...chlap má někdy chuť říct to nahlas, že? ,,Tak sbohem hoši."

No! Podlouhej době zas něco optimistického. Puero rád vidí, že to Slnečnici pořád perfektně básní i mimo ten její na sebe centralizovaný pocitový negativní okruh témat. Tyhle věci se čtenáře totiž dotýkají mnohem víc. Líp se čtou a líp se v tom hledá to čtenářovo vlastní já.

Tak tedy za ty co píší supr komentáře, ale svá díla mažou:

Smazat dílo (i s komentáři, co se dá dělat) je věcí reprezentace autora díla. Dojde-li autor k závěru, že jej dílo nereprezentuje tak jak by si přál, pryč s ním. Naopak já doporučuju a to především psancům, co chrlí básně jak na běžícím páse, aby mazali a mazali! Nechte si ta nejlepší, ta co Vás, dle vašeho mínění reprezentují nejlíp a zbytek smažte. Jednak se konkrétněji vyprofilujete, jednak to zvýší vaši publikační kvalitu.

Dokonce nevidím ani důvod, proč by se měl autor ohlížet na diskuzi k dílu. Každé diskusi dojde dříve či později dech a kdo pak má ty lány komentářů dole číst. Rozhodně mazat. A pořádně. A nejlíp stanovit si limit počtu publikovaných děl, udržovat si hladinu zhruba měsíc dva a za rok ji třeba navýšit. Kritiku přijmu, poučím se, ale nevidím důvod, proč bych ji měl do omrzení nechávat omýlat. A je-li dílo dobré - po pěti pozitivních komentářích statisticky přibývají jen další stejně laděné. Žádná změna nenastane.

Takže za sebe říkám, komentáře patří mně, autorovi.

První sloku jsem si musel přečíst třikrát a pořád tápu, protože si ji nedovedu představit (jelikož se sám sobě neposmívám). Máš tu básničku o honbě za chimérou, nebo za snem, či vytouženým cílem, nebo dokonce za poznáním. Dlouho jsem bral řeči lidí, co nedisponují takovým cílevědomím jako já, co říkali: vidíš to ty se furt za něčím ženeš a když to dostaneš tak co z toho máš? Je v tom ukryto několik pravd. Tou první je, že krásnější než ta příslovečná Amerika, je ta cesta do Ameriky. Potom taky to že dosáhnout cíle (poznání) znamená ztrátu usilování a potřebu hledat jinde. Ovšem v tom hledat dál, tkví výzva takřka civilizační. Překonat své velké cíle, dosáhnout jich a směřovat k dalším, větším a větším, neboť je neustále něco co je přesahuje a oč stojí usilovat. Neexistuje nějaká finální transcendence, finální cíl. A odtud pramení jedna nebezpečná otázka: proč věřící touží po nebi, jako po nejvyšším (protože věčném) cíli? To přece musí být něco otřesného! Prostě náhle přestat usilovat o nějaká nekonečná pokračování. Má představa posmrtného života je proto nestatická. Graduje, pokračuje do dalších a dalších sfér bytí, za každou branou nové obzory a nové výzvy, žádný KLID!

Trochu jsem ujel zas někam, kam jsem chtěl já, že?

Dokavad jsem ji od tebe neslyšel naživo nezavadil jsem o ni, ale zapomenout se na ni nedá, už ten začátek!! A to archivní prostředí, to je něco pro mě.

Pěkný poetický bonbónek. Dočetl jsem to dokonce a musel se podívat, jak zněl název a vskutku i na tu básničku to platí.

Mně se to líbí velmi. Je to tak naivní a idylické, žádná hrozba se z toho nedá identifikovat. Enem jediná věc mi vrtá hlavou. Budeš mít věčné sny. Hmmm Není to blábol? Mít jeden věčný sen, budiž, ale už jen aby byly dva, musí ten první skončit, aby začal další. Nebo ne?

a já bych k těm adjektivům od taron dodal ještě: bledé a průsvitné. Takové vílové.

Velmi hezky se rýmují. Ta první tak nějak líp jak ta druhá. V té druhé na mě dýchl Džamšídům pohár jako střižený od Haféze, ta první je nadčasová, ale zvlášť mě nenadchla. Nejspíš nějak dlouhodobě nemám období pro zobecňující světonázory, filozofie a básně. Člověk u nichmusí být stejně naladěný jako autor, jinak si bude myslet něco jiného a řekne, že básník si může myslet co chce, ale je to stejně jinak a ta básnička pak dříve či později přestane mít váhu a zapadne.

Který blázen by se chtěl zbavit svého lavoru? To já se svého milovaného lavoru nikdy nevzdám! Nikdy.

Sám jsi tak trochu z cukru, což?

Jak vidno, sraz v mnoha ohledech u nejednoho psance pomohl vyjasnit si nejeden vnitřní otazník. To já tam v kuloárech v oblaku cigaretového dýmu řešil téma, které si u mně patrně vyžádá hodně přemýšlení o povaze reálna a virtuálna, neboť mně to hodně nalomilo a trochu otřáslo pohledem na své vlastní virtuální Já. A na povahu virtuálního Já všech ostatních.

... et in pulverem reverteris, Týna. V Kysucách žije lid s půdou spřízněných lidí. Jsou pohostinní, pobožní, ale taky jsou to gazdové k pohledání. Tolik lpí na majetku! A přitom je to vlastně chudý kraj! Jenže ty pak jdeš pěšky těmi dědinami a vidíš, že v obci nemají ani chodník, na zrezivělé autobusové zastávce stojí babky v šátku, dělníci v montérkách, po cestě jede traktor, nebo nějaký kůň táhne vozík s narubaným dřevem, nebo v něm sedí zarudlí usměvaví dědci s chybějícím zubem, kteří se vracejí z pola, kde hrabali seno. Před barákem jim stojí stará škodovka, ale domy si staví monstrózní, dvojgenerační, na vjezd si dávají sádrov nebo kamenné sedící lvy, aby jejich paláce vypadaly honosněji, prostě kýč až běda, bohatství jen napovrch, aby lidi pukli závistí, ale pak pronesou nějakou větu a hned je poznat co je to za ,,korňany". Na jednu stranu je to roztomilé, ta vesnická omezenost, na druhou stranu to svědčí o tom, že jejich mentalita je nějak zkřivená. Nejde tam o kvalitu, ale o kvantitu. ,,Stara Košinarka susedom povedala, že je Luca v inom stave a nevie s kym." ,,A veď čo? Kym bude mať po tatovi taký barák, sama neostane. Dajaký chalan si ju zobere aj s děckom."

Lidi co umřou bohatí jsou podle mně dneska hlavně ti, kteří umřeli nečekaně brzy a nestihli ty nahamouněné miliony utratit.

Amelie M.: Tak si přečti tuhle:

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=27194-lament-misantropa

Vida, básničky na objednávku by tě mohly z depresivního autorskho období na čas vyléčit. Napiš třeba něco pro mně na objednávku, něco surrealistického, nebo dadaistického.

Já ve svých básních pořád lžu. Byl bych jinak ten nejneoblíbenější autor pod sluncem. Plný nenávisti k lidstvu. Jenže básník nesmí psát pro sebe, ale pro ostatní. Může psát o sobě, ale vždy má psát pro ostatní, nebo pro někoho určitého, ale nikdy ne pro sebe. Básnictví jako terapie je dobrá věc. Ale u čtenářů, kteří sami terapii nepotřebují, to odezvu nenachází. Já píšu pro lidi, pro vás, pro Psance a podobně, takže si vymýšlím a lžu až se ze mně práší a dělá mi pak radost, že to ostatním dělá radost.

Teprve až když básník přestane psát pro sebe, stane jakoby básníkem opravdovým. Mnoho psanců to možná neví. Píší to, co baví číst je samotné. Od toho se odpoutat je těžké, ale funguje to. Ptám se ostatních, proč píšou? Básněmi přece básník komunikuje se světem, se čtenáři. Ti na něj reagují. Nikdo nemůže trpět jakousi básnickou samomluvou. Takový básník se chtě nechtě uzavírá do vlastní bubliny. A má i potíže s kritikou a nedovede pochopit, že ho někdo nedovede pochopit. Je nezbytné psát pro lidi. A aby to lidi bavilo, měl by psát i o lidech, nebo o tom co je jim blízké, co mají rádi, co je pobaví.

Trochu to vyznívá jako puerův osobní recept na úspěch co?

I já jsem si toho všiml. Celkově jsem si všiml, že psance čtu míň jak dřív. Nemám ani čas na malování. Mám v pokoji rozdělané dva obrazy. Jeden veliký a jeden menší a nemám čas na jejich dokončení. Je to tím, že mám víc důležřitějších povinností, starost o dům, starost o projekty do vědárny, starost o všechny ty životní elementy, které znamenají vydělávat peníze a neztrácet čas.... pak mi dochází, že veškeré to umění, co dělám, vzniká jen v mém volném čase a podle toho, kolik ho vytvořím dávám jasně najevo, jak moc se vlastně v životě flákám a poflakuju, protože vím, že mě to nikdy živit nebude. Sám se ochuzuju, abych nebyl ochuzen. Dneska jsem se u kávy po dlouhé době zase rozepsal nad básničkou. Kafe jsem dopil, báseň nedopsal a nevím, jestli si na ni ještě udělám čas. Když to nenapíšu najednou, pak to dlouho trvá, než to dodělám do finální podoby. A čtení básniček? Všiml jsem si, že se mi čím dál hůř daří vcítit se do autora. Tím hůř, čím pocitovější věci píše a ty píšeš extrémně pocitové básně. A smutné. Člověk je musí vydýchávat jako těžké schody na půdu, než jimi pronikne tam, kam jsi měla úmysl ho dohnat. Dokonce mi přijde, že jsi čím dál víc vyhraněná a osobní, čím dál víc analyzuješ svoje motivy a jdeš čím dál víc do hloubky. Tohle dílko do hloubky nešlo, četlo se lehce a já si u něj odpočal a dobře se naladil.

Celkově se mi zdá, pokud můžu generalizovat, že holky píšou víc smutné básně, víc básně o vlastních pocitech a prožitcích a zároveň se víc a víc vyhýbají podobným básničkám a hledají přesný opak. Nejlíp od kluka, nějakou zamilovanou, ale především pozitivní. Tak je to. Hrozně rády píšete depresivní věci, ale rády je moc nečtete.

A ještě jeden motiv to moje čtení omezuje: nějak jsem přešel ten bod, kdy mi depresivnější básničky pomáhaly jaksi snižovat moje vlastní melancholické nálady a dostal se do fáze, kdy je naopak kupí na sebe a eskalují. Možná je to tím, že teď čtu nezvala a vůbec surrealisty a oblíbil jsem si poezii klidu a pohody a veselí, protože je to těžší psát. Zvlášť, když má básník melancholickou povahu. To je pak mistr, když napíše něco veselého, protože dokáže zvednout oči ze země a dívat se za svůj šedivý stín.

Jak bys svou tvorbu posledního roku charakterizovala ty osobně? Jak se změnila podle tebe? A změnila se vůbec? Nebo je ten základ tvého způsobu psaní stále stejný, jen jeho tvář prochází změnami? Učiň autodiagnostiku. Tvá básnická sebereflexe, je to co tě posouvá dál mnohem efektivněji, než názor okolí.

To je milá věcička. Svatební básnička. Vidím to poprvé.

A mně zas poslední. Ta je pro tobe totiž typická. Sarkasmus. Žádný nábožensko mystycko filozofický blábolný tunel. Je to jen okno.

Všechno nemá hranice. Třeba hranice.

loner: Virtualita ale není ne-opravdovost. Spíš jakási metafyzika opravdovosti. Co dáváme najevo je jen koncentrát toho co dovedeme napsat.