puero: Ahoj, děkuji za komentář. Je to dobrá připomínka. I když, nesetkávala jsem se vždy jen s těmi pozitivně naladěnými haiku. Ale přírodních motivů se snažím držet. Já prostě vyjádřím pocit a když mi to vyjde na formu haiku, mám z toho haiku. :-) Ale pro příště se tedy zkusím přiblížit tomu, co tu píšeš...
Jen od nadpisu se mi nechce upouštět. Každá báseň je jiná a bez nadpisu by všechny skončily tak nějak skončily v jednom pytli. A to já nechci.
Každopádně děkuji za připomínku.

Haiku nerozumim ale libi se mi to co v tomto pripade vyjadruje

korálek: Děkuju. :-) Radost v srdci má mít své místo. ;-) Také Ti přeji krásný den.

Niky, pěkné. Ale neříkejme tomu haiku, prosím. Z haiku má mít čtenář příjemný pocit, proto se psaly haiku odjakživa na přírodní témata vyjadřující naprostý soulad s přírodou. Soulad s přírodou!! Taky dávat haiku nadpis je ohromně nepůvodní.

krásné ,souzním :-) krásný den přeji))

Orionka: Přesně tak! A jak pravil Seneca: "Dovede-li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život." ;-)
Jedno z pravidel, kterým se snažím řídit. Nebaví mě se rozčilovat. Náladu mi umí zkazit spíše lidi okolo, než já sama. Člověk se musí mít aspoň trochu rád, když sám se sebou tráví 24 hodin denně. :-D

Orionka: Není to holt lehké. Pobřeží je zde navíc symbolem, dala jsem mu dvojí význam.
Ten první je, že někteří jen pasivně čekají a doufají.
A ten druhý je zase o citovém poutu, které nejde zpřetrhat, ačkoli tuší, že to nemá ve skutečnosti smysl a je třeba jít dál... Moře neustále putuje, zatímco pobřeží to nedokáže. :-) Bylo to takové zamyšlení.
Děkuji za komentář a za návštěvu! :-)

Ó ano, chvála nedokonalosti :).

To je moc pěkné podobenství. Čekání může být věčné... když někdo má tolik času jako pobřeží :).

Lenora: Do haiku všeobecně, nebo jen v tomto případě? Zde je ten rým dokonce jen náhodný. Popisuji tady včerejší situaci. Přišla v nouci bouřka a já tak nemohla usnout.
Děkuji za komentář a za návštěvu.

Já nevím proč, ale mně prostě rýmy do haiku nesedí...

Nikytu: A než se pustíš do mileneckého či přímo manželského džuda, musíš zvládnout školu pádů...
Ovšem někdy je bažina života tak hluboká, že než narazíš na dno, často tě to bahno zadusí...
Ano, neproklínejme temnotu a zapalme raději byť malou svíčku! A pak si vezměme příklad ze světla a odražme se taky...:-)

Nikytu: Strach ze selhání v očích milované osoby je ten největší brzdič našeho rozvoje, ale naše touha po tom druhém nás zase nutí, abychom hodili za hlavu důstojnost a tropili i blázniviny...:-P

Nikytu: Jenže někdy člověk až příliš váhá, zda má či nemá škrtnout sirkou, vlastně fosforkou...(Sirky už se nedělají, jejich slabinou bylo časté samovznícení třením...):-)
Zrovna jsem to řešil u vanovaso...:-P

shane: Ano, je to především o našem rozhodnutí. Jen je někdy nutné spadnout nejprve "na dno". Koneckonců, nejlépe se odrazíš od tvrdé země (pokud ti pod nohy nikdo zrovna nešoupne trampolínu :-))

shane: Myslím, že svým způsobem každý z nás má v sobě něco víc. Je jen na nás a i na vlivu okolí, kolik z toho ze sebe vydáme. ;-)

shane: Oheň se taky vždy nerozhoří sám od sebe. Někdy je potřeba, aby někdo škrtnul sirkou nebo přihodil polýnko a odměnou je světlo a teplo. :-)

Jen jestli si to jen nenamlouváš!
Nu, přeji ti správného potapěče...:-P

Ano, mohu se cítit tam uvnitř raněn a s tím pocitem sotva něco udělám, ale mohu se také svobodně rozhodnout, jak tu bolest budu vnímat, jak se k ní postavím a zda jí dovolím, aby ovlivnila celý zbytek mého života, nebo ji z něj jaksi vytěsním...:-)

Pij víno života plnými doušky,
ni kapka ať nazmar nepřijde snad,
neboj se vichřice, neboj se bouřky,
a zaplaš myšlenku: "Nemilovat"...
:-)