Jak to s tyma Muničák brothers bylo No.6

Byl konec prvního týdne. Za týden se nám podařilo ,,vyčistit" jen jeden hektar! Na začátku se zdálo, že to bude hračka, ale posunovali jsme se jen o pár metrů denně. Začaly deště, který trvaly i další týden (viz předešlé střípky). Za dva dny jsme měli jít zase jinam, ale znamenalo to dokončit práci tady. Za každou cenu! byla to otázka cti. Tehdy jsme ta to ještě hráli.

Slunce do nás celý dopoledne bilo tak, že se nám na propocenejch hadrech začaly objevovat bílý skvrny od soli. Postupovali jsme, jak jen rychle to šlo. Trochu nám to ale ztěžovalo ostružiní silný jako palec a vysoký i metr a půl. Prosekávali jsme si cestičky a odhazovali všechen bordel bokem. i přes kalhoty a rukavice jsem byl úplně dořezanej. Pili a odpočívali jsme každou chvilku, ale i tak nám pomalu docházely síly.

Najednou se spustil silnej liják. Klestili jsme si cestu bodláčím a kopřivama. Už jsem neměl sílu. Sekal jsem jen tak do prázdna a pak jsem to zabalil. Ustlal jsem si na tý trávě ksichtem do země. A tehdy jsem spatřil svýho strážnýho anděla - neměl sice bílý roucho a zářící křídla, měl ale promáčený hadry a strhanej ksicht a podával mi kousek čokolády.

Tehdy jsme to zvládli a protože se nám krapet zpozdil odvoz, lehli jsme si do škarpy a usnuli jak malý děťátka