Hodně mi tam vadí rytmika. Člověk se rozečte, slabiky mu nahodí rychlost, verš předčasně skončí a slabiky nahodí rychlost úplně jinou.

Já se porozumět snažím, ale chtít zasáhnout a nechtít se dotknout.... trochu mi to zavařilo mozek. O nikom určitém nepíšeš, tak nikoho určitého neraníš, a když chceš obecně zasáhnout, tak se ti to tím spíše podaří, ne? (Asi bych se měl jít taky opít.)

Zrovna ta ich forma je to, co z té básničky dělá záležitost někoho určitého a já si pak řeknu, to je fajn, že se mě to netýká. Kdyby tam ich forma nebyla, já bych si jako (nebýt mužem) řekl, jo, to je celé o mně.

Takže by to rozhodně zasáhlo víc, nebýt té ich formy.

Moc se mi líbí především ten refrén. Ten o příběhu jak vznikl tvůj vesmír. To je krásné. Má oči jen pro tebe a tvůj svět.

Znám na tu modlitbu jinou alternativu: Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, buď mi vždycky při pomoci, duši tělo opatruj, andělíčku strážce můj.

Máš recht, že by se na téma strážný anděl mohla rozvést pěkná debata. Taková cesta do hlubin lidské mentality.

Všim sis, že s tebou veskrze souhlasí v komentářích ženy? A krom Psavce a mně to zatím raději neokomentoval žádný chlap?

Takhle to mám v malování, ale u básniček vládne kalkul. Někdy si čtu svoje staré věci a říkám si: Ježiš, jak jsem jenom mohl něco takového napsat? Dneska abych to tak udělal, musím se sakramentsky soustředit. Já se nerad soustředím. Soustředění je tak vyčerpávající. Je vidět, že si pořád dovedeš s básněmi ,,hrát,,. Já tomu rapidně odrůstám a nestíhám a hasnu.

Píšu líp, když u toho přemýšlím. Zamilovaný nepřemýšlím.

Toto Zamilování je, zdá se, nedostatečné. Nebo dokonce stimulující!!

Žádní nebudou. Děti pojídají své rodiče, když nemají rodiče nasátí sentimentem dost odvahy sníst je dřív, než jim narostou zuby.

Zamila: Potom jsem ztracen. Už teď jsem nebývale rozkročen nad jámou zapomnění.

Hned ty první dvě věty jsou věty velkého básníka.

Mám obavy, že budeš slavnější než já. To je třeba nějak zarazit. Zamiluj se, prosím, hluboce a vulgárně a začni psát romantické rýmované básničky o lásce, co budou všechny na jedno brdo, jinak začnu mít mindrák.

:-) Zakomponovat do toho ten můj otřesný název svědčí o odvaze.

Tohle by si měla přečíst Taron.

Je v tom smutná psychologická pravda ženské síly a slabosti.

Tohle člověka povzbudí.

Umět napsat erotickou scénu tak, aby měla říz, smyslnost a přitom neobsahovala žádné konkrétní názvy pohlavních orgánů, to je kumšt. Vlastně jde napsat jen dva druhy erotického textu: explicitní (ten s pohlavní nomenklaturou a nejlépe vulgarismy všeho druhu), což si občas taky rád přečtu, když mám chuť, a pak ten korektní (bez nomenklatury) a ten buď je suchý a nudný a bez šťávy, nebo se čirou náhodou povede (jako tenhle) ale to jsou výjimky.

Vypadá to, že máš cit pro atmosféru míst. Mollová melodie není od věci. A obešlo se toho Erbenovského ... křížů řad? To nejsou kříže, toť můj sad! Erben je prokletí českého umění.

Zkoušels už napsat básničku bez slok a rýmů?

Nedávno mi jeden psanec napsal, že jednomu slavnému českému básníkovi tady nikdo nesahá ani po kotníky. Já mu napsal, že znám minimálně pět, co by ho směle strčili do kapsy. Ovšem jsi v té zcela nekonkrétní tajné umělecké pětce ten s číslem jedna. Dovedeš napsat básničku jako mávnutí kapesníkem v podzimním větru. S lehkostí a vzdušností sobě vlastní.

Mno. Umění dneska pláče.

Pozdrav Pažout!

Zamila: Jistě, jsou to naprosto odlišné dvě věci, ale v obou případech to je prostě uznání výkonu. Hrdinského nebo studijního...

Představ si, že bys musela pravidelně dokládat, že jsi stále schopná to ocenění mít! Jako řidičák! Procházet kontrolními státními zkouškami každý rok, nebo každý rok kontrolovat hrdinství! Je to k smíchu. Člověk prostě dosáhne na nějaký vrchol a to nezbytně neznamená, že je ho schopen dosahovat neustále. Naopak. Na podruhé už na to nemusí mít sílu. (Zvlášť, když dostane medaili za hrdinský čin, při kterém sám zahynul.)

Diplomy, medaile, pamětní desky, chodníkové dlaždice slávy :-) jsou prostě třeba. Všechna sláva i polní tráva se dají pěkně využitkovat, a když už to nikoho nezajímá v životopise, tak se tím aspoň můžu nebetyčně chlubit, no ne?

Možná jsou diplomy k ničemu stejně jako každý jiný druh pochvaly a vyznamenání: řád, medaile, třeba za hrdinství, pochvala kuchaři za skvělé jídlo, školní vysvědčení, poplácání po rameni,...

Možná je opravdu každá hrdost na nějaký životní úspěch jen k smíchu.





(Já si to ale nemyslím.)