Průzkum šetrnosti

Rychlým krokem jdu širokou chodbou nákupního centra. Pohledem těkám po stěnách a v myšlenkách zamítám desítky více či méně nápadných nabídek, které se značně rozcházejí s mojí představou o tom, co bych chtěl/a. Najednou zahlédnu na plakátu velký lákavý obrázek růžového mléčného nápoje. Říkají mu milkshake a má mít jahodovou příchuť. Krátce po něm zatoužím, což mě vede k rozhodnutí dát mu přednost před ovocnou šťávou, kterou jsem si původně představoval/a, že si tu dám. A tak zamířím ke stánku, na kterém ten plakát visí.

Uvnitř stánku se zvolna pohybují tři oblečená těla. Jedno z nich je predátor. Jakmile se přiblížím, přitiskne se k pultu mým směrem a řekne: „Přejete si?“

Ještě nejsem připraven/a si objednat, tak chvilku tiše prožívám zklamání, že se prodavač chová jinak než přesně tak, jak očekávám. Čekal/a jsem, že alespoň počká, než dojdu až k pultu... Ale jeho chování je v mezích normy, takže ho respektuji a urychleně se snažím si vzpomenout, jak tomu růžovému nápoji říkali na plakátu, a ujasnit si objednávku. Současně s tím zalovím rukou v nákupní tašce, kterou nesu, a vytáhnu kvalitní půllitrový plastový kelímek.

„Jahodový milkshake − půllitrový − do tohoto,“ řeknu a podám predátorovi svůj kelímek.

Vezme si ho, podá dalšímu oblečenému tělu a přetlumočí mu moji objednávku, nejspíš spolu komunikují nějakým speciálním jazykem. Zaujme mě, že dodá: „Do kelímku.“

Nezní nijak udiveně, což mě těší, protože nejspíš nehrozí, že bych musel/a vysvětlovat, proč nechci jejich jednorázové kelímky, kterých už mám doma značnou zásobu, ale oproti tomu mému nejsou nic moc.

Predátor se obrátí zpět ke mně. „Je to všechno?“ řekne.

„Ano,“ odpovím.

„Sto čtyři koruny,“ řekne.

To mě potěší, protože cena je v souladu s mým očekáváním. Sundám si ze zad batoh a rozepnu ho. Vytáhnu svoji oblíbenou peněženku. Mám ji rád/a, protože má samostatnou přihrádku pro každý druh mincí, takže mince každé hodnoty nejsou nikde jinde než tam, kde je očekávám. Nesmíchají se a většinou nevypadávají.

Nevím, jaké je to být mincí, ale jsem si jistý/á, že mince jsou s tím smířené. Pokud zrovna neleží někde v trezoru, děje se jim spousta věcí a v tenké vrstvě mazu na jejich povrchu jsou o tom uloženy stopy. Vyberu dvě padesátikoruny a dvě dvoukoruny a položím je na průhledný tácek, který je k tomu určený. Ani si nevšimnu, zda je ze skla nebo z plexiskla. Predátor si je vezme a uloží. A ty čtyři mince jsou o další zkušenost bohatší; škoda jen, že nemají inteligenci a vědomí, aby pochopily, že jsem za ně právě koupil/a šlehané mléko s jahodovou příchutí jménem milkshake, a že mi tak byly užitečné. Jistě by se jim to líbilo.

Zůstávám stát u přepážky, ale pro predátora už nejsem zajímavý/á, tak mlčky odkráčí o kus dál. Nejspíš touží po penězích a já a moje tělo jsme pro něj jen prostředky, jak je získat. Ale to je oboustranné; já právě toužím po jahodovém mléčném nápoji a predátor a jeho oblečené tělo jsou pro mě také jen prostředky, jak ho (nápoj) získat.

Jiné oblečené tělo přinese nádobu s růžovým obsahem, postaví ji na mixér a rozmixuje. Když je obsah dokonale rozmixovaný, oblečené tělo ho pomalu přelije do mého kelímku. Úplně celý, což mě potěší, i když zbytečně, protože půl litru mléčného nápoje je pro jednu osobu s tak malým žaludkem jako já, opravdu zbytečně mnoho.

Nakonec mi dorůžova zabarvený kelímek podá a já si ho vezmu.

„Děkuji,“ řeknu a mírně se ukloním, abych vyjádřil/a svoji vděčnost.

Odcházím. O kus dál nápoj ochutnám. Je relativně chladný, což mi nevyhovuje, ale chutný.

Zažívám potěšení, ale nejvíc mě netěší ta chuť. Těší mě, že jsem si k nápoji nemusel/a vzít žádné zbytečné odpadky, dokonce ani brčko.

Během následujících deseti minut nápoj skoro vypiji a zbytek si odložím do tašky na později. Naštěstí mám čím tam kelímek zapřít. Doma ho vypláchnu a připravím na příště. Mám svůj kelímek rád/a a životní prostředí také.