Nad šálkem: O fotografii a umění žasnout

Nad Šálkem

o fotografii a umění žasnout



...

o formě haiku

O haiku toho bylo za posledních několik let mnoho napsáno a tento nejkratší literární útvar si získal řadu stoupenců i mezi autory. Ale navzdory tomu, jak definuje haiku Kerouac (text, který toho řekne hodně ve třech řádcích), není haiku po formální stránce snadným útvarem a jeho zvládnutí vyžaduje mnoho praxe.

Zde se ale pokusíme vysvětlit haiku co nejjednodušeji a vypůjčíme si k tomu příběh z počátku slavné knihy The Haiku Handbook. Hned v úvodu vypráví W. Higginson o své dceři, která vyhlédla oknem z jejich domu a uviděla měsíc. Obraz ji natolik zaujal, že zůstala chvíli mlčky zírat a pak spěšně zavolala zbytek rodiny, aby s nimi mohla svůj zážitek sdílet. Na základě toho pak Higginson přirovnává haiku k fotografii, kterou chceme ukázat ostatním a podělit se tak s nimi o svou zkušenost a svůj zážitek.

A skutečně, haiku se v mnoha ohledech fotografii podobá. Stejně jako u haiku se i u fotografie na první pohled zdá, že to zvládne každý, čím hlouběji se ale do umění fotografie noříte, tím intenzivněji si uvědomujete formální náročnost snímku. Začněme ale od základu: Fotograf fotí vždy pouze to, co vidí na vlastní oči, fotografie vzniká na místě, a i když pak může být různě upravována – vždy je základem osobní zkušenost fotografa. Právě tak klíčovou je osobní zkušenost autora haiku. Správně by nemělo žádné haiku vzniknout tzv. od stolu, a také proto se vše odehrává tady a teď, v přítomném čase. „Jdi k borovici, chceš-li poznat borovici a jdi k bambusu, chceš-li poznat bambus.“ Komentuje tento princip Bašó, zakladatel formy.

Dále se haiku fotografii podobá v tom, kolik pravidel je třeba dodržet, aby se snímek a útvar vydařily. Zatímco fotograf sleduje zlatý řez, hlavní a vedlejší objekty, směřování pohybu, kompozici snímku atp., a zároveň si je vědom toho, že se vše musí vtěsnat do malého obdélníkového formátu; autor haiku dávno vnitřně vstřebal mnoho pravidel a jiná zpětně kontroluje a doplňuje, aby byl výsledek co možná nejdokonalejší.

Mezi tato pravidla patří především:

1. Tři verše s předem daným počtem slabik (5-7-5)

2. Sezónní slovo (kigo) – čas, kdy se text odehrává

3. Řez (Kireji) – haiku by nemělo být jedinou větou

4. Stručnost – až na hranici možností větné skladby

5. Jednoduchost – volba přirozených slov a jazyka

6. Plynulost – snadno čitelný text bez inverzí

7. Žádné hodnocení – haiku neříká přímo, jsou-li věci špatné nebo dobré. Hodnocení ponechává na čtenáři.



Nyní si rozebereme jeden příklad podrobněji:

Mámin rukopis –

ta vůně marmelády

po celém domě.

(K.S.)

Formát 5-7-5 je dodržen. Tematicky (kigo) je text jasně zasazen do období zavařování marmelády. Řez (kireji) je na konci prvního verše znázorněn pomlčkou a odděluje vstupní obraz od zbytku textu, který slouží k jeho tematickému rozvinutí a prohloubení. Text je nejstručnější možný. Ačkoli se rozsahem a významem jedná téměř o souvětí, v celém textu chybí jakékoli sloveso a další zásah by mohl znamenat zhroucení významu. Jazyk textu je zcela obyčejný a bez metafor – jakkoli by se nezkušenému čtenáři mohlo zdát, že mámin rukopis z prvního verše je myšlen metaforicky, zkušený čtenář pochopil, že se jedná o skutečný lístek s máminým rukopisem zachycujícím recept na marmeládu. Celý text se čte plynule a přirozeně – a vyjma prvního verše, kde po úvodním obraze dostáváme prostor k nádechu, nás nic nezarazí (ani z hlediska větné skladby, ani co do shluků písmen ve slovech). A nakonec: autorka se v celém textu ani nezmíní o kvalitě marmelády, jen navodí obraz, který se má rozeznít vnitřní zkušeností čtenáře a rezonovat v něm. Takže spíše než o předání vlastní zkušenosti jde zde o připomenutí a prohloubení zkušenosti čtenáře.

Poslední podobnost s fotografií jsme si ponechali do závěru. Ve chvíli, kdy začnete fotit, změní to zcela váš pohled na svět. Vaše oko se čím dál častěji proměňuje v oko fotografa – a tam, kde jste ještě nedávno netečně procházeli, se zastavujete a spatřujete nečekané kompozice. A čím více se váš vnitřní člověk proměňuje ve člověka-fotografa, tím drobnějších detailů si všímáte a tím častěji si uvědomujete, jak neuvěřitelné věci lze každý den spatřit kolem sebe – v ohybech trávy, náhlém máchnutí ptačích křídel, a vlastně ve všem, co mnozí považují za obyčejné.

Velcí teoretici haiku by na tomto místě mluvili o zen-buddhismu, o splynutí s pozorovaným, případně o překvapivé zenové pointě. My si ale vystačíme bez velkých termínů a řekneme pouze, že haiku svým autorům i čtenářům odhaluje krásu obyčejných věcí a propůjčuje jim něco tak vzácného, jako je dětský pohled na svět, protože nikdo kromě dětí nesvede tak upřímně sledovat okolní svět a při každém pohledu žasnout.