Jak to s tyma Muničák brothers bylo No.5

Cestou na místo jsem trochu usnul. Probudilo mě až: ,,Tak se držte ,kluci!". Pak jsem vyskočil z auta, vytáhl klobouk a dohnal Salyho, kterej byl trochu rychlejší. Oj, asi jsem se škrábl o ten železnej krám, co furt taháme s sebou.

Šli jsme v ranní mlze a první paprsky slunce sem tam prosvitly skrz koruny stromů. Najednou se asi třicet metrů před náma vynořily dvě malý, černý siluety. Naštěstí si nás nevšimly, přeběhly přes cestu a zmizely. Byl to konec třetího týdne. Po vydatnejch deštích opět přišlo spalující horko a tehdy jsem zjistil, jak krásně se člověk dokáže smát, když je mu doopravdy blbě. Když si vyprávíte věci, ze kterých se válíte po zemi smíchem... a za chvíli se válíte po zemi vyčerpáním.

Tuhle se přijel podívat Dlouhán a začal se rozčilovat, že jsou okolo nás okousaný stromy. Saly (po tom, co se Dlouhán rozčiloval, že jsme určitě nechali otevřenou bránu od muničáku) zvedl hlavu a povídá: ,,A ty stromy jsme okousali taky my?"