Kostel

Kostel
(povídka)

I. Druhý dech

Po stěnách se proháněla spřežení všech možných i nemožných, pohanských a kacířských, stejně jako křesťanských duchů. Na kopích měli nabodány suché lebky a kroužili mezi zelenými odrazy. Velké zelené louže se rozlévaly a vrhaly se ode zdi a zase k ní. Za oknem projížděla nadzemka. Kapičky vody oprašovaly špinavé okenní rámy. "Máte příliš bujnou fantazii," pronesl doktor a díval se na mě rozhněvanýma očima "a v tom je celý problém. Žádná nemoc, žádné nadpřirozentství. Jen váš prázdný pokoj a nepokojná hlava, to je to..." Zaujatě jsem pozoroval modrou armádu točící se v bludném kruhu po jeho buřince. Doktorovy brýle se leskly a dostal jsem pocit, že znehybněl. Obrátil jsem tedy svou pozornost k hodinám na stěně a pozoroval vteřinovou ručičku. "Dobrá, popravdě na váš názor nejsem vůbec zvědavý. Jste vyléčen. Můžete konat, co jen si zamanete. Čekají vás na pracovním úřadě, již jsem je informoval. Tím končím. Peníze si beru z vaší peněženky na stole," a oblékaje si kabát, otevíraje dveře, otočil se na mě: "Vyspěte se pořádně. Nashledanou." sklenky se zatřásly se zapraskáním dveří. Kroky se rozléhaly domem, slábly, až se vytratily v hloubce. Snad nezapomene zavřít venkovní dveře. Snad nic neukradne. Takhle pozdě by ho těžko někdo slyšel, anebo ho zastavil. Jsem tedy zdravý. To jsou dobré zprávy, Amálie bude mít radost. Zajdu za ní do obchodu a řeknu jí to, bude mít radost, možná nakonec budu moct pracovat u nich. Doufám, že nebude chtít vyprávět. Nic jsem nečetl, cítím jsem se na to příliš slabý. Ani nevím, co jsem naposledy četl. Natahuji se k nočnímu stolku, šmátrám po hřbetu nějaké postarší knihy. Jean Paul Sartre, Nevolnost. Zná to Amálie? Autora zná, to je bezpochyby. Ona je strašně vzdělaná. Ale ne všechno četla, někdy si jen vymýšlí, a ona si umí nádherně vymýšlet. Vždycky to doplní nějakou francouzskou větou, myslí si, že nerozumím, ostatně jako pokaždé, ale chyba lávky, s přibývajícími lety rozumím líp a líp. Úplně všemu.

Žádná nemoc. Jen nepokojná hlava. Mé oči sklouzávají ze stropu přes stěny na stůl, z něj přeskakují na umyvadlo, na okno a zpátky na stůl. Měl bych se posadit. Posadím se a opřu o stěnu. Na stole leží otevřená peněženka, váza s květinou (ta paní domácí je tak hodná, že se mi stará o květiny), fotografie v rámečku. Vypadá to navýsost senilně. Kdy bych si byl pomyslel, že budu žít v takovémto pokoji. Chtěl jsem žít v malém rodinném domě. Vstávat z manželského lože na snídani a pak jít pracovat na zahradu. Vyzvednout poštu a nadávat na poměry. Mít starost o děti a volat jim, kde jsou. Hádat se s manželkou, zda mají být růže v kuchyni, anebo v obýváku.

Půjdu za Amálií. Podívat se, jak se jí vede a tak. Jistě bude ráda, že mě zase vidí na nohou. Musím se hodit do pořádku a hýřit zdravým optimismem. Amálie to sice prokoukne, ale ocení snahu. Vstanu a začnu tím, že se pořádně umyji. Vstávám a hledám cestu do koupelny. Rozsvěčím světlo a blížím se k zrcadlu. Dvě unavené tváře rezignují vzájemně. A vzájemně se pokoušejí ohnout líce z mramoru do tvaru, jenž dal by se považovat za úsměv. To, že jsou dvě, jim však tento úkol nijak neulehčuje. Nakonec smáčím kámen ve vodě. Z šedi se lesknou dvě velké bílé oči. Odvracím se od zrcadla a putuji do sprchy. Zelené a modré mýdlo bez chuti či zápachu. Nakonec usoudím, že jsem hotov. Kůže vypadá jako prázdné malířské plátno, věky zapomenuté a zčásti potrhané. Přemýšlím, jakou barvou bych ho pomaloval. Taková barva neexistuje. Vracím se k zrcadlu. Hlava trochu ztratila svůj tvar. To už jsem já. V předsíni si beru kabát, klobouk a hůl a pomalým, vycházkovým tempem se vydávám nahoru po ulici. Je sedm hodin a v krámech otvírají.

II. Ruch a jiné formy přecenění

Šel jsem rázným krokem napříč probouzející se ulicí. Dveře domů se otevíraly a zavíraly, přicházela ranní pošta, klení prvních znepokojenců nad úrovní těch a těch služeb, rychlé snídaně a příprava do práce. Ulice byla pokryta stále stejnou neurčitou ranní mlhou s náznaky deště, který byl tak lehký, že jen prosvětloval mlhu a nic víc. Podíval-li se člověk pozorně,
zjistil, že ta místa jsou liduprázdná, ale kráčel-li v zasnění a naslouchal hlasům z oken, měl pocit, že se přímo prodírá hordami národa. A nebo že se alespoň kolem něco děje. Ranní ruch.
Sklouznul jsem v myšlenkách zpět k Amálii. Je z těch, kteří už teď určitě vstali a hlásí se na službu v obchodě. Tu práci jí trochu závidím; ale budu tam poprvé, těším se, až si to prohlédnu, a jsem zvědav, zda se potvrdí mé představy o tomto místě i o Amálii tam. Vidím starobylý, pečlivě opečovávaný krám s všudypřítomným odérem tajemna, které se line z prohnilých polic i záhadných koberců a bez odporu obyvatel těchto prostor je celé naplňuje a prosycuje je, vlastně je tvoří. Neboť co by byl ten krám, ty skříně a ti lidé bez toho jinotaje? Jinotaj je tvoří a tak o tom nikdo dlouze nebloumá, snad s výjimkou Amálie, která je tam přece nová. Znám její smysl pro detail a nekonečnou zvědavost, jistě, pokud jí to dovoluje čas, usilovně pátrá po příčinách a chutích i onoho jinotaje. Chuti vnímá svým citlivým jazýčkem a po příčinách pátrá ... svým jestřábím okem - může mít jestřáb klobouk s fialovou stužkou?

Ulice se řítila kamsi dolů, daleko do řeky. Byl jsem už blízko a právě v té chvíli jsem slyšel prásknutí dveří v jednom z domů. Otáčím se a z průjezdu vychází Amálie. Spatřuje mě, roztržitě se usmívá a překotně ze sebe souká: "Ahoj! Co ty tady, tak brzy, tak tady? Jaké potěšení! Zrovna mířím do práce, nemám moc času, víš," a srovnává si účeš, zřejmě opravdu pospíchá, zapomněla si sepnout vlasy sponkou "jdeš za mnou asi kvůli té práci. Jsem ráda že ses už postavil na nohy," sepíná si vlasy "něco pro tebe mám, náhodou. Ale je to hrozné. Znáš kostel v Slunečné? Proslýchá se, že zdejší kněz je už starý a že potřebuje výpomoc. S kázáním, občas zaskočit, víš. Je to jen takový nápad, prosimtě," zatvářila se mučednicky, ačkoliv jsem zřejmě měl trpět já "no ale můžeš to zkusit. Velmi se omlouvám, ahoj." a odchází. Ahoj. Zlom vaz. Je osm hodin. Nedaleko leží krásný zelený park. Práce se dneska shání těžko a je jí málo. Mám ještě tolik, tolik času.

III. Odbočka

Nebezpečně se blížím těm mokrým, ale přece tak lákavým lavičkám. Ano, šel jsem do parku, vždyť mám přece ještě tolik času. Pořádně se vyspěte, řekl doktor. A lavička sama vystupuje s podobným tvrzením, tedy ulehám na ni a chvíli ještě zírám do provlhlých větví, hledajíce s výrazem, jenž považuji za ormitologický, ptáky, nebo jiný hmyz. Pak upadám, upadám a táhnu noviny na sebe, ve strachu z těžkosti případného dopadu, ale ten nenastává, pouze jakýsi přechod, o jehož existenci nemáme žádnou přesvědčivou zprávu, neboť odsud už si s ním nejsme jisti a spoléhat na vzpomínky odtamtud by bylo značně ošidné, neboť jestli si něčím jisti jsme, pak tím, že tenhle svět je dramaticky jiný; tedy už nevím, zda jsem padal či létal anebo vlastně vůbec nic, můžu se jen rozhlížet. A i když se jeví hloupé věřit; neboť přeci jen pořád cítím jistotu, že se to vše zanedlouho rozplyne, možná do mě tam na druhé straně někdo strčí, snad policista, snad nějaký horší obejda než jsem já, snad princezna, kdožpak ví; přesto vidím a tedy věřím, vždyť přece není možné vidět a nevěřit.

Je to strašně děsivé. Celá obloha se oblékla do rudých, třesoucích se šatů s černou výšivkou. Vidět je ostatně jen v omezeném zorném poli trychtýře. Krvavý oheň pernamentně plá. Někteří z nás drží v ruce meče, někteří obrovité meče, někteří tenké a ostré dýky, někteří luky se šípy nasáklými jedem. Obdobná situace je i na opačné straně. Jen je vidím, ty druhé, ještě neurčitěji a temněji, vlastně je nevidím. Všímám si, že já sám třímám v rukou hrůzostrašné kladivo antické velikosti a středověké těžkosti. Letmo tím kladivem máchnu ve vzduchu, jen tak z rozmaru a zvědavosti, ale dal jsem tím signál z vypuknutí boje. Cizí pluky se k nám nikoli přiřítily, ale spíše potichu přikradly, a kluzcí vrazi již vráží dýky do našich krků a do našich srdcí. Což o to, dýky jsou dobré, proklouznou srdeční krajinou hladce a nechají člověka rychle a bezestopy vykrvácet. Padne k zemi pobledlý, ale v tváři se mu zračí život, vypadá, jako by ještě stále žil, takřka beze změny. Horší je to s kladivy, třeba s tím, jenž sám třímám ve svých rukou. Praštil jsem s ním jednoho prokřehlejšího muže. Měl na sobě jen starou zrezivělou zbroj. Následky mého útoku ale byly děsivé. Zbroj se promáčkla a kosti zapraskaly, všechno se ohnulo a vystoupilo ven, směrem pryč od místa zásahu. Oči mu vylezly z důlků, chomáče vlasů vypadaly; byl nejen mrtvý, byl deformovaný, už neměl svoji lidskou podobu. Rány kladivem se nehojí. V té chvíli mě zasahoval již několikátý jedovatý šíp a sladce mi vnikal do ramene. Všiml jsem si, že dovnitř a ven, neustále do mě zajíždějí a ze mě zas vyjíždějí čepele dýk. Rozhlédl jsem se po svých mužích; nebyli tu. Upustil jsem svoje kladivo a po chvíli rozmýšlení jsem se složil na zem. Bodali do mě kopími, ale to mi nevadilo, sen přece musí za chvíli skončit; skončí mojí smrtí, skončí svojí smrtí; a až skončí, probudím se na své lavičce ve svém parku a budu v pořádku, pln krve, bez všech bodných i tržných rán, které jsem sám rozdával, zcela schopen pracovat, s obličejovými svaly nestrhanými, schopnými úsměvu. Otevřel jsem oči a viděl jsem černý trychtýř. Ze všech jeho stran mě pozorovaly tváře, tváře bez očí, tváře bez tváří, černé tváře, to, co se vyděluje od nebe. Přitáhl jsem si ústí trychtýře k ústům a zařval jsem, vydalo to hluboký, zpěvný tón lesního rohu. Jsem na lavičce a neřvu, i když jsem spadl na zem.

Léčí mě tyto strastiplné sny. Když si to tak vezmu, život mám sladký, a tyto hořké sny jsou jeho přirozenou protiváhou. Amálie, ta to nemá tak jednoduché, má bezesporu těžký život a přesto má prý i těžké sny, a já jí to věřím. Už jen kvůli ní musím jít a sehnat si práci. Musím jít. Do kostela.

IV. Kostel

Setřásám si z klop kabátu prach i únavu. Slunečná ulice je odsud pár bloků, za chvílí tam jsem. Od mého usnutí již denní doba o něco pokročila. Myslím, že právě končí nedělní mše. Jak to vlastně v takovém kostele chodí? Nikdy jsem v žádném nebyl! No ano, viděl jsem katedrály, turistická pozlátka s třášněmi a ostruhami, vím, že v kostelech je oltář, že tam jsou stupínky pro kázaní, k nimž vedou zohybané schody, že se kostel skládává z více lodí, vím, že do kostela chodí věřící; ale co se tam doopravdy děje, to jsem nikdy netušil. Snad jedině z Amáliiných vyprávění něco málo tuším. Při takové mši, jež je především shromážděním lidu, se čtou nějaké texty a modlí se. Nevím, jak vypadá takové modlení a k čemu slouží, ale to nevadí. Ostatně už jsem tady. Kostel nenápadně zapadá mezi řadu domů. Kdyby se člověk nepodíval nahoru, na důmyslně, i když prostě zdobený portál, na vysoký štít, na sotva viditelnou kostelní věž, nevěděl by, že stojí před stánkem božím, naopak, obyčejná, bílá fasáda takhle při pohledu zdola naznačovala spíš budovu sirotčince. Správně jsem odhadl konec nedělní mše, z otevřených kostelních dveří se vskutku sunuly proudy svátečně oděných lidí. Pohled na ty lidi mě naplnil tak hlubokou úctou, že jsem smekl klobouk na pozdrav. I oni mě zdravili pokorným kynutím hlavy, dámy, jež byly zaklesnuty do pánů, k nimž náležely, se i lehce pousmívaly. Nechal jsem dav odplynout, a když už byl dostatečně řídký, vstoupil jsem do budovy. Starý, vrásčitý muž v bílém rouchu, kterého jsem odhadl na kněze, mluvil s nějakými nadšenci víry. Mluvili košatě, ale vážně a věcně, kněž je muž sice pokorný, ale zájemci o víru také, a tak nebudou odčerpávat jeho čas. Nakonec odcházejí a knězův pohled ulpívá na mně, neboť jsem jediný, kdo zůstává. "Přišel jsi se vyzpovídat, chlapče?" praví vlídně. "Nic se neboj, vidím, že jsi dosud bohu příliš nesloužil. Ale to vše můžeš odčinit. Pojď, ve zpovědnici to bude diskrétnější pro náš rozhovor," a pokynul mi směrem k dřevěné kocábce zpovědnice. Uvnitř jsem zaujal jedno ze dvou míst; nyní nás oddělovala zdobná, lehká kovová mříž. "Chlapče, bůh je hodný a smířlivý ke všem a takový se snažím být i já, jenomže tobě hříchy přímo koukají z očí," začíná své kárání "ale jsme ve zpovědnici a já bych tu neměl kázat, je na tobě, aby ses mi svěřil se svými hříchy a strastmi. I tak si ale neodpustím krátké slovo na úvod, vidím totiž, že jsi opravdu velmi nezkušený." na chvíli se odmlčel, už jsem si pomyslel, že je mu nevolno, ale pak pokračoval: "Bůh je milostiv. Boha trápí tvoje hříchy, ale je tak velkorysý, že povíš-li je mně, odpustí ti, anebo aspoň zmírní výši svého trestu," a po další, ne až tak krátké odmlce, spíše promlce: "Tak tedy mluv, synu." to už jsem si ale pohrával s jedním paprskem světla, kterému se podařilo proniknout zašpiněným sklem zpovědnice a který teď vytvářel na mých rukou špinavé světlé fleky. Dech kněze však byl přece jenom těžký a jak se venku začalo smrákat, postupně těžknul. Už na mě ani neupíral své hnědé, moralizující, unavené, zapálené oči, i on se díval kamsi nepřítomně šikmo. Pak náhle ale sebou trhnul a vrhl na mě pohled, v nemž se mísilo nepřátelství s úctou: "Takže ty hledáš...ty jsi sem přišel...pracovat! Ha!" chvíli hledá slova "Věděl jsem to! No, vypadal jsi tak, nezřízeně, všehoschopný, vypadal jsi, jakože jdeš narušovat život v poklidném stánku božím, a bylo to tak. Není divu, že jsi neměl nic ke zpovědi. Co ty bys tak mohl mi říct? Nějaké sny, nějakou trýzeň z nemocí, nepohodlný pocit při chůzi městem? Ha! To má každý, i dobří věřící, ale pro ně je to jen kulisa života, kdežto pro tebe život sám! Neslýchané! Co dělá takováto osoba ve vysvěceném kostele! Proboha! Vyveďte ho pryč, říkám, slyšíte mě, ne, jděte sám, už tady nemají být, jdou, žádnou práci nemáme, žádnou práci pro někoho, jako jste vy, je mi jedno, s čím přicházíte, ne, kázat vás nechat nemůžeme v žádném případě! Co byste vy vůbec mohl kázat? Pekelné evangelium? Desatero nudy? Ha, ha! Běží, povídám, zmizí mi z očí! Budu se muset modlit těžce, abych ze své hlavy odstranil váš zjev! Bůh vás potrestá! Já, zástupce boha na zemi, jeden z jeho skromých služebníku, ale přesto zástupce, vám zakazuji vstup do všech kostelů, navždy. Ani do nebeských kostelů nevstoupíte. Běžte! Pryč, pryč!"

Zažil jsem tedy kněze v agonii. Nic si ale nevyčítám, nepřišel jsem se špatným úmyslem, koneckonců, Amálie mě sem poslala. Až jí potkám, nesmím zapomenout jí to pořádně vyčinit. Kdyby nebyla pořád tak zasněná, mohlo jí přece dojít, že já nejsem ten pravý adept pro kněžské řemeslo, dá-li se tomu tak říct. Už je hodně pozdě, na kostelních hodninách se ručičky chýlily k číslici XII. I když, teď v létě to až zas tolik pozdě není. Nemusel bych tedy chodit hned domů, nýbrž bych mohl ještě navštívit Amálii, nebo někoho jiného. Mohl bych zajít za nějakým starým přítelem, moje nečekaná noční přítomnost by ho možná potěšila, otevřel by lahev s koňakem a pořádně bychom zapili krásu prázdninové noci a její bolesti. Snad by mi vypravoval o svých peripetiích, o životě v periferiích a tak podobně. Na druhou stranu, možná bych přeci jen měl raději jít domů. Je pozdě a pro unaveného člověka nemají nikde pochopení, je přece právem a povinností každého starat se o svojí čilost. Mířím tedy zpět ke svému domu. Cesta odtekla podivuhodně rychle. Na prahu zvoním klíči. Zívám.

V. Nese se snídaně a je krásný den

Uplynulo již několik dní od doby, kdy jsem byl v kostele za prací a nenalezl jsem ji tam. Hodně jsem přemýšlel, a nakonec jsem se polepšil. Amálii jsem od toho potkání před jejím domem neviděl. A to polepšení? O tom se nedá napsat. Prosnil jsem ještě pár nocí o kostele, ale pak to skončilo. Prostě to přestalo. Už jsem s ním neměl nic společného. Už nelituji, že jsem se proti knězi neobhajoval. Už nelituji všech chyb, které jsem provedl. Nalezl jsem pravou cestu. Někdo klepe na dveře. Promiňte.