Esence příběhu 1. část

Konflikt = chtění (motivace postavy) + překážka
Zápletka = konflikt (nebo konflikty) + akce + rozuzlení
Příběh = soubor zápletek + konečné rozuzlení

Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní. Jde při něm o vstávání, o uzdravování, o překonávání něčeho. A proto je esence příběhu ukryta ve dvou pojmech postava a děj.

To, že postava zastává v díle významnou roli, dokazuje i fakt, že ji zařazuje do základních složek díla už Aristoteles. Aristoteles říká o esenci (divadelního) příběhu, že „tyto složky jsou: děj, povahy, slovní výraz, stránka myšlenková, scénická výprava a hudba.“ Současně uvádí jako nejdůležitější složku děj, kterému jsou postavy podřízeny. „Nejdůležitější z nich jest sestavení činů; neboť tragédie jest napodobení ne lidí samých, nýbrž činů a života a štěstí a neštěstí, štěstí však i neštěstí tkví v činu a cílem jest jakýsi čin, nikoliv nějaká vlastnost.“ (Aristoteles)

Co se ale tím veledůležitým dějem myslí? Představte si, že držíte v ruce svůj kufr a nasednete na vlak. Vlak jede, dokud nedorazí na místo. Potom vystoupíte. Konec příběhu. To by ovšem byla nuda. Co kdyby mu kufr ve vlaku někdo ukradl? A co kdyby v něm bylo něco důležitého? Možná je diabetik a v kufru má schovaný inzulín. Možná se v kufru nachází sekvence pro odpálení jaderných raket. Možná v kufru převážel velmi nebezpečný virus, který by se mohl při neodborné manipulaci dostat ven.

Vznikly tak překážky, které jsou natolik závažné, že na ně postava musí reagovat. Postavit se překážkám a překonat je. Všiml jsem si, že čím více překážek postavě nadělím a čím jsou těžší, tím lépe. Při své tvorbě, neustále přemýšlím, jak svým postavám co nejvíce zkomplikovat život.

Dobrý děj se bez konfliktů neobejde. Konflikt se skládá z dvou protichůdných sil, které působí proti sobě. Postava něco chce, ale k dosažení toho, co chce, ji brání všemožné překážky. To nutí postavu do akce s určitým cílem (záměrem) a překonáním překážky vzniká rozuzlení a tím vzniká zápletka. Aristoteles proto stanovuje v dramatu dvoubodovou strukturu zauzlení a rozuzlení.

Má-li se postava vyvíjet, pak se to děje právě při rozuzlení. Postava se něco naučí nebo pochopí. Většinou díky zásahu z vnějšku (od učitele, rádce, průvodce – například rada od kouzelníka Gandalfa, rada Lukovi od Obi-Wana Kenobiho). Nebo může postava získat důležitý předmět. V příběhové struktuře cesta hrdiny se tomu všemu říká získat poklad (předmět, rada, vlastní uvědomění, získání přátelství atd.)

Po rozuzlení zápletky dojde ke katarzi. Katarze je očistný stav mysli, formě uvolnění, uklidnění, pocitu štěstí, může ji vyvolat prožitek dramatické události ve smyslu „konečně mám tu hrůzu za sebou“. Jde-li o hlavní zápletku, objevuje se po konečném rozuzlení děje, často v epilogu. Naopak horory často používají na závěr příběhu místo katarze novou krátkou kolizi, která obrací příběh naruby či naznačuje několikanásobné peripetie (soubor několika kolizí), které si divák po ukončení děje představí. Tento způsob často používá Stephen King.

Takže dobrý děj je založený na dobrých konfliktech. Jenomže bez dobře napsané postavy se nedají uspokojivě vymyslet konflikty. Pokud nevíte, co postava chce a jaká je nemůžete ji do cesty klást ty správné překážky. Představa, že dobrý a svalnatý atlet leze po skále, není tak moc zajímavá, jako když na tu skálu postavíte outsidera. O atleta se na skále nebojíte. Čekáte, že problém zvládne levou zadní, ale o outsidera se bojíte. Čím jsou sázky výší, tím je překážka zajímavější.

Proto má James Cameron rád zdánlivě slabé postavy. Například ve filmu Terminátor. Sarah Connorová se nemá šanci sama ubránit proti terminátorovi. Ve dvojce je hlavním hrdinou její syn John Connor, který také nemá sám šanci se ubránit nebezpečnému terminátorovi. Postavy se snaží prchat, aby si vůbec nějak zachránili život. Sázky jsou vysoké a smrt Johna Connora by dokonce znamenala katastrofu pro lidstvo. Zatímco postavy: kapitánka Marvel, Mulan (2020), nebo Rei z hvězdných válek jsou až moc přesílené postavy. Nemají prakticky žádné chyby, všechno dokážou, získané schopnosti si ničím nezasloužily (narodili se tak).

Další pohromou jsou ploché postavy. Tady je video (z YouTube) s názvem "Proč stojí trilogie HOBIT ZA PRD?" od Hroty Algernona: https://youtu.be/5WGOaSumY94

Video krásně vysvětluje, proč trilogie Hobit nefungovala dobře, i když ji zfilmoval ten samý člověk, který natočil původní trilogii Pán prstenů (Společenstvo prstenů, Dvě věže, Návrat krále). Příliš nudné a snadno zapomenutelné akční scény, které působí jako splachování záchodu. Tedy spousty pohybu bez cíle a záměru. Hned na začátku videa jsou vidět postavy trpaslíků (hlavních hrdinů). Ani já nedokázal většinu z nich pojmenovat jménem. Zatímco záběr na postavy z pána prstenů, ve mně vyvolal vzpomínky. Jo tohle je Frodo Gandalf, Legolas, Aragorn, Smíšek, Pipin atd.

Proč takový rozdíl? O trpaslících se dá zjistit jen jméno a to, že jeden je král, druhý je moudrý mentor, jiný špatně slyší, další je jenom tlustý, další hází nože, další je pokladníkem výpravy. Postavy jsou ploché a neprokreslené (nevíme o nich skoro nic). Proto ani akce často nedává smysl. Nikdo neví, jak mají postavy, na jakou překážku reagovat, protože postrádají charakter a osobnost. A proto nešlo do akce zapracovat nějaké originální zápletky.