebo o procházce, ale na to jsem byla moc rozrušená. Pustila jsem si svou oblíbenou pohádku – Mrtvou nevěstu. Pan Burton je opravdu borec. Mám ráda jeho filmy. Ve spolupráci s J. Deppem, tvoří úžasný tým. Viz. Karlík a továrna na čokoládu, Ospalá díra, Střihoruký Edward..
Pak ještě „Práti z Karibiku“ a hurá do práce. Nebo snad? Co je vlastně dnes za den? Musela jsem se podívat do kalendáře. Poslední dny mi splývali v jeden velký mlhavý mráček zahalující mou mysl. Přeci jen se asi půjdu projít. Řekla jsem si, když jsem se podívala do kalendáře. Bylo sobotní ráno, nikam jsem nemusela.
Šla jsem tam, kam mě srdce táhlo, k onomu Dubu, tomu magickému, mystickému místu. Chvíli jsem doufala, že tam snad bude i on, ale pak jsem si vynadala. Věděla jsem, že mu nejsem lhostejná, ale zda mě měl rád.. věděl jen on.
Sedla jsem si pod mohutnou korunu a dívala se na vycházející slunce. Bylo to příjemné, nedivila jsem se, že tu Karel trávil tolik volných chvil, sladké zapomnění. První paprsky pohladily mou tvář a mě se chtělo brečet. Nezabránila jsem malému potůčku slz najít si svou cestu po tváři. Přivřela jsem oči a nechala své tělo, ať si dělá co chce. Moc lidí sem nechodilo, nebála jsem se, že by někdo mohl vidět mou slabost.
„Ty pláčeš?“ ozvalo se nademnou.
„Ne.. já jen.. ano.“ Pípla jsem.
„Pročpa?“
„Že je to sen, viď, Kájo. Je to bláznivý, šílený a tak krásný sen.“ Zachvěla jsem se nevěda, co se se mnou děje. Přidřepl si ke mně na vlhkou zem, smáčenou rosou, objal mě kolem ramen a zašeptal: „Jestliže je to sen, pak už se nikdy nechci probudit. Chci tenhle sen sdílet s Tebou.“
Mlčeli jsme a dívali se „kamsi“, každý přemýšlejíc o tom „svém“. Bylo to příjemné ticho, né takovéto mrazivé, trapné, prázdné.. kdy si dva lidé nemají co říct. My si měli co říct, ale bylo toho příliš mnoho. Moc na to, aby nám stačil dnešní den. Přijala jsem pozvání k němu domů na kafe. Stejně jsem dnes nevěděla co dělat a být v jeho blízkosti bylo příjemné. S ním jsem se necítila sama.
Povídali jsme si o dnešní noci a oba se tomu museli zasmát. Shodli jsme se na tom, že jsme unavení a tak si oba lehli na jeho velkou postel. Dívali se na sebe a pomalu usínali..

* * *4* * *

Zeptal jsem se En, jestli nechce ten svůj malý byteček pustit a přestěhovat se ke mně, při čemž jsem jí zároveň požádal i o ruku. Souhlasila.
Byli jsme šťastní. Už jsem si vzpomněl na naše první setkání a tiše musel poděkovat jejímu bývalému příteli, že tam onehdy přišel. (Později jsme se dozvěděli, že ho zatkli kdesi na tureckých hranicích, když se pokoušel převézt opium.) I Darling, která mě svým nečekaným odchodem.. no prostě začal jsem opět věřit. Měl jsem důvod žít a nejen to..
Splnil se mi sen o rodině.

A teď? Chodíme pravidelně na procházky na jedno krásné místo obklopené stromy, ale jen jeden jim panuje. Mohutný, košatý, starý pán, sklánějící se pod tíhou své vlastní koruny. Nyní však mezi malými zajíčky pobíhá i Laura, naše dcera.