Desítky gigabajtů, to jsem možná přehnal/a. Běžné Ubuntu zabere 5-10 GB, i když mi připadá, že s každou další verzí bobtná.

Severak: Posuzovat Debian podle jeho odnoží může být zavádějící; třeba LMDE je podstatně hezčí a přívětivější než původní Debian, takže nedokážu posoudit, jak je na tom Raspbian. Ale když srovnám dnešní Debian s Ubuntu: když zadám příkaz „main“, v Debianu se mi dostane jen hlášení „bash: main: příkaz nenalezen“; v Ubuntu mi terminál nabídne sedm podobných příkazů, ke každému uvede, z jakého je balíku, a ještě doporučí: „Vyzkoušejte: sudo apt install [jméno deb balíku]“. To je podstatný rozdíl v uživatelské přívětivosti! Na Ubuntu zadám „reboot“ a počítač se restartuje; na Debianu odpoví „bash: reboot: příkaz nenalezen“ a to stejné, i když se přes su přihlásím jako root. Teprve „sudo reboot“ nebo „/sbin/reboot“ zabere. Na Debianu mě štve, že při instalaci umožňuje zvolit jen jazyk klávesnice, ale už ne konkrétní rozložení, takže na qwerty to pak musím přepínat dodatečně. V Xfce variantě jediný grafický package manager nabízí Synaptic, který má k přívětivosti k uživateli, který ještě nechápe, co jsou to balíčky, a uvažuje v „aplikacích“, tuze daleko. Debian mi po instalaci Xfce-varianty nabídne čtyři pozadí plochy (všechna stejně škaredá) a teď koukám, že v KDE variantě 12, jenže takové Ubuntu MATE hned uvítá uživatele průvodcem, ze kterého si může doinstalovat další pozadí a pak jich má na výběr 119! A tak by se dalo dlouho pokračovat. Ubuntu je prostě v mnoha ohledech k uživateli velice milé, což je dle mého názoru velké plus, zvlášť u „uprchlíků z Windows“.

Ale v každém případě děkuji za připomínku.

mám připomínku k obsahové části: Debian nemusí být úplně nepřístupný začátečníkům. Já jsem na raspberry pi provozoval fork Raspbian a bylo to celkem bez problémů (pravda ovšem je, že asi nejsem začátečník).

Amelie M.: Souhlasím, že nevyčnívá. Někteří čtenáři ji kvůli tomu možná přehlédnou, ale nechci ji zdůrazňovat, aby to zase nepůsobilo dojmem, že bych chtěl/a, aby se do šetrnosti lidé bezhlavě vrhli a pojali ji za ústřední téma svých životů, to bych zase nechtěl/a. Život není tvořen jen jedním tématem, ale spoustou témat, která se prolínají, a i když je tato povídka zaměřená na šetrnost k životnímu prostředí, nutně se to prolíná s jinými tématy, která mají v životě hlavní postavy i důležitější místo. Je to vlastně takový zvláštní paradox, do kterého jsem se zamotal/a.

V každém případě moc děkuji za komentáře!

Singularis: z mého pohledu tam právě moc ta šetrnost nevyčnívá, člověk sice vlastní kelímek nepřehlédne, ale je hodně upozaděný myšlenkovými pochody hlavní postavy..

jinak nevím no, ale ošatky myslím nikdo moc v tašce navíc tahat nechce a jednorázových plen se drtivá většina rodičů také nevzdá z mnoha důvodů.. a je otázkou, jestli jsou látkové šetrnější (musíš to těžce prát, žehlit, velká spotřeba - výroba, voda, elektřina, blbá manipulace..)

Gorwor: V některých lidech asi takový dojem vyvolávám, ale tak povrchní hodnocení mě netěší.

Amelie M.: Těší mě, že se mi podařilo vyvolat takový pocit, i když to tentokrát nebyl záměr a myslím si, že je zavádějící. Nemyslím, že je ta povídka o ničem, má být o šetrnosti k životnímu prostředí a o omezení odpadu alespoň u stánků rychlého občerstvení. Chtěl/a bych, aby se takové věci začaly dělat jinak, aby si lidé ke stánkům nosili vlastní nádobí a starali se o něj a v hypermarketech si nabírali rohlíky do omyvatelných ošatek místo těch sáčků, ze kterých tu bude záplava mikroplastů, a na plenky a kapesníky aby si raději pořídili pracího robota než plenky na jedno použití a tak.

můj pocit z tvé povídky - je to o ničem a přitom hodně čtivě napsané.. :) bavilo mě to..

Ty jsi velmi zvláštní internetový/á známý/á. S tebou se asi jeden nenudí :)

Amelie M.: Pochopila jsi to správně a moc ti děkuji za úsilí, které jsi tomu textu věnovala, i když bylo asi zbytečné. Zajímalo by mě, v jakých myšlenkových pochodech jsi se ztratil/a a co je vyvolalo. Asi se mi tu myšlenku nepodařilo popsat moc srozumitelně, což mě trochu mrzí, protože je to dost jednoduchá věc.

„jestli nám právě díky nálepkám paradoxně neunikne něco fajn“ − to se samozřejmě může stát, jenže někde jsem četl/a ponaučení, že vždycky nám něco uniká, protože všechno stejně projít a usledovat nemůžeme, takže je to vlastně jedno. Když nám něco unikne, přijde něco dalšího a nemá smysl se tím trápit. Já tomu celkem věřím, tak se tím netrápím. Něco mnohem horšího je systematická cenzura − když něco cíleně organizuje, aby nám a pokud možno i všem dalším něco uniklo. To je pak zlé.

upřímně mi ten tvůj text dal trošku zabrat, po prvních pár přečteních jsem se v tom ztratila (možná jsem o tom přemýšlela víc, než je zdrávo) než mi došlo, že je to asi myšleno opravdu tak jednoduše, jak jsem to nejdřív pochopila.. tedy, pochopila jsem to takhle - pokud něco někam vkládám, dám k tomu nálepky s ohledem na obsah vložené věci.. čtenář má pak na výběr, jestli to chce číst nebo ne.. a vyhne se tak něčemu, co ho dráždí, co nerad čte atd. a naopak si vybere to, co ho opravdu zajímá.. anebo se tam jde cíleně zhádat a vybere si první zmíněnou variantu.. a všichni si přijdou na své..

jo, proč ne, já bych to docela brala.. :) otázkou je, jestli to lidé dokáží správně onálepkovat a jestli nám právě díky nálepkám paradoxně neunikne něco fajn, kdo ví.. například ten potenciálně nevhodný obsah na you tube často z mého pohledu není nevhodný.. no a přesto je tam upozornění.. je to hodně o osobních pohledech na věc..

PS: pro mě by třeba zrovna nálepka "spoiler" byla jedna z nejdůležitějších.. :)

Meluzina: Cíle originálního autora mohou být velmi různé. Někdo píše proto, že na knižním trhu něco postrádá, tak se to pokusí napsat. (Toho pak jen zklame, když zjistí, že ostatní nepostrádají to, co on.) Jiný autor zase může psát hlavně pro vlastní zviditelnění a propagaci svých názorů. (Toho pak asi neuspokojí prakticky žádné množství čtenářů.) Někdo může psát z nadšení pro něco a někdo zase může být beznadějný grafoman, který píše čistě pro vlastní psaní a ani by to po sobě nepřečetl. (Ten pak nemá moc důvod stát o nějaké čtenáře.) Někteří autoři píšou pro vlastní děti, ale ti nebývají originální, protože děti jsou ještě nezkažené, takže pro ně originalita nemá žádnou cenu. (Ale myslím, že knihy vyzkoušené na vlastních dětech bývají obecně relativně kvalitní.)

Takoví autoři tedy nemají skoro nic společného. Síť odběratelů si autor může vytvořit, pokud najde lidi, kterým jejich tvorba k něčemu opravdu bude. A to je často ta potíž, protože dnes většina čtenářů, kterém jsem potkal/a, očekává mainstreamové knihy a většina knihkupectví jim je nabízí v nedostižné kvalitě, takže v tomto není žádný prostor pro něco nového a originálního.

Navíc čím originálnější dílo, tím nižší je pravděpodobnost, že vůbec k něčemu bude, a málo originální dílo zase může být snadno nahraditelné jinými.

Děkuji za myšlenky.

Amelie M.: To mě velice těší. Nějaký takový účinek na čtenáře jsem si představoval/a. :-)

shora dolů jsem našla spoustu známých míst.. vrátila mne zpátky do povětšinou krásných vzpomínek od dětství do dospělosti..

Co je cilem originalniho autora? Kolik ctenaru by ho uspokojilo? Maly zemedelec si mozna pres sousedy udela sit odberatelu, nijak velkou ale dostatecnou. Nefungovalo by to i u toho autora?

Sebastián Wortys: Mám podobné zkušenosti; nejzábavnější je, když má počítač hodně pomalý pevný disk, to pak může aktualizace Windows trvat i dvě hodiny. Ta konspirační teorie je zajímavá, ale pokud je na tom něco pravdy, Microsoft to nepřehání. Kdyby si chtěl z počítačů udělat pracovní sílu, snažil by se víc využívat ty výkonnější; podle mých zkušeností ale na výkonnějších počítačích proběhnou ty aktualizace podstatně rychleji. Netvrdím, že během aktualizace nedělá Microsoft na počítači nic skrytého či podloudného, ale nemyslím, že by jeho primárním cílem bylo využít výpočetní výkon uživatelova počítače, když má výpočetní cloudy, které jeho uživatelé využívají. Spíš shromažďuje a odesílá infomace o tom, co uživatel se svým počítačem dělal, když se Microsoft zrovna „nedíval“.

Děkuji za přečtení a komentář.

Znám doktorku, které se Windows začal aktualizovat v pracovní době, trvalo to zhruba půl hodiny a během té doby musela nechat objednané lidi dřepět v čekárně, jelikož neměla přístup k potřebným informacím. A ještě větší „srandou“ prý je, když se začne aktualizovat počítač napojený na nějaký přístroj, který je potřeba nechat zapnutý. Jakoby si někdo myslel, že aktualizace operačního systému jsou důležitější než lidský život. Kdo ví, třeba si Windows z počítačů po celém světě, skrze proprietární software, dělá bezplatnou „pracovní sílu“ pro tajné distribuované výpočty (zaměřené na posilování vlastní moci), které přijímá a hotové odesílá v čase aktualizace...

Meluzina: Tvoje myšlenky nejsou vůbec zcestné. Mohlo by se třeba stát, že nějaká firma by chtěla lidem cosi jako nirvánu nabídnout, ale mělo by to nechtěné vedlejší účinky a skončilo by to tak, že by pak ti lidé byli ještě mnohem závislejší a ovladatelnější než jsou teď.

Líbí se mi, že ta povídka podněcuje takové úvahy... :-)

Amelie M.: Ta životní fáze je dobrý postřeh. Věřím, že v některých životních fázích se lidé mohou plnohodnotně zamilovat i platonicky a pak by to mohlo jít.

Singularis: čas, který jsem povídce věnovala nepovažuji za ztrátu, docela mě bavilo o tom zapřemýšlet, proč, jak a tak

jinak co se týká tvé reakce, asi úplně nesouhlasím s myšlenkou, že se nelze zamilovat do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka.. umím si představit, že dost lidí podlehne i jen iluzi o citech a souznění, a fyzično jde stranou.. asi záleží, v jaké životní fázi se kdo nachází a na jeho vlastní osobnosti.. jen si vezmi, kolik lidí uspokojuje jen komunikace po internetu, milá písmenka klidně od neznámých nebo pro ně nepřitažlivých lidí.. a tak by to mohlo fungovat i s roboty..