Zajímavé. Je sice fakt, že těmhle odlidštěným antikizujícím básním už dávno odzvonilo, mytologie je celkem pasé, ale zkuste ji odolat?! To nejde, každý někdy přijde s nějakým mytologickým kýčem, nechci hned říkat, že je to kýč, to ne.

Ta poslední sloka má dvě roviny: A, buď logickou, tedy Bohové asi sídlí v iono- nebo exo-sféře, tedy padají skutečně dolů k nám, nebo B, pád vzhůru do stratosféry je vlastně letem vzhůru - nanebevstoupení antického hrdiny - čili jeho přenesení ze světa lidského reálného do světa ryzí fantazie.

Jak smyslné! Já byl v pátek (Velký pátek s velkým P) v Brně u redaktora a sváděli jsme autorský boj o písmenka. Psát jako nebo jak? Hm, každé slovo v poezii, zdá se, má svoje přesně dané místo a i čárka ve větě může zcela změnit její význam. Toliko k mému zážitku s editorem-bohemistou. A i ty v téhle básničce volíš určitý směr, kterým se má čtenář vydat a každá změna, byť sebemenší by vedla naše oči jinam - proto vždycky tolik lpím na češtině, pravopisu, interpunkci a diakritice atd. Například: čí rty líbají na krku až vzrušením se chvěji? - ovšem stačilo by dát na konec dlouhé í a budou to ty rty co se budou chvět. A otázkou je, zda chvějící se rty popíšou obraz rozechvělosti lépe než chvějící se (až se přímo třesoucí) tělo, byť si dokážu jasně představit, že se ti přitom naježí i chloupky na zádech a zrychlí dech.
Nebo poslední čárka v básni, kdyby stála před tím víc už by ses ke Mě víc mačkala, ale míň se tulila.

Toliko Puerovy postřehy. Vyplývá z nich, že tě drobné nuance v textu prozradily (ačkoliv to jsou jen takové podprahové psychověmy), nač se tvé smysly v podobně smyslných okamžicích zaměřují.

Věru, mají-li postavičky z kindervajíčka na něco tančit, tak leda na life in cartoon motion.

Tenhle teen motiv se sem hodí. Rozhodně ale je ten zbytek spíš sociálním zrcadlem doby a světa ve kterém se ocitáš a s kterým se já - dítě sametové revoluce - nikdy nesmířím a nikdy ho nepochopím, protože nevede k ničemu dobrému, leda k chaosu a ačkoliv jinak ta básnička končí dost optimisticky ve skutečnosti má mrazivý a nebezpečný podtón, který v ní najdeš až budeš starší a budou to tvoje děti, ještě mladší než jsi ty co nebudou odmítat ranní sex.

Proto bych byl narozdíl od Homéra poněkud zdrženlivější s tím SUPER.

Vtipné... akorát těch chyb!

milé. Ta zaláskovanost je tu cítit docela upřímně.

Blbost. Jak ti ji může vzít, když jsi mu ji dala? Rovněž nesouhlasím s tím, jak definuješ lásku. Láska a vášeň jsou dvě naprosto odlišné věci. Na básničku s názvem láska bych čekal něco, z čeho pochopím, že to co čtu je láska. Z tohoto čiší naopak faleš. Jo.Neupřímnost a přetvářka a lež.

Amen.

Děkuji za prostor, ulevilo se mi.

Je to hnusný egoistický ubrečený škvár! Přesně ten tolik diskutabilní typ - a trefně pojmenovaný - vejlev. Za prvé slovo vejlev neexistuje, čili docházím k závěru, že je to jeden z těch otřesných pragismů co nám ničí českou řeč i kulturu. Za druhé slibné tečky a velká písmena z první sloky naprosto odešly do věčných lovišť - SMS syndrom je odporná nemoc, ze které je mi fakt na blití. Za třetí se touhle kvazibásní řadíš poslušně do zástupu všech ostatních stejně pseudoparakomančsky píšících děcek, co si jen stěžujou na svoje POCITY a o svých falešných pocitech i píšou. No hnus fialový.

základní chyba: autorský rozbor vlastního díla. Kdyby ses tvářila tajemně, že tomu naprosto rozumíš a jako jediná jsi schopna svým geniálním rozumem pojmout své tajemné verše, lidi by se předbíhali a nabízeli ti svá vysvětlení jedno lepší než druhé. Ovšem takhle to vypadá, že sama vlastně nechápeš, co jsi to stvořila. Jsi pohlcena velikostí vlastní básně.

PS: Každý přece ví, že tu mezeru snědli internetoví skřítci.

ano

pod zkratkou B.M. (běžná morbidita) byl identifikován Bob Marley.
Zrovna jsem si koupil desku. Marley legend. Chlap co zpívá tak, že i po desce poznáte, že se zeširoka usmívá, je génius. Já jsem taky génius, nebo budu. Nebo jsem byl, já nevím. Jsem zmaten.

vrcholná imaginace. Kdyby nešlo o rýmy, mohlo by se to rozstříhat a libovolně slepit.

jo jo, zrovna to začíná. člověk jde na začátku jara lesem a najednou cítí, jak se chvěje zem, padají stromy a pak se zjeví stádo zuřivých nadržených čmeláků. Co jim stojí v cestě to rozdupou, na rohy naberou a kopyty rozcupují na prášek. Útěk je marný, nezbývá než vylézt na strom, pokud ještě nějaký poblíž stojí a modlit se Zdrávas nebo otčenáš, dokud nepřeběhnou.

Bacha na ně!

pár takovýchle blbostí jsem taky napsal: Proroctví a Donaldovu farmu a Základní otázka o dobývýní vesmíru (nebo tak nějak)

Čím větší nesmysl to je, tím se u toho víc bavím. Ale tohle je ještě hodně logické, takže ne.

má to rychlý rozjezd, i když takový křehký. V té prostřední sloce by možná mohly být první tři řádky v jednom - ale to jen tak na okraj. Ten konec je lehký a přírodní. Takové ranní pohlazení. Fantastické semínko pampelišky. Kam to vlastně letí? Kamsi do světa, který je automaticky kladný a dobrý. Je teplý jako ranní čerstvý rohlík na kterém taje máslo. Ne takový ten margarín ale máslo - pravé smetanové.

No a to téma, ze začátku jsem se bál, že to nedopadne dobře. Úplně jako ta Touha od Landy - Touha je zázrak, kámo zázrak... - hnus. Tohleto je naštěstí úplně jiné.

tvrdý příběh. Od tebe je všechno tak hard. Ale ta surovost člověka upoutá. Já byl upoután až do konce. (sice tvrdý a měkký ý je tu často problém, ale to k tomu patří) Dobré to bylo. (výjimečně, některé věci se od tebe číst nedají)

perfekt. po tomhle by se tango dalo i naučit. a ten obrázek mě až mrazí.

Myslím ale nejsem si jist, že to byl Perner, kdo vystrčil za jízdy hlavu z okna a utrhl mu ji semafor.... toliko k smrti slavného stavitele železnic v českých zemích.

To jen tak na okraj. Jinak, stáváš se stále více symbolickou a impresionistickou. A popravdě, dvakrát mi tenhle neverš nesedl, hlavně s těmi nápisy. Volíš si pro příběh básně místa, která mají svoje osobité kouzlo - jako noční jízda vlakem. A pod slupkou - ne to není slupka!! To je skořápka, ano křehká skořápka příběhu - tam pod ní leží tajemná nevyřčená otázka: Když se vzdala idejí, asi ji něco trápilo, takže by to mělo být pochmurné? Nebo je celý vesmír na ruby a my nevidíme, na které straně v tomto příběhu sedíme? Jsme v tom vagonu, nebo hledíme té dívce do tváře zahaleni nekonečnou tmavou tmou? Z pohledu těch ve vlaku, si sotva budeme lámat hlavu s jejími problémy. upoutají nás její ve větru se dramaticky míhající vlasy. Ale zvenčí! Zvenčí nahlédneme do její tváře a otevře se mnohem složitější svět, který nejsme sto pochopit. A řešení jejího problému pokorně odevzdáme zpět do její rukou, protože jedině ona sama nejlíp ví, jak s nimi naložit.

plácám plácám plácačku
tahle je jen pro Kačku.

teda Dott, ty jsi najednou nějak reakční! Obvykle tu dávám nuly já.

A teď k dílku. Já se přenesu přes tu zeď ničeho. Protože dojem to zanechává takový milý. Příroda je tady ten prostor prosycený láskoněhou, jde to z toho poznat. Nepotřebuje to děj, je to tu pro to, abychom na všechno zapomněli. Na všechno. Abychom nebyli. Aby naše těžké myšlenky a starosti odvál lehý voňavý vánek někam za nás a my mohli v trávě sledovat zázrak kterému se říká život. A že je to zázrak jak se patří nelidský - bez složitostí, bez vyhrocených situací - zázrak který jen tak plyne a plyne i bez nás a je jenom na nás, jestli se dokážeme zastavit a naladit se zase jednou růžově...ách.

A nebo si z nás děláš srandu.

Jako nefejsbůkář a se stejným odporem proti davovému šílenství jako ty, souhlasím. Ačkoliv mám kolikrát až mindrák, že když nejdu s dobou a tvrdohlavě se bráním - prostě se otočím proti proudu a nechám si čelo drásat davem - tak že je to známka zaostalosti. Není! Považ jsem jeden z mála svojiho věku co si pustí raději gramofon. To co přehrává ty černé tlusté cédéčka.
A ten chytrolín co vymyslel facebook, možná neleží na pláži, ale sedí doma u počítače a na FB se baví s celým světem a má už atrofii svalstva. Chudák. Jeho vynález ho zabije.

Jako fejeton dobrý, moc dobrý, ale je dost nestranný, nepřipustíš, že FB může mít i dobré stránky jako najít přátelé (byť virtuální) se společnými zájmy a názory, které kolem sebe třeba postrádá.