Veřejné prohlášení

I.

Jsem trochu nervózní, ale nikoliv nebezpečně. Jako politik se musím ovládat, a že jsem již něčeho dosáhl. Mám dokonce svou osobní asistenku, svého osobního stráže, svou osobní chůvu. Kromě trochu neosobního přístupu jim nemám co vytknout, pracují znamenitě, i když si někdy připadám v jejich rukou pouze jako zboží, musím uznat, že ruce mají jemné. No, ostatně, nepřišel jsem do politiky kvůli luxusu, vůbec ne. Jsem splněným snem svého mládí. Přišel jsem do politiky, odváděl jsem všechnu tu špinavou práci, kazil si charakter, zaprodal duši, lhal, kradl a balamutil, to vše však pouze navenek; přišel jsem za jasným účelem. Uvnitř jsem si zachoval svou čistou, jemnou, nebojím se říct uměleckou duši. Nikdo to celé ty roky netušil, tušit ani nemohl; a tušit nemůže, že právě dnešek bude tím dnem, kdy naplním svůj ušlechtilý plán. Dnes přestanu být politikem, člověkem politického přístupu, ale využiji toho, že formálně jím jsem, a řeknu veřejně svůj názor na věc. Bude to názor filosofický, názor moderních vzdělanců, podaný obratným způsobem křehké duše umělcovy.

II.

Volají mě ven, probíhá nudná konference, spolustraníci - rozuměj bývalí spolustraníci, neboť již nejsem jako nepolitik ve straně, ač to zatím nikdo netuší - se střídají u mikrofonu se svými projevy, využívají svého času, zdánlivě obhajují stranické a své názory, ve skutečnosti obhajují jen svojí vlastní existenci politiků, existenci mluvících u těchto mikrofonů, na těchto vyvýšených stupních.

Přišla ta chvíle, ke slovu se dostávám já. Reportér závislé televize klade otázku. Prý osobní otázku, diskuze se totiž značně rozplamenila, ptá se mne na můj osobní postoj k věci, zda jsem pro, anebo proti. Říkám - a už od mých prvních slov se cosi rozpadlo - že podle jednoho názoru a směru se věc má tak, a kloním se tedy na první stranu. Kdežto podle druhého, mimochodem neméně kvalitního názoru, se věc sice má také tak, jak se má podle prvního názoru, ale je nutno nepohlížet na ni tak úzkoprstě, nebýt tak ustrašený a populistický (zejména jako řádný volič) a pak se ukáže, že věc se má zcela naopak, podle tohoto názoru se kloním spíše na druhou stranu. Nicméně, pokud jde skutečně o můj vlastní názor, ten je vzhledem k mnou přijaté filozofii žádný, nebojím se to říct na rovinu, žijeme přeci v moderní, ba postmoderní společnosti. Vzhledem k tomu, že však naléhavě cítím svojí povinnost volby, svojí povinnost rozhodovat se, přeci jen nějaké stanovisko zaujmu. Jako otevřená pandořina skříňka se zde jeví skutečnost, že mně však ani jeden z jediných možných názorů neláká, pánové, ba mne přímo odpuzují, stejně tak odporné mi je ostatně vůbec nějaký z nich zaujímat. Vím, že to jsou všechno prověřené názory, a vím i to, že zeptám-li se na jejich pravdivost široké skupiny lidí, zjistím o obou, že jsou pravdivé a nepravdivé zároveň. Taková ekvivalence mě upřímně těší, jenže co mám dělat, když je mi osobně zcela jedno, jaký názor je ten správný, správný pro to, aby byl mnou zaujmut. Co se týče projednávané věci, její výsledek mi samozřejmě lhostejný není, ovšem, jaký z názorů na ni je ten správný, to je mi putna. a proto ze přede všemi veřejně prohlašuji, že já, první moderní - postmoderní - politik na světě nezaujímám žádné stanovisko, žádný názor, neboť co je, to vidím, co chci, to vím, ale zaujímat stanovisko, to by byla, pánové, lež jako věž, a já, jako první skutečný politik, lhát nebudu.

III.

Následoval dlouhý potlesk a kolegové z mé strany mne začali jeden po druhém objímat. Vyhrkly jim slzy, věděli, že nový věk nadešel. Nedovedli by si dřív představit, že se jejich sen vyplní, ale stalo se tak, a oni jako chytří lidé nezastírali svůj vlastní úsudek - svůj zrak - pochybami a pokřivenými interpretacemi. Je nový věk, nová politika a musíme hledat nová slova.