Na této úvaze mě hlavně zarazil věk autorky. Že já ve svých letech lapám po každém kousku barvy světa, to bral bych jako daň životu. Proč ale mladému člověku, který má vše před sebou, kdy svět mu otevírá svou náruč a láká ho, aby vstoupil, proč se mu zdá svět bezbarvý? Je pravdou, že mě na dobu mládí zůstaly pouze pěkné vzpomínky a na ty povinnosti, nutnosti a nudnosti jsem zapomněl. Proto teď váhám, čím to, že Jeanie nevidí barvy světa. Je ta pošmournost v ní? Nebo v okolí? Nebo je takový svět mladých? Nevím. Jen vím, že v zapomínání je síla, která člověku dává žít.

Po podlaze rozlitá sbírám se do sklenice
- velmi výstižný slovní obrat mi připomíná chvíle, na které s úsměvem vzpomínám, ale už bych je nechtěl zažít

Není brzo na takovéto myšlenky?

Výborný slovní obrat. Co víc dodat?

živé vyznání svých pocitům, jen staromódní rým mi tu chybí.

Samota je těžká. Tíží člověka tak, že zapomíná žít. Čas plyne a léčí a dává prostor k novému žití.

Já hledám věcí složitost,
kde realita bývá prostá.
Ten ubrus běžně minul bych
má slepota mě děsí ze sna.

Nepřeji ti, aby jsi s přibývajícími léty pochopila, co jsem chtěl říct. Shane to pravděpodobně ví.

Pěkné. Mám rád, když se básničky rýmují. Ale asi to čtu blbě, neboť mi poslední sloka nedává smysl k těm předchozím. V prvních dvou slokách se mi zdá, že ji hledáš a v poslední je ona smutná, že jsi ji nenašel první?

Velmi výborný způsob, jak ze sebe dostat vztek a splín.

Až bych tam chtěl být

Zblblá moderní doba. Vzpomenu-li si na svoje mládí, z hlediska historie zanedbatelných 13 let, kdy nebyly e-maily, mobily byly sci-fi, a já bydlel 40 km od své milé...........jak jsme to vlastě mohli dotáhnout až k manželství? Při nějakém nepovedeném randeti jsem pak 14 dní čekal na dopis a vlastně 14 dní jsem nevěděl, zda spolu ještě chodíme. Tak nezoufej, když ti denně nevolá a nepíše. Je-li to láska poznáš, ikdyž se denně neuvidíte a neuslyšíte. Stopy lásky hledej, když jste spolu a ne, když jste každý sám.

Dost dobrý. Úplně jak politici, se kterýma se potkávám. Půl hodiny mluví a vlastně nic neřeknou.

Samota je zlá. Zahání člověka do kouta, ze kterého se těžko dostává. Je potřeba nebýt sám, jít mezi lidi, povídat si, nebát se oslovit a ono se to potom samo poddá a láska najednou přijde a bude o to silnější, o co míň ji budeš čekat. Hormony pracují spolehlivě i v našem věku.

V úvaze podle mě nešlo až tak o rozdělení lidí do skupin podle jejich vlastností, ale návod, jak kterého člověka dohnat ke vzteku. Ale proč? není lepší, když jsou lidi spokojení, usměvaví a přítelští?

Ano, právě rovnoprávnost ničí manželství (vztah mezi mužem a ženou). Dříve býval muž (manžel) živitelem rodiny a žena většinou byla doma (stránka nabídky zaměstnání) s dětmi a starala se o chod domácnosti. O tom, jak si rodina vedla, jak se jí žilo, většinou rozhodovala výše platu muže. Muž měl určité postavení v rodině, cítil svoji potřebu v rodině a samozřejmě mu to lichotilo. Žena věděla, že bez muže se s dětmi bude velmi těžko žít. A dnes? Díky rovnoprávnosti žen a sociální síti samotná žena s dětmi bez větších problému je schopná žít a postarat se o děti. Statisticky - při rozvodu většinou děti zůstavají u ženy. Jakou roli potom zastává muž? Není potom zrovnoprávění postavení žen diskriminací mužů?
Snad někdo pochopíte, co jsem tím chtěl říci.

Jak je to krásné, když se verše rýmují. Klasika, žádná moderna. Ta báseň pak zpívá sama.

Velmi zajímavé. Na první přečtení upoutá slovo Sedmnáct, an druhý přečtení to je také to jediné, co si pamatuji z básně. Teprve napotřetí se mi mozek začal zaobírat co je skrytý za "sedumnáctkou". Dost dobrý.

Sice přesně nevím, co tím autor chtěl říci, ale je to zábavné. Navíc se mi líbí tento rytmický rychlý sled veršů.

Jsem ve stejném rozpoložení mysli a srdce. A abych se zbavil chmur, koupil jsem si sešit, a když mám zrovna světabol, píšu do něho všechno, co mě napadá. Hrozně mi to pomáhá. Vím, co jsi chtěla napsat, ale ta 2. sloka mi přijde oproti první trochu kostrbatá.