Nevídím v tvojí básni žádný zažraný slovenský tradicionalismus. Jak by to Puero hodnotil, kdybys byl Čech? V čem by spatřil, co spatřil? Na mne to působí jako upřimné vyznání bez znaků jakéhokoli odmítání jiných cest! A nevím, proč by se v té tvojí básni mělo zračit, kde se vzal ten směr, právě ten druh víry, který je ti nejbližší. A když člověk uvidí jinou cestu, ani pak se nemá zpovídal z historie lidstva, ale zvolit to, co je mu bližší. Jen je dobré znát pravé a pozitivní důvody. Člověk může jít i svojí vlastní cestou. A z důvodů také pozitivních se může odklonit od jakéhokoli duchovního směru, proudu. Protože všechny obsahují nějaká dogmata. Dogmata, která dávají mantinely. Mantinely, které mají svůj smysl. Ale bývají i zneužity. Člověk může svým vlastním myšlením a poznáním ty mantinely přerůst. Dokonce i s Boží pomocí. A ať to nezní tak bohabojně - s pomocí Starého Pravdy.

Díky za odpověď.

puero: Nuž, môj pohľad na tradície a náboženstvo je trochu iný, než je zvykom. Pre väčšinu ľudí je to súčasť kultúry a histórie, no pre mňa je to omnoho viac. Pre mňa je Boh životnou realitou a viem, že mi Ježiš zmenil život. Pravda, bol som vychovaný v kresťanskej rodine, ale nechoval som sa podľa toho a mal som s mojou povahou rôzne problémy. Ak by som sa rozhodol žiť bez Ježiša, asi by som skončil v nejakom ústave.

Ale späť k tradíciám. Liturgia a tradície sú často dôvodom rozporom medzi kresťanmi. Povedal by som, že je to ešte častejšou príčinou rozpadu na denominácie, než nezhoda v učení. Táto skutočnosť ma dosť mrzí, ale asi sa s tým nedá nič robiť. Pritom v kresťanstve ide predovšetkým o osobný vzťah s Bohom. Všetko ostatné je druhoradé.

Človek sa rád účastní rôznych ceremónii, obradov a dá sa povedať, že sa rád zaradí do stáda. Nádherné chrámy, pekná hudba a pocit toho, že som súčasťou výnimočného spoločenstva. To sú dôvody, pre ktoré sa ku kresťanstvu hlási tak mnoho ľudí. Hlavne k rímsko katolíckej a evanjelickej cirkvi. Osobne to pokladám za formu pokrytectva.

Neviem, čomu by som veril, ak by som sa narodil v muslimskej krajine. Aj v tých krajinách sú kresťanské komunity. Sú tvrdo prenasledovaný a často vraždený. Predkovia ich k tomu nevychovali, výhody z toho tiež žiadne nemajú. Keď na to myslím, uvedomujem si akú obrovskú silu má tá nádej, ktorej uverili. Ja ako pohodlný človek z EU to nikdy nebudem schopný plne pochopiť. Pred časom som počul o jednej kresťanskej rodine v Turecku. Mladej žene zabili otca, manžela aj syna a ona v médiách povedala, že vrahom odpúšťa. Zostáva len otázka, kde na to vzala silu. Ja by som toho nebol schopný.

Tedy nyní opatřím kritickým zhodnocením toto dílo:
Vlastně mě žádné hodnocení nenapadá. Já sám sonety nepíšu, bo to neumim a v sonety nevěřím. Ono totiž tyhle žánry, a toto dílko není žádnou výjimkou, působí tak těžce a konstruktivisticky. Kdybys nenapsal, že je to z rukávu vyimprovizováno, sotva by to byl kdo poznal. Zaměřím se na jiné pozitivum: totiž to náboženské nadšení. Ostatní básničky jsou spíš lamentací na Boží neprozřetelnost a pomstu a navíc se obracejí spíše k Bohu než k Ježíši. Jen ojediněle najde čtenář básničku jako vystřiženou z kancionálu. Ostatně bývají často výplodem nenadálého nadšení. A nebo se kaješ! Ale to bys nejspíš napsal něco jiného.

No potvrdils hluboko zažraný slovenský náboženský tradicionalismus. Česko mi připomíná jeden velký symbol ateismu a odpadlictví od víry. Jednak proto, že tady začala reformace světa, jednak proto, že bylo vždycky lehčí se neřídit tradicemi. Právě dneska byl u nás svátek sv. Jana Nepomuckého. Mimochodem je to ten nejdiskutabilnější světec pod Sluncem. Ve Sviadnově má zasvěcenou kapli. Takže tam byla dneska pouť. Že bylo hnusně, a dalo se to čekat, bylo to tentokráte bez kolotočů. Oni kolotočáři jsou sice nábožensky dost aktivní, ale jejich zákazníci = 99,9% občanů Sviadnova a okolí o víru nejeví zájem (taky v kostele průměrný věk se blíží tak 60ti).
Odbočil jsem. Básní, které by se tematicky vztahovaly k náboženství bude míň a míň, asi jako staroslověnský jazyk a liturgie časem utichnou. A nedokážu říci, je-li to na škodu, nebo naopak.

Jak ty se díváš na tradice? Na náboženství? Je v tom Boží záměr, nebo historická určitost, že kdyby tě rodiče učili islámu, byl bys Muslim? A nakolik se v té básni zračí hrdost a láska k Ježíši a víře předků a nakolik zapomnění, že tu víru mají Slováci tolik zakořeněnou díky Maďarům a jezuitům?

krásná báseň, často si to taky říkám a připomínám - Jeho je dar...

Pěkná.

Připojuji se k předřečníkovi.
Báseň vyjadřuje, co též silně s nelibostí vnímám - klouzat po povrchu a hlavně nemyslet. Zdá se to být mottem naší současnosti. Naštěstí nejsou všichni takoví. Ale příliš často mám dojem, že těch klouzajících je víc.

:-) Milé, hravé:-)

K vyjadrenej kritike inklinuje aj môj osobný pohľad....

Báseň se mi líbila už před časem hned po prvním přečtení. Několikrát jsem se k ní vrátila a vždy mi nabízí něco nového, dalšího... nebo že by to bylo tím, s jakými osmými divy se setkávám a znovu a znovu poznávám, co jsou zač...? Někdy je to k radosti, někdy by bylo lépe nepoznat a nevědět... I když lepší je vědět než nevědět.
Líbí se mi na básni, že ač je úsporná ve formě, není ani zdaleka chudá obsahem. Z mého pohledu má nejen jasnou stavbu, ale i jasnou pointu, a zároveň je to text, který je otevřený, což myslím asi tak, že při každém dalším návratu k němu může čtenář s textem komunikovat znovu a možná i trochu odlišněji než minule. To, myslím, svědčí o hloubce textu a o jeho sdělení.

:-)

Eliška Vobrubová: Ďakujem za reakciu, ale esej už je odovzdaná. Mal som na písanie asi tak 2 hodiny. Kamarátka bola spokojná a akú známku dostala sa jej ešte opýtam.

Zdravím: Vidím, že nikdo ještě nic ti nenapsal, tak posílám první dojem. Zdají se mi hodně nosné ty momenty, v nichž se dotýkáš vztahu dětí a rodičů, resp. výchovy; myslím, že by se z toho dalo ještě něco vytěžit - myslím to tak, že když je dobře dítě ukotvené v rodině a ve vztazích s nejbližšími, když má dobré rodinné zázemí, je menší předpoklad toho, že někde nějak nebezpečně "ulítne" na nějakých internetových záludnostech a nebezpečích a že se stane obětí kiberšikany.
Jinak jistě, rodiče jsou velmi často pracovně vytíženi - ale není to někdy také jen výmluva, že nemají na své děti z tohoto důvodu čas?
Také si myslím shodně s tebou, že předskolní děti počítač nepotřebují a že nejdůležitější je pro ně mezilidská komunikace, učení se odpozorováním (pravda, z počítače také odpozorují, že...), živý otevřený kontakt s lidmi.
K textu z hlediska stylistiky a stavby připomínek nemám:-)
Kdyby ses chtěl chopit ještě toho vztahu děti-rodiče (prarodiče, další příbuzenstvo...), myslím, že by se ten esej mohl touto problematikou zase pěkně končit... co ty na to?

puero: Eliška Vobrubová: tak to vyzerá, že som si ten výrok zle zapamätal. Správne by to teda malo byť tak, ako napísala Eliška, alebo prípadne ešte "Cogito ergo deus est."

V každom prípade ďakujem za upozornenie na túto hrubku, nabudúce si dám väčší pozor pri používaní jazykov, ktoré neovládam. (alebo ich radšej nebudem používať :D)

V najbližších dňoch to upravím, spolu s celou strofou tak, aby zostal rytmus aj význam zachovaný.

Cogito ergo Dies es by pak bylo něco jako Myslím tedy dny jsi.

Vtipné.

dies ....nejsou to v latině dny? Já měl latinu v druháku a už si to teda moc nevybavuju, ale vím, že v Mozartově Requiem je Dies ire, dies illa, což se překládá jako dny hněvu, dny tyto. Má-li tam být Bůh (Deus) tak bych tu latinu v básni asi ještě zvážil.

Eliška Vobrubová: Ďakujem za všetky komentáre. Tie ruky majú práve symbolizovať môjho Boha. A s tou latinou si to budem musieť poriadne premyslieť. Chcem, aby to bolo správne, ale keď to zmením, tak budem musieť zmeniť celú strofu. Ale som rád, že si ma na to upozornila.

Ono konštatovanie "Cogito ergo sum, cogito ergo dies es" som prebral z jednej knihy, ale je možné, že máš pravdu.

Ano, ano - bývají takové chvíle, taková období v životě, kdy člověk mívá pocit, že všechno je jakoby za sklem, takové ty chvíle, kdy vidí, ale neprožije naplno (většinou neprožije naplno právě to radostné), neboť to sklo či jiná clona tomu brání. Jestli správně rozumím sdělení, tak bych řekla, že báseň dobře vystihuje ten pocit, při čemž si vážím toho, že bez patosu, vlastně velmi prostě a jakoby obyčejně, ale dle mého soudu účinně a srozumitelně. A to včetně nadějeplného závěru - a ty ruce, které pomohou mohou být klidně konkrétní či symbolické (v obou případech mi to funguje). Děkuji za příjemný zážitek ze srozumitelné, aniž polopatistické básně, která právě proto dokáže probudit představivost, vytvářet obrazy, probouzet city, empatii.
Jedinou drobnost přece mám, ta se týká latiny: verš Cogito ergo Dies es by měl správně znít Cogito ergo Deum esse (podobně jako credo Deum esse sanctum). - -- Moje zbytky latiny jsou už jen drobečky v paměti, ale naštěstí se mám koho zeptat - a moje maminka umí latinu dobře ještě stále:-)

I tento sonet pokládám za zdařilý - oceňuji soulad mezi formou a obsahem; zároveň se mi líbí, že je možno text vnímat jako reminiscenci na časy odvážných bojovníků (třeba rytířů, kteří byli nejen odvážní a čestní, ale též galantní) a nebo i jako text inspirující k představám a paralelám se současným životem... ba věru, bývají situce, že i čest a hrdost lidská je pošlapána a zůstává jen upřímnost (alespoň někomu) a naděje na lepší příští... Zabývala jsem se tím, nedalo-li by se sousloví světlá budoucnost vyjádřit nějak jinak, a to ještě tak, aby to do sonetu pasovalo, ale musím přiznat, že jsem na nic nepřišla - tedy nápady nějaké byly, ale vždy tam bylo nějaké ale... Prostě je to tak, že někdy není zbytí a že přesto, že nějaký výraz byl mnohokrát použit, i zneužit (a mohli bychom ho prohlásit za opráskané klišé), jiný lepší, přesnější není "po ruce".

Navzdory tomu, že hlavní hrdina je do někoho BLÁZEN, jak napsal Puero, líbí se mi, že mu (tedy hlavnímu hrdinovi) zůstává (stejně jako autorovi) smysl pro obsah a formu, neupadá do pathosu, a v kategorii i "láska - vyznání" si zachovává osobitou poetiku, nadhled a smyl pro jemný humor. Jemný humor a to, že autor nebere sám sebe tak vážně, pro mne reprezentuje poslední verš třetí sloky, který je v tomto vznešeném tématu najednou jakoby odjinud. Jakoby v kontrastu s předchozím a následujícím textem, ale vyvolává u mě tak přesnou představu malého dítěte, jež ošetří následky případného pádu právě takovým způsobem - nesesype se, nezhroutí se - a v tu náhle ten do rukávu utřený odřený nebo natlučený nos není tolik odjinud, jak by se na první pohled nmožná mohlo zdát, protože všechno je možné, lze dojít k cíli... jen přinutit měsíc, aby ohřál zemi, nelze...