Homér: ale prd ;-)

Smutné.

To je zas breku...

Ještě to neskončilo. Zase je to na samé chválení, ale abych nebyl jen zcela pozitivní. Kdybych byl obšťatněn zcela stejným nápadem v druhém verši bych použil jiný slovosled. Bylo by to pak tak obyčejné a plynoucí. Tak jak si to napsala Ty je to s napětím s takovou rytmickou protivlnou. Takže asi spíš lepší a hlavně Tvoje. Tak se nepovedlo a vracím se k chvále. Nádhera - ta báseň.

Dobrý....

none: Děkuji. Nic víc jsem si vlastně nemohla přát :-)

Vrátila jsem se, zůstala v hlavě. Přijde mi tak nějak zvláštně naléhavá.

kmotrov: uctivé poděkování za komentář :-)
Nehledala bych přímou souvislost post-punku s drogami, stejně jako bych nehledala jejich přímou souvislost s čímkoliv...
snad jen s lidskou přirozeností a neustálé nespokojenosti a hledání něčeho "víc"... co je ale víc?
Závislosti nás svazují a přesto se v "rauši" hledá svoboda, volnost či alespoň uvolnění... podivné...

Názor, že sex a smrt jsou totéž (smrt ve smyslu zániku ega) jsem zaznamenal u Osha a myslím, že ho razila i jedna Jungova pokračovatelka. Mám rád v básni kontrast, dílo pak není tak ploché.
:-). Tady je nejvýraznější ve vyvětrávání ranní močí, díky tomu to nesklouzlo k jednostrannému sentimentu. Je to další z Tvých děl, u kterých se prostý venkovan jako já dovzdělá. Objevil jsem Post Punk. Nevím jak je na tom Post Punk s drogama. Dílo jakoby pro mne mělo atmosféru závislosti, kdy droga je pro závislého štěstím i prokletím. Drogou může být cokoli co přináší hluboký pocit štěstí. Sám jsem měl v životě veliký problém s burákama.
Velmi dobrý název, biodiverzita znamená nutnou odlišnost.

Naskočilo mi
slunce v slunečnicích...třeba aby přežili, mimo jiné, má více vrstev...povedená malá, moc.

a ti je pak...

Ouha. Jsem zaskočen. To je křišťálová čistota. Fascinuješ. Měl bych si zvyknout.

Mlčeti Zlato: styděl? tak teď si mě znejistěl...
"Mám se stydět? Nemám se stydět?"

kmotrov: myslím, že tentokrát Ti jádro uteklo. Nebylo to o smrti, ale naopak... možná by se dalo říct o příliš "živém životě"...
Neměl by ses tak intenzivně zaobírat smrtí a konečností... myšlenky, co kolem sebe soustředíš a nebo jen necháš působit, mají tendenci se zhmotňovat... a to může mít za následek jediné... předčasnou smrt... ať už máme na mysli smrt fyzickou nebo duševní... to je fu(c)k...

Život je nevyléčitelná nemoc, která vždy končí smrtí. Jediná cesta jak z toho ven je prý vzdát se života.

Já taky.

někdy je to tak lepší
není se čeho chytit a přece uvízneš
pro mne krásná báseň

Trapná chvilka. Není, co připsat a při tom chci dát najevo, že je dokonalá. Rád bych napsal nějakou takovou, jen bych se jako mužskej styděl (ke své škodě).

Dnes už nic dalšího číst nebudu a se divím. Je to jasný jak facka. Při zkoumavějším čtení jako pár facek. Po pitvačce by to mohlo být i na přesdržku.
Je to přeci naprosto jasný, takhle se to nedá číst, když je to báseň a tohle je sakra báseň!
Šetři své vlastní bolesti a svoje vlastní záda. Koukej, hvězda padá, strč ji do kapsy pro štěstí.
Slova jsou v zadním pokoji a závidím jim.

Nedýchat, jenom tiše v mrazu stát. Zpívá skleněná píšťala na Mozartovy prsty. Nedýchat, tady žije skutečná poezie.