mannaz: Děkuji za návštěvu a skvělou myšlenku. Možnost, že by člověk viděl jen odraz a předpokládal, že je odrazem něčeho hmatatelného, mě ani nenapadla. S tím vnitřním světem a rozdílným vnímáním také zcela souhlasím. Skvěle jsi moji úvahu doplnila. :)

Mimochodem, o tom, jak každý vidí něco jiného, už psal kdysi i Severák v úvodníku "Tvar stanic metra".

Amelie M.: Ty jsi mě zase potěšila zajímavým komentářem. :)

Chléb s mrkví musím někdy ochutnat, abych zjistil/a, zda je lepší jíst je dohromady, nebo každou věc zvlášť...

Mám radost, že tě zaujala témata jako nostalgie či Jan Palach.

Neptuna mi v této epizodě připadá charakterizovaná dost ploše (tzn. jednostranně, bez zjevných vnitřních konfliktů), ačkoliv to je z části dáno tím, že tam nemá dostatek prostoru; všechny postavy na začátku začínaly takto, takže to nepovažuji za chybu.

Nedostatek peněz je pro mě v tomto seriálu docela důležité téma. Ve třídě se setkávají spolužáci, jejichž rodiny jsou chudé (Moje vinná réva), bohaté (Astra) a něco mezi tím (ostatní), a i když nenosí školní uniformy, jejich vztahy to zase tak moc neovlivňuje, ty se řídí spíš podle toho, jak se k sobě chovají a do jaké míry si věří, než kdo si co může dovolit. A tak by to podle mě mělo být.

Přemýšlím nad "na jednu stranu víceméně dětské, na druhou zase velmi dospělé". Je to určitě dobrý postřeh, ačkoliv já jejich uvažování takto nevnímám. Beru to spíš tak, že člověk se z dítěte v dospělého vyvíjí postupně a často nerovnoměrně, takže v tom "přelomovém" věku kolem osmnácti let jejich uvažování opravdu takové může být. Vždyť spoustě dospělých zůstane třeba hravost, naivita, důvěřivost, nebo jiná "dětská" vlastnost. Ale mám radost, že tě takové uvažování baví. :)

Určitě bude ještě jedna a možná i několik dalších epizod, i když pomalu uvažuji i o možnosti seriál Ester Krejčí ukončit a začít se zabývat něčím "dospělejším". Každá epizoda ale trvá řadu měsíců, protože napsání takového scénáře je dlouhodobá činnost, která zahrnuje jak studium odborných knih v knihovně, tak sbírání inspirace. (A nakonec také vyškrtávání věcí, které se tam rozsahově nevejdou nebo tématicky nehodí.)

Moc se mi takovýhle rozbor líbí. Vlastně nevím, jestli s ním úplně souhlasím. Ono přece to jablko v tom zrcadle je skutečné - jen je jiné :-) a závislé na existenci toho hmatatelného.

Zajímavé by bylo, pokud by z úhlu pozorovatele nebylo hmatatelné jablko vidět a viděl by jen jeho odraz v zrcadle. Automaticky by předpokládal, že "skutečné" jablko někde musí být, ale v podstatě by v jeho existenci jen věřil. Čímž by se vše otočilo :-)

Poslední dobou vůbec zjišťuji, že světů je neuvěřitelná spousta. Že pokud si myslím, že žiju ve stejném světě třeba i jako osoba mi nejbližší, tak se pěkně mýlím. Stačí si o nějaké věci společně prožité/zažité povídat a zjistím, že já jsem byla asi někde jinde. Záleží, jak si kdo čeho všímá, co je pro něj důležité, jaký má svůj vnitřní svět. Tudíž mně by se klidně mohlo stát, že bych si jablka na stole vůbec nevšimla, ale zcela by mne zaujal jeho odraz v zrcadle a třeba rám zrcadla... :-D

potěšil/a jsi mě novým scénářem.. trošku mě jímala při čtení nostalgie.. všechny tvé předchozí jsou bezva..

zaujala mě snídaně u ester - chléb s mrkví a okurkovým salátem :-) chléb s mrkví zní zajímavě..

líbí se mi, že sis pohrál/a s obrázkovou podobou nástěnky a také mě zaujala nová postava.. i to, jak jsi přivedl/a nové prvky do scénáře - viz. nostalgie po starém systému, palacha.. atd.

opět jsem tu zachytila problém s nedostatkem peněz, jinak to jejich uvažování, na jednu stranu víceméně dětské, na druhou zase velmi dospělé, mě vážně baví :-)

jsem ráda, že ses do toho pustil/a..

poll: Děkuji. :)

Ještě mě napadlo, jak asi v Absurdistánu funguje zdravotnictví: Lékař pacientovi napíše recept, na který může dostat pouze jeden druh léku (ten nejlevnější) bez ohledu na to, co mu vlastně je. Pak je pacient povinen léčit se sám podle vlastní úvahy (což často dopadne lépe, než by to zvládl lékař) a hlásit změny zdravotního stavu lékaři, který je zapíše do evidence.

Dobrý nápad. moc hezké :-)

no vidíš, nakonec sis odpověděl sám

ŽblaBuňka: Abys mohl něco označit za klam (tzn. neskutečnou představu či zkreslený vjem), musíš mít představu "jak to ve skutečnosti je" a to je ten problém. Člověk totiž ze své podstaty tuto představu nemá (je omylný a jeho smysly jsou nedokonalé). Když před takové zrcadlo s jablkem postavíš dítě, které nemá přístup k naší kulturní tradici, a necháš ho vymýšlet fyziku, může vystavět funkční (a tedy "pravdivou") teorii založenou na předpokladu, že to druhé jablko opravdu existuje v paralelním vesmíru, který je s tím naším funkčně propojen. Jediným důvodem, proč to neudělá skutečná věda, je Occamova břitva - vysvětlení s pomocí paralelních vesmírů by sice ničemu neodporovalo, ale bylo by komplikovanější než vysvětlení pomocí odrazu světla (zvlášť v případě poškození zrcadla).

Víra je tedy způsob náhledu na skutečnost, který člověk potřebuje ze dvou důvodů: jednak proto, že se skutečností nemá bezprostřední kontakt, a jednak proto, že lidská představa o světě zahrnuje jiné vlastnosti než ta "vědecká" (např. ve světě víry mají předměty "barvu", zatímco ve světě vědy mají pouze "spektrální charakteristiku").

Navzdory tomu si myslím, že je prakticky výhodné budovat si svět víry co nejbližší světu vědy, jak to půjde, tedy v podstatě "věřit vědě", i když je klidně možné, že třeba velký třesk je také klam, jen jsme ještě nevymysleli nic lepšího. (Nemluvě o subatomárních částicích...)

Amelie M.: Děkuji za návštěvu a komentář. :) Ta tři jablka jsou vlastně takový paradox... nic důležitého.

Druhé jablko není otázkou víry, ale klamu. Je tedy víra klam???

pěkně pojaté zamyšlení :) akorát jsem vůbec nepochopila "tři jablka"..

Dobrá myšlenka hehe

Amelie M.: Děkuji za postřeh o fénování. Mám radost, že ti to připadá čtivé i že to sedí na oba rody. :)

Děkuji za technickou poznámku. Povídku jsem na tři verze dělil/a až nakonec - původně jsem ji napsal/a v ženském rodě, pak přepsal/a na mužský/ženský a teprve nakonec ji zase dělil/a na tři verze. Verzi v mužském rodě jsem si po sobě bohužel neprošel/a, což byla chyba. Teď jsem tam našel/a a opravil/a spoustu chyb. Snad už je to v pořádku.

pro mě je zajímavé už jen to, že jsi napsal/a povídku, která v podstatě sedí na oba dva rody.. když vezmu v úvahu, že chlap s delšími vlasy, si je fénuje.. já totiž snad nikdy neviděla chlapa, fénovat si vlasy, proto mi to přijde lehce ženské, ale netvrdím, že je :)) jinak hlavní postavou může být kdokoli..

i když je to na první pohled "o ničem", pro mě to bylo překvapivě čtivé..

technická: četla jsem verzi v mužském rodě a často ti to tam ujíždí do ženského.. ale nedivím se, osobně bych z těch rodů taky zblbla :))

Severak: Pro mě je hlavní, že jde o úspěšný experiment. Do budoucna bych rád/a takových povídek napsal/a víc. Ty tři varianty podle mě mají smysl, protože člověk má tendenci zaujímat k nim (pravděpodobně v závislosti na naučených stereotypech) různé postoje a chtěl/a bych, aby měl možnost volby.

casa.de.locos: Máš pravdu, i když určitý vliv může mít i to, že jsem se při psaní stylově Hudbou ticha inspiroval/a - ten přístup k věcem jsem zdůraznil/a, jinak by nejspíš zůstal mnohem víc skrytý.

Zajímavý experiment. Tak běžná věc jako je mytí hlavy jde popsat jako povídka a přitom to skutečně není nudnější popis než třeba nějaká bitva.

Četl jsem jen variantu v ženském rodě, je zajímavé, že jsou hned tři.

No, nicméně až já budu psát povídku z koupelny, bude asi o tom jak tam někdo uklouznul a pořádně se potloukl.. :-D (tady zase mluví moje zkušenost)

Singularis mi v ženském rodě trochu připomíná Auri (ačkoli se řídí logikou a nikoli intuicí, má podobný citlivý přístup k věcem). Celé dílo se mi četlo překvapivě dobře a rozhodně je jako částečná vlastní charakteristika/náhled do autorova myšlení moc pěkné.

casa.de.locos: Děkuji za tvůj komentář. Udělal mi radost. Přesně tak to má být. :)

V nepravidelných intervalech jsem se smála, uchichtávala, tlemila, či trpěla jinými somatickými příznaky náhlého veselí způsobeného tvým způsobem vyjadřování. Celek působí lehce sarkasticky, ale ne posměšně, což mě těší, protože předloha je skvělá a posměch si rozhodně nezaslouží. Nevím ale, jestli to někdo, kdo originální knihu nečetl, může plně ocenit. (Takže, případný čtenáři, běž si přečíst Hudbu ticha!)