Báseň zpytuje vnitřní svět básníka.
V úvodu je nastíněno, jak básnický subjekt přišel o své citové stereotypy.
Nyní se tím pádem potýká s novými city, které chce projevit, ale nemůže, protože se bojí.

- Matematika: No, a co?
- Zbytek: Tady jasně vidíš, že to bylo málo :-D Je to dlouhé, ale tím, že to je polopatické. Řídké. Prvoplánové. Tedy spíš zdlouhavé. Než se k něčemu dostaneš. Prostě to z tebe leze jak z chlupaté deky, básnický subjekte :-D
A stále neopravený verš "což jsem tak hloupí?" mne nepřestane bavit :-D

Bohužel, stále jsi zaklesnutý ve formě, která tě nikam neposouvá a jen tě svazuje. Proč se má čtenář mučit četbou naprosto vrzavých veršů. Kdyby aspoň to vrzání znělo, kdyby neodvádělo od básně. Tak tomu ale není.
Vymaň se z formy, která tě svazuje a zapomeň na rýmy. Nebo si někde zjisti, co to je metrum v poesii, tohle je příšernost. Po formální stránce.
Téma básně není vnitřně probádáno natolik, aby si zasloužilo tolik veršů. Je to dlouhé a řídké, tématicky nečitelné.
Možná by nebylo od věci se občas při psaní sám sebe zeptat, co jsem chtěl tímhle říct?

Na verše se přichází stejně, jako na knihu, kterou jsem právě hledal, abych ti z ní ocitoval.
Celý dům jsem v chvatu prohledával kvůli jednomu verši, celé místnosti jsem převrátil na ruby, pod postelemi jsem hledal, za skříněmi, na střeše... no, samozřejmě, že jsem ho našel na psacím stole. :-D
Tak, ta citace:
"Kdykoli se odhodláš napsat báseň
o jakémkoli počtu veršů
pamatuj
že jí musíš věnovat stejný počet dnů a nocí...

...Každá báseň vyžaduje svůj čas
jako zrození člověka vyžaduje svůj čas
Nedonošená jako s obavou očekávaná
se rodí nezdravá a otupená
Jedna brzy zahyne
druhá trvá na obtíž..

...Protože pravím:
Moudrý básník nikdy na básni nešetří...

...Když se ti povedlo prvních deset veršů
škrtni poslední
a zkus vyjádřit devíti cos napsal deseti
Uvidíš, že jich stačilo osm" Mistr Sun: O básnickém umění

To jsem myslel tím ukázněním se :-)
Abych se ale neschovával za Kolářova slova. Sám říkám, že minimum je po sobě své dílo přečíst, škrtnou první dva a poslední dva verše a celé to vyjádřit v daném počtu.
Dobu jakou verši věnuješ samozřejmě nejde přesně určit. Slova můžou přicházet a nemusí.
Když nepřicházejí, básním bez nich. Když přicházejí moc, vypíšu je. Ale pak je stejně musím probrat a proškrtat.

http://www.polibekmuzy.cz/sandbox/index.php/symposium-clanky/106
-kruh-paty-z-nesmirna-se-slovo-klova

:-D Abych byl přesný: Z té básně mě zabolí.
Je dobře, že si to uvolnění pocitů uvědomuješ. Když si příště dáš pozor a dovedeš se ukáznit, bude to i snesitelné.
To, že něco jde z tebe, totiž ještě nemusí nutně znamenat, že to musí být výlev. Výlevy nejsou to, co pro mne dělá poesii zajímavou.
Obraty, které nepoužíváš běžně a jen ti přišly sami? To je charakteristika výlevu jak vyšitá :-D

"A ptám se sám sebe,
což jsem tak hloupí?"

Není se čemu divit, že je to vzácné.
Báseň dobrá leda tak na vypsání se.
Ke čtení k ničemu, obraty neobratné, prvoplánové.
Báseň, ač dobře myšlená, zabolí.

Ano.

A co třeba?

A já... visím ve vzduchu

Tedy abych to rozvedl – číst se mi to podruhé nechce – Nedokonalé rýmy, klišé a kýč... Inu, vypadá to na terapeutickou báseň. Na druhou stranu jsem ti to nechtěl hanět, protože i terapeutické básně mají svoji cenu a tohle mi přišlo jako příliš citlivé téma.
Nevýhodou terapeutických básní je, že většinou slouží k vypsání se, a čtenář si z nich zas až tolik neodnese.

Proto jen krátce: Gott mit uns. Tedy Potěš Pánbůh. :-)

A z těch anonymů si nic nedělej, jsou to nějací podivní existenti, kteří neznají nic lepšího, než zezadu házet rajčata.

Říkám si – je zvláštní, že se nepodstatným pasážím věnuje autor stejně prostoru, jako těm zajímavým. První dvě strofy by stačilo shrnout v jednu. Možná ani to ne, a význam a přínos jejich by byl stejný. Jaký je důvod věnovat takovou pozornost hráči na automatech? Jde o autorský záměr? Jak spolu koresponduje automatová závislost a "fenomén psanců"?

Sakryš, tohle je báseň na dlouhou debatu a přemýšlení, ne na jeden pitomej komentář. Je to přesné zachycení jednoho z možných pocitů, které může autor psanců mít, zároveň je to také pěkná reflexe ostatních básní, svého díla, potažmo pak i dnešního světa.
Vyzdvihuji především tu reflexi. Verš, který ji krásně reprezentuje není pravda formulačně z nejzdařilejších, ale myšlenka, kterou se snaží popsat, je závažná – "všude pouhý únik před vidinou řešení".
Není to sice řečeno nějak bravurně, ale závažnost, která se za slovy skrývá, je pro všechny autory psanců fatální.

Sice bych se pod to nepodepsal, protože mi ty první dvě sloky přijdou trochu nadbytečné a tématicky tříštící, ale rozhodně bych se nad ní doporučil zamyslet.
A prodebatovat ji někdy.

Básník se snaží radit, ale moc mu to nejde. Některé strofy vypadají, jako by byly určeny rodičům, jiné zase dětem. Ale těžko se to dá z jejich zmateného jazyka rozpoznat. A to ne jen kvůli neohrabaným asonancím, které neustále odvádějí pozornost, ale také kvůli nesmyslným lpěním na refrénické strofě, ve které se opakují nadbytečná slova "teď" a "sám".
Jistě, myšlenka je zjevná. Emancipace. Doslova vyřčená slovy "zkus se vydat svou cestou" a "zapoj svůj vlastní mozek". Jenže urputnost, s níž je prosazovaná, spíš ukazuje na básníkův nízký myšlenkový pochod. Jako by neexistovala diskuse či nějaká stření cesta.
Posledním veršem se básník nadobro odkrývá a ukazuje se jako naprostý neznalec, či ještě spíše jako křivák a ničema.
Vždyť navrhuje stejný postup, jaký volí rodiče, na které lá. Chce radí nám, abychom vyháněli čerta ďáblem.
Myslím, že toto dílo je skvělou ukázkou toho, jak mnozí lidé uvažují a argumentují – ploše, povrchně, černobíle.

Život by si měl po sobě přečíst co napsal, už ze zodpovědnosti k budoucímu čtenáři, neboť nevhodně zvolená čárka může pokazit dojem ze zajímavého díla. A není-li jedna, tím spíše se ukazuje autorova nedůslednost. – Další pravopisné chyby nechávám na autorově svědomí.
Čárky jsou ale nepodstatné, v porovnání s tématem a myšlenkou díla. Ač báseň zpracovává téma "přírodní", je milé dostat se i do nitra básníka (jak klišovitě to zní, ale kdo to řekne líp, učiň tak). Vlastní vklad je pro mne vždycky zajímavý. Zde navíc autor nesklouzává ke kýčovitým frázím – je tedy pro mne uvěřitelný.
Je hezké vědět, proč se někdo těší na jaro. Předností toho díla je upřímnost, citová otevřenost a realismus spojený s optimismem a sněním.

Vskutku povedené popsání samoty.
Hloupě pak ale působí v kontrastu s verši prozaická část textu. Jako čtenář si připadám, že mne má autor za hlupáka. Buď jsem tedy hloupý já, že mi to musí autor vysvětlit, nebo je hloupý autor, když musí své činy vysvětlovat. Jakoby činy nemluvily samy za sebe.

Přebytečný počet slova "vy" spolu s chraptivými rýmy a vrzavým metrem dávají básni punc nedodělku. To si Hugo ani po třetím napsání veršů "To přece nejde vydržet / Pořád jenom hubu držet" neřekl, nejde to říct nějak jinak? Opravdu jsi po sobě báseň četl?

Báseň je spíše litanií, která nenabízí řešení. Neustálé si stěžování a opakování těch samých strof navozuje dojem básníkovy nepřístupnosti a vyhraněnosti. Není ochoten přistoupit k dialogu, chce se jen vyříkat ze své ukřivděnosti. Pro jistotu to zastírá obecným plurálem "my", jako by se bál mluvit sám za sebe.

Bohužel, nedotažené rýmy, někdy jen nahrbené asonance, spolu se zchromlým metrem způsobují, že celá báseň působí dost banálně.
Verše jako "Dotkne se mé líce, / nebudu se znát více.", či "Zachvěji po těle,/ přitom je mi tak nesměle." působí prvoplánově a křečovitě.
Snaží-li se báseň popsat radost či jaké jiné příjemné pocity, činí tak pomocí klišovitých prostředků – andělská křídla, růže, lásky píseň pět – které znějí jako bezobsažné fráze.

Sadismus z toho čiší, neboť nelze s jistotou říct, jaký je názor té druhé osoby. Její upozadění je pro mne, jako pro citlivého čtenáře dosti frustrující. Neustále se opakující "v klidu lež" lze ke konci vyložit až brutálně.

Tak saháva nebo sahavá? Možná spíš sahavá. Ale i tak to slovo neznám... Já pod tím slovem vidím ruku sahající po zádech od zadku nahoru :-D A s žárem u kotníků vidím prostě jen červené kotníky, ani ne pořádně zapálená lýtka. Prostě stydění se.
No, pokud jde o to šeptání do tmy – to je samozřejmě na tobě, jestli budeš přejímat interpretaci. Já jen, že to básni dost ubírá, když do ní autor cpe rovnou i to, jak se má říkat.

gabkin: No vidíš a pro mě to je ještě málo "strohý" – raději říkám sevřený. Je bezva, že to vůbec nerozpitvává. Stručné, ale přitom výstižné. Spousta básníků psala stroze, ale přitom výstižně.
Možná bych se zamyslel nad formulační přesností posledních dvou veršů a trochu bych ji dopiloval. Tady to svádí ke zcestnému výkladu. Ale možná si ho uvědomuješ.
Upřímně – takováto myšlenka je tím krásnější, tím stručněji a výstižněji je vyřčena.

Štve mě téma básně – což je dobře :-D Možná bych jen ubral těch trojteček. Ale jinak to jde. Pro upřesnění – co to znamená "sahavá s žárem u kotníků."?