Držím si tepláky oběma rukama, protože se nedokážu obnažit, jak to tady u mnohých pozoruju. A je to škoda. Musí to pro ně být, jak pobyt v ozdravovně.

Možná je to tím, že jsem vyrůstal v absurdní době, které se absurdně říkalo normalizace. Normální přitom bylo, že si každý vytvářel svůj vlastní svět. Do mého světa někdo mohl, někdo ne.

Světy byly obvykle stlučené ze starých prken, zrezlého vlnitého plechu a jen občas měly někde okénko, co se našlo po nějaké demolici. Uvnitř světa se pak nacházelo všelijaké haraburdí jako rozbité piáno, krabice s poštovními známkami, stojan na šicí stroj a protistátní myšlenky, samorost s chorošem, láska, strach, polička očtených knih, psací stroj, špatně reprodukovaná hudba, rendlík s bramborovou polívkou a tak dál.

Něco z toho starého haraburdí se časem vyházelo a nahradilo lepším. Ale furt je to můj svět, do kterého můžu nechat vstoupit jen toho, o kom si myslím, že mu porozumí. A přitom mi ten svět připadá tak normální.

Kdybych si musel vybrat, v jakém literárním směru mi je nejlíp, bude to nejspíš v magickém realismu, kde i překvapivé věci vypadají taky tak normálně. Jsou jen ze světa někoho jiného a to je legitimní důvod k jejich existenci. Tomu rozumím.

Mám rád lidi. Někdy i ty hnusný rád pozoruju. A tady to místo, kde teď jsme, je skvělý v tom, že mi (a nám) dává nahlédnout do útrob ostatních. Hemží se to tu pány, co mají až ke krku upnuto a ukazují svou schopnost slovní ekvilibristiky, stejně jako slečnami s kalhotkami u kotníků, nesměle se zakrývající plyšovým medvídkem. Stačí se rozhlédnout divadelním kukátkem a trochu zaostřit, zatímco čekáte, až i vám v této petriho misce pocitů, myšlenek a nápadů něco vyroste. To moje, jakkoliv je to kostrbaté a kulhá to, je moje a zaslouží si to existovat. Místa je na světě dost.