Všetko, čo mám

veľmi pekný sonet :)

Homér: Ježíš není mrtvý. Ve skutečnosti jsi mrtvý ty. Jen o tom nevíš :-)

puero: 1kor13:Sakra Puero, nekličkuj jak malej. :-) Hluboko zažraný tradicionalismus by přece ani mne nezněl tak, abych se tím zabýval. Ale slovenský náboženský, to už je trochu něco jiného. To bylo to off- topic. A myslím, že autor reaguje poněkud zaslepeně na tuto debatu. Zaslepeně ve zbytečné obavě z konfliktu. Z toho nevznikne ani vraždění křesťanů, ani křižácké války ve jménu Krista. Krista, který rozhodně nejednal, i přes mírnost svého srdce, neslaně nemastně. Ani ta debata neumolousá ten sonet.

A věřím, že výraz zažraný může být vnímán různě.
A pro klid autora: Už jsme si s Puero napsali i soukromě, protože nechceme zanášet tuto stránku tím, co už by bylo mimo dané téma a nehrozí ani mezi námi žáná nekřesťanská válka.

Nespatřuju na výrazu hluboko zažraný tradicionalismus nic urážlivého.

ARA: Ja som v prvom rade vďačný za každý negatívny aj pozitívny komentár k mojim dielam, preto nie je dôležité a ani si to neželám, aby sa pod mojimi dielami diskutujúci navzájom hádali. Jednak z toho nič dobré nevzíde a potom je to tak trochu off-topic (mimo dané téma).

Homér: Navazovat na znalosti jiných a být schopen na kvalitní základy přinést něco vlastního, není papouškování. Toho s nemusíš bát ani při svém studiu. Snad jsi vybaven docela slušnou úrovní inteligence. Aspoň mně se to tak jeví. Tak bez obav, směle a líp. :-)

Zřejmě nepostupuješ tak, že by ses nejdřív dokonale naučil dělat chemické rozbory, aby sis ověřil, že je v konvalinkách konvalarin...

"Tedy nyní opatřím kritickým zhodnocením toto dílo:
Vlastně mě žádné hodnocení nenapadá". Tento úvod komentáře k tvému sonetu na mne působí jako mocný nádech a prázdný výdech. Předznamenávající pokračování.

"Ono totiž tyhle žánry, a toto dílko není žádnou výjimkou, působí tak těžce a konstruktivisticky. Kdybys nenapsal, že je to z rukávu vyimprovizováno, sotva by to byl kdo poznal." A tohle je také pozoruhodné. Ten předpoklad, že i ostatní to vnímají stejně. Může to vyplývat z hlubokého a mylného přesvědčení, nebo z pocitu vnitřní nejistoty v potřebě se zaštítit virtuálními souznělci.
Rozhodně působí upřímněji, když se každý vyjadřuje sám za sebe.

Takže na mne to hodnocení působí dost negativně, jakkoli jde i o nepochopení nejen formy a její NEPŘEŽITÉ hodnoty.

Ale hlavně: v tvém sonetu není nic slovenského a nic zažraného.
Možná tato slova zvolil Puero jen proto, že se v úvodu tak nešťastně nadechnul a podlehnul tomu mocnému nádechu. Ale pokud to tak bylo, nezdá se mi dostatečná jeho odpověď: "Děkuji za odpověď." Chybí mi tam to kouzelné slůvko PROMIŇ.

Možná by znělo úplně jinak, kdyby vyslovil domněnku, že jsi ovlivněn zakořenělou pozitivní slovenskou tradicí upevňovanou tím, čemu se říká kolektivní vědomí. Ale pojem ZAŽRANÝ v jeho komentáři upomíná spíše na prací prášek a zažranou špínu.
A pokud se mýlím a nepochopil jsem nevšední vyjádření, které bylo myšleno pozitivně jako třeba....třeba zažraný botanik nebo zažraný milovník umění, neomlouvám se. Se slovy se může a někdy by se mělo zacházet uvážlivě. Proč? Protože i unáhlených nebo nedbale formulovaných výroků se často chytají ti, kdo jich vědomě či nevědomě zneužívají. Ať už k vyvolávání národnostních nebo náboženských svárů. A to bys právě ty měl vědět. Protože ten Ježíš, kterému jsi vděčen za pozitivní změnu v tvém životě, by nebyl ukřižován, kdyby jiní nepodlehli zlé vůli. Nebo kdyby jiní měli dost morální síly se ho zastat.

ARA: Lepší než papouškovat.

Homér: Že si na všechno uděláš raději svůj názor, toho si nelze nevšimnout. Ale tato Tvoje vůle, jak se zdá, není vždy pozitivní. A pokud se Ti o něčem nechce diskutovat, nedělej to. Ani nemusíš psát, že se ti diskutovat nechce. Že by ses na mši nudil, se mi pro diskusi o básni nezdá nijak zvlášť podnětné, ale budiž. Možná Tě někdy nudí se i zamyslet. Třeba i nad tím, že názory si člověk vytváří v prožívaných souvislostech. Jinak by zůstal na mnohem nižším stupni vývoje (ve smyslu vývojové psychologie). Třeba i na úrovni debila. To se ale nestává ( pokud nedojde k vývojové vadě, nebo osvojení dítěte vlčicí), protože člověk je alespoń nějaký čas veden rodiči. Než začne více či méně pohrdat zkušenostmi a názory jiných. A nebo je vnímavý a dost moudrý a využije toho, čeho se využít dá. Znalostí jiných. Jako ty ve škole. Neníliž pravda?

Homér: Eliška Vobrubová: puero: Pravdu povediac, nečakal som pod týmto dielom takú búrlivú diskusiu. Puerov komentár som nevnímal ako negatívnu kritiku, napriek tomu, že on k tejto forme nemá pozitívny vzťah. Celkom to aj chápem. Tak, ako povedala aj Eliška, sú pre mňa pravidlá sonetu do určitej miery inšpiratívne, no zároveň cítim, že ide už o starú formu (ak keď prešla zmenami), ktorá v podstate neprináša nič nové a teda neobohacuje poéziu. Keď tak len obsahom, ale formou skutočne nie. Aj preto už dlhší čas uvažujem o vytvorení vlastnej formy, podla ktorej by som sa riadil a ktorá by nebudila dojem tri krát prevareného sáčku čaju.
A homér: Ani ja nevnímam peklo ako "ohnivé jazero s rohatými". Skôr mám predstavu o pekle ako o mieste samoty. Úplného odlúčenia od každého a predovšetkým Boha. Obrazy, ktorými je peklo popisované v Biblii chápem ako metafory, ktoré hovoria o tom, aké to bude strašné a nie o tom, ako to bude vyzerať.

Homér: Velmi nerada a je mi to líto, bude to zřejmě tím, že nemám dostatečné vzdělání, což jsem avizovala... snad mi odpustí. Dotklo-li se to tebe osobně, je mi to líto.

Urazila si Brahmu, Višnu a Šivu

puero: Soudím, že sonet není objekt pro víru (mimochodem jaké další "tyhlety žánry" máš na mysli?). Možná tak pro dovednost. Nebo pochopení. On totiž sonet i další žánry, ostatně jako snad všechno, a nejen v literatuře, má nějaké zákonitosti. V básnictví dokonce i to, čemu se říká volný verš, má nějaké zákonitosti. A jestli že je forma naplněna obsahem, a to v tomto případě je, nevidím důvod k rýpání do toho, že jde o báseň - sonet. A mimochodem je osvědčenou zkušeností, že určitá míra omezení, což může být právě forma, může být pro tvorbu inspirativní, a to právě pro zákonitosti, jež je třeba dodržet a současně formu naplnit obsahem. Tvorba a umění není bezbřehost a cochcárna.
Dost dobře nechápu tvůj výrok o zažraném slovenském náboženském tradicionalismu, respektive se obávám, že ho chápu až příliš dobře, a v tom případě mi zavání přesudkem, a to dokonce i o ateistickém Česku, rozhodně to není ve všecho jeho koutech stejné. Ba dokonce jsou obasti, kde přes represe minulého režimu lidé nadále žijí ve víře, a to i mladí.
Nemám teologické ni religionistické vzdělání, ale laickým bádáním a přemýšlením o problematice náboženství dospěla jsem k názoru, že je zbytečno se zaobírat tím, je-li člověk muslim či křesťan, protože všechna monoteistická náboženství, z nichž nejvýznamnějši jsou židovství, křesťanství, islám a vaišnavismus (višnuismus), hlavní proud hinduismu, vyznávají jednoho Boha. Na jméně tolik nezáleží. Je jeden. Proto jsou mimo jiné zcela nesmyslné půtky o to, který je lepší, o náboženských válkách nemluvě. Ty nemají s vírou pranic společného. Se zneužitím víry a věřících pro jiné cíle ano, s předsudky a dogmaty ano. (Mimochodem i v našich zemích proběhla rekatolizace za účinného přispění jezuitů... a taky budování škol a rozšíření vzdělanosti...)

Ježíš byl hipík, měl dlouhý vlasy a nepracoval. Ale nepřeháněl bych to s tím, že je všechno co máš, vždyť je mrtvej, jestli chceš žít, tak on ti najíst nedá. Nespravedlivě odsouzen ke krutému trestu. Nikdo neví jak to bylo, ale jako symbol ho plně uznávám. Promiň, ale nemyslím si, že je nějaké peklo, plné rohatých čertů a nebe plné andělů s křídly. Mě se o tom vlastně ani nechce diskutovat. Buď jsi svině nebo jsi v pohodě. Pokud nějaké mše změní někoho k lepšímu, a pokud to od něj pak není přetvářka, tak prosim. Jeďte si to, já bych se na mši nudil, radši si na všechno udělám svůj vlastní názor.

Zaujal mne obraz myšlienok brán a Stane sa, že nevnímam deň.

Cením si upřímnosti a čistoty básně, chce se mi napsat vyznání prostřednictvím básně, která je prostá v jazyce, nikoli však prostoduchá v obsahu. Oslovila mne právě tou čistotou a upřímnosti. Myslím, že o velkých věcech netřeba se vyjadřovat s pathosem, který někdy sice může být (o jisté míry) účinný, ale často právě zanáší obsah svým povlakem. A být bdělý a pozorný nejen v chrámu, to je to pravé vědomí víry a toho magického spojení s něčím, co nás přesahuje, co je obsaženo v nás a my v něm. V Něm. Toto poselství jsem z tvé básně přečetla, a to i včetně doznání, že ne vždy to tak je... ale On není trestající, je chápající (a to i když se to někdy na první pohled nezdá). Nebo některým se to nezdá. Děkuji. Myslím, že takové básně jako je tato tvá mají velkou výpovědní hodnotu i pro ty z nás, kteří nejsou věřící a praktikující.

puero: Je to dost možné, že básní vztahujících se k náboženství bude ubývat, ale pokud to tak bude, v nejbližších letech to určitě nebude proto, že by se lidé odvraceli od potřeby poznání, toho, co se snaží pochopit a poznat tisíce let. Ale možná tobude proto, že lidské poznání souvislostí roste. A s tím roste i potřeba přehodnotit různá dogmata. I nesprávně pochopená či zneužitá proroctví. To, co nás přesahuje, nevlastní církve. I ony samy přehodnocují. Musejí, jinak by zaostaly.

Nevídím v tvojí básni žádný zažraný slovenský tradicionalismus. Jak by to Puero hodnotil, kdybys byl Čech? V čem by spatřil, co spatřil? Na mne to působí jako upřimné vyznání bez znaků jakéhokoli odmítání jiných cest! A nevím, proč by se v té tvojí básni mělo zračit, kde se vzal ten směr, právě ten druh víry, který je ti nejbližší. A když člověk uvidí jinou cestu, ani pak se nemá zpovídal z historie lidstva, ale zvolit to, co je mu bližší. Jen je dobré znát pravé a pozitivní důvody. Člověk může jít i svojí vlastní cestou. A z důvodů také pozitivních se může odklonit od jakéhokoli duchovního směru, proudu. Protože všechny obsahují nějaká dogmata. Dogmata, která dávají mantinely. Mantinely, které mají svůj smysl. Ale bývají i zneužity. Člověk může svým vlastním myšlením a poznáním ty mantinely přerůst. Dokonce i s Boží pomocí. A ať to nezní tak bohabojně - s pomocí Starého Pravdy.

Díky za odpověď.

puero: Nuž, môj pohľad na tradície a náboženstvo je trochu iný, než je zvykom. Pre väčšinu ľudí je to súčasť kultúry a histórie, no pre mňa je to omnoho viac. Pre mňa je Boh životnou realitou a viem, že mi Ježiš zmenil život. Pravda, bol som vychovaný v kresťanskej rodine, ale nechoval som sa podľa toho a mal som s mojou povahou rôzne problémy. Ak by som sa rozhodol žiť bez Ježiša, asi by som skončil v nejakom ústave.

Ale späť k tradíciám. Liturgia a tradície sú často dôvodom rozporom medzi kresťanmi. Povedal by som, že je to ešte častejšou príčinou rozpadu na denominácie, než nezhoda v učení. Táto skutočnosť ma dosť mrzí, ale asi sa s tým nedá nič robiť. Pritom v kresťanstve ide predovšetkým o osobný vzťah s Bohom. Všetko ostatné je druhoradé.

Človek sa rád účastní rôznych ceremónii, obradov a dá sa povedať, že sa rád zaradí do stáda. Nádherné chrámy, pekná hudba a pocit toho, že som súčasťou výnimočného spoločenstva. To sú dôvody, pre ktoré sa ku kresťanstvu hlási tak mnoho ľudí. Hlavne k rímsko katolíckej a evanjelickej cirkvi. Osobne to pokladám za formu pokrytectva.

Neviem, čomu by som veril, ak by som sa narodil v muslimskej krajine. Aj v tých krajinách sú kresťanské komunity. Sú tvrdo prenasledovaný a často vraždený. Predkovia ich k tomu nevychovali, výhody z toho tiež žiadne nemajú. Keď na to myslím, uvedomujem si akú obrovskú silu má tá nádej, ktorej uverili. Ja ako pohodlný človek z EU to nikdy nebudem schopný plne pochopiť. Pred časom som počul o jednej kresťanskej rodine v Turecku. Mladej žene zabili otca, manžela aj syna a ona v médiách povedala, že vrahom odpúšťa. Zostáva len otázka, kde na to vzala silu. Ja by som toho nebol schopný.

Tedy nyní opatřím kritickým zhodnocením toto dílo:
Vlastně mě žádné hodnocení nenapadá. Já sám sonety nepíšu, bo to neumim a v sonety nevěřím. Ono totiž tyhle žánry, a toto dílko není žádnou výjimkou, působí tak těžce a konstruktivisticky. Kdybys nenapsal, že je to z rukávu vyimprovizováno, sotva by to byl kdo poznal. Zaměřím se na jiné pozitivum: totiž to náboženské nadšení. Ostatní básničky jsou spíš lamentací na Boží neprozřetelnost a pomstu a navíc se obracejí spíše k Bohu než k Ježíši. Jen ojediněle najde čtenář básničku jako vystřiženou z kancionálu. Ostatně bývají často výplodem nenadálého nadšení. A nebo se kaješ! Ale to bys nejspíš napsal něco jiného.

No potvrdils hluboko zažraný slovenský náboženský tradicionalismus. Česko mi připomíná jeden velký symbol ateismu a odpadlictví od víry. Jednak proto, že tady začala reformace světa, jednak proto, že bylo vždycky lehčí se neřídit tradicemi. Právě dneska byl u nás svátek sv. Jana Nepomuckého. Mimochodem je to ten nejdiskutabilnější světec pod Sluncem. Ve Sviadnově má zasvěcenou kapli. Takže tam byla dneska pouť. Že bylo hnusně, a dalo se to čekat, bylo to tentokráte bez kolotočů. Oni kolotočáři jsou sice nábožensky dost aktivní, ale jejich zákazníci = 99,9% občanů Sviadnova a okolí o víru nejeví zájem (taky v kostele průměrný věk se blíží tak 60ti).
Odbočil jsem. Básní, které by se tematicky vztahovaly k náboženství bude míň a míň, asi jako staroslověnský jazyk a liturgie časem utichnou. A nedokážu říci, je-li to na škodu, nebo naopak.

Jak ty se díváš na tradice? Na náboženství? Je v tom Boží záměr, nebo historická určitost, že kdyby tě rodiče učili islámu, byl bys Muslim? A nakolik se v té básni zračí hrdost a láska k Ježíši a víře předků a nakolik zapomnění, že tu víru mají Slováci tolik zakořeněnou díky Maďarům a jezuitům?

krásná báseň, často si to taky říkám a připomínám - Jeho je dar...

Pěkná.