Počestná děvka

povídka na zadané téma - soutěž s Neurobeatem
téma: Zabití dívky, již jsem miloval


Oblaka pomalu klesala k zemi, sledoval jsem to sunutí přesně 413 vteřin a pak jsem vyrazil. Z mých plánů se během cesty tvořila v mé hlavě nesourodá směs myšlenek, výkřiků a představ. Zuřivé bláto běsnilo na syrové kostře mého bicyklu. To, co mě hnalo vpřed, bylo vepředu, bylo to ale i v mé kapse, bylo to v chuti potu na mém jazyku. Znal jsem tyhle cesty nazpaměť, jel jsem po nich už mnohokrát, za různých psychických stavů, mám ale pocit, že to vše se událo jen proto, abych po nich mohl jeti dnes. Z její tváře mi v potrhaných myšlenkách zbyly jen kousky kůže a ty se mi zjevovaly v rytmu lopocení mých nohou na šlapkách. Nebyl jsem vždy takhle posedlý. Nebyl jsem vždy takhle lhostejný k lhostejnosti, jako jsem byl teď na této cestě k usmrcení zlé ženy. Dívky, jež bývala mou. Netřeba již komentářů. Známé domy se prostrkují kolem mne pryč a ustupují mi, jako by nechtěly vidět, jak se krásné mění v mrtvé. Jak se krásné mění v mrtvé? Smrti, jež byly dosud jen potvrzením beznadějnosti, anebo zvrácením osudu, jsou dnes jednou jedinou smrtí, která se odehrála ve mně a zastihla mě zcela nepřipraveného, v nevhodnou chvíli, s nožem v ruce. Nakonec přesvědčím se sám. Tady jsem.

"Dobrý den. Je prosím Helena doma?" říkám si, že vidím tu starou, nehezkou paní naposled "Jo, jo, je, hned ti jí zavolám." cvrlikuje "Ne, ne, to není třeba, půjdu dovnitř, máme totiž s Helenou něco na vyřízení, už jsem jí volal" paní je v šoku, ale snaží se nedat to najevo "Jo, jo, jasně, jen poď dál, ... Helena je nahoře v pokoji,..." "Ano, jistě." nechávám být paní maminku paní maminkou a neslyšně běžím po známých, stavebninami vonících, zakroužených schodech. Bez klepání, decentně, ale rázně otevírám dveře. Helena sebou trhne. Docela mě nezajímá, že vypadá krásně, nenalíčená, zatímco obvykle, když jde ven, nalíčí se a vypadá hnusně. Docela mě nezajímá, že se nešikovně odlepila od počítače, v jehož obrazovce zračilo se dialogové okno ICQ zalité zprávami od jakéhosi kohosi. "Co tady proboha děláš?" Docela mě nezajímá nic. Vím, že v levé kapse mám nůž. "Co tady proboha už zase děláš?" Má poeticky neuchopitelné zlaté vlasy a oči s panenkami nevýrazné hnědi. Rozšířené zornice. Říkám si, měl jsem štěstí na smůlu, měl jsem přenádhernou smůlu. Beru nůž a vrážím jí ho do krku. Krev se řine z rány a ona se třese. Nakonec jsem necítil úzkost. Má oči úplně bílé a kůže zračí známky šoku. Padá a zůstává ležet na posteli. Bylo to marné. Mám si vzít věci co jsem jí dřív dal? V šuplíku jsou nikdy nepoužité prezervativy. Nejsou. Tak tedy nic už. Zavírám za sebou dveře a Helenu. Její těžké tělo. Beze slova vycházím ven z domu, slyším Helenčinu maminku říkat manželovi o tom, že se mladí už zase pohádali. Docela mě to nezajímá. Teď se vracím domů.