Víte jaké to je, když někoho políbíte naposled?
![]() ![]() ![]() ![]() |
Sama se smutným deštěm a studeným větrem.
Sama s motýlky v břiše.
Sama s vědomím, že to bylo naposled.
Sama schoulená pod dekou.
Sama se vzpomínkami na jeho oči.
Sama se smutkem až v konečcích prstů.
Sama bez svých pravidel.
Sama.
Sama.
Sama.
Sama s motýlky v břiše.
Sama s vědomím, že to bylo naposled.
Sama schoulená pod dekou.
Sama se vzpomínkami na jeho oči.
Sama se smutkem až v konečcích prstů.
Sama bez svých pravidel.
Sama.
Sama.
Sama.

Samota je těžká. Tíží člověka tak, že zapomíná žít. Čas plyne a léčí a dává prostor k novému žití.

Tak to je fakt...ale asi je lepší to nevědět...jednou to bylo poprvé a teď je to naposled...i když to první je hodně příjemnější :-)

často člověk ani neví, že to bylo naposled... a potom si už špatně vzpomíná, jaké to bylo...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Poslední polibky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Pojďme spasit svět
Předchozí dílo autora : Podzimní