Čím začínají romány? 2. část

Daniela Hodrová navrhla typologii románových incipitů; určila pět
typů začátků:
1. začátek scénický,
2. začátek narativní,
3. začátek prezentující vypravěče,
4. začátek metatextový
5. začátek fragmentární.

Začátek scénický:
V tomto typu románového začátku je čtenář pozvolna vtahován do děje. Hned v úvodních slovech jsou zmíněny časové údaje a lokace (místo). Čtenář se neocitá přímo v ději, nýbrž je postupně a scénicky seznamován s okolnostmi děje. Tuto seznamovací roli může nahradit i prolog. V současnosti je modernější čtenáře románu (nebo diváka filmu) nejdříve zaháčkovat napínavou akcí, navnadit ho a až poté cokoliv vysvětlovat. Podle principu nejdřív to ukaž a pak vysvětluj.

Začátek narativní:
Tady není čtenář vtahován pozvolna do děje jako v předchozím typu, ale je vržen přímo doprostřed dění. Tedy zmiňované zaháčkování napínavým dějem ve stylu nejdřív to ukaž a až potom vysvětluj. Jméno hrdiny často u tohoto začátku chybí a čtenář je s ním seznámen jakoby mimoděk v průběhu následujícího vyprávění.

Začátek prezentující vypravěče:
Začátek představí vypravěč, obvykle jako nějaká postava. Někdy přímo sám hrdina, někdy jako vedlejší postava, která byla svědkem událostí, ale také může jít o neznámou postavu, kterou poznáme až v průběhu děje nebo také nikdy.

Začátek metatextový:
Začátek představí vypravěč, ale opouští přitom textový svět (svět svého příběhu) a promlouvá o jiném textu (jiné knize) pocházející z reálného světa. Nebo se vypravěč pasuje do role spisovatele a autora samotného románu. Nejčastěji se tak stává, pokud je hlavní hrdina fiktivním autorem příběhu, který svůj příběh zažil, a teď ho vypráví. Ještě je třeba dodat, že předmětem úvah vypravěče nemusí být sám text románu.

Začátek fragmentární:
Začíná dějem, kdy je nalezen rukopis a poté z něj vypravěč začíná číst.