Jen tak

na památku mojí malé krásce..

Text obsahuje klíčovou část eseje, která byla publikována ve sborníku haiku Šálek dál hřeje dlaně a pomocí které jsem se snažil široké veřejnosti vysvětlit, jak psát haiku a jak tomuto původem japonskému útvaru rozumět. Snad i zde text poslouží svému účelu a inspiruje k další tvorbě.

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.

Kristiánovi

Noční tramvaj domů

Aceton

Kristiánovi. /Tenhle podzim je výjimečný.

...konečně veselá tvorba...