dies ....nejsou to v latině dny? Já měl latinu v druháku a už si to teda moc nevybavuju, ale vím, že v Mozartově Requiem je Dies ire, dies illa, což se překládá jako dny hněvu, dny tyto. Má-li tam být Bůh (Deus) tak bych tu latinu v básni asi ještě zvážil.

Je nádherná. Žádné jen ,,to by šlo". Na šesti řádcích v 19ti slovech dokonale popsala smutek, splín a paralýzu měnícího se času. Tam umírá ve smrtelné agónii sám čas. Ten obrázek to jen potvrzuje. Je to skvěle napsáno.

Je to pěkná básnička, což o to. Melodická, dobře se čte, chyby tam skoro nejsou, je taková krásně uniformovaná. Po obsahové stránce ale na sebe prozrazuje, že té formě podlehl její příběh a musel se nutně upravit. Dáma? Cožpak dáma běhá bosa po ledu? A proč tam popisovat, že je led hladký a kluzký, to je snad logické? Druhá sloka je jakýmsi fantastickým únosem mimo příběh z důvodu okouzlení, který se rozplývá ve sloce následující, kterou hodnotím jako nejlepší, neboť popisuje abstraktní vyzařování kouzla osobnosti hezkými básnickými obraty. V následující sloce se vracíme zpět na zem k rozhodnutí o jehož výsledku máme dobrý pocit, že ať dopadne to svedení jakkoli, bude to mít svoje kouzlo.
Ty rýmy no.....nejtěžší-nevěstí.....pffff teda rozhodně žádný poklad české poezie. Kupodivu celek vypadá dost optimisticky a umí mě jako čtenáře dobře naladit.

Škoda, že nevíme Víc. Třeba proč? Pokusilo se snad v raném novověku o sebevraždu? Soud by ji odsoudil na šibenici, ale spíš by ji pod ni zahrabal. To se dneska málo ví, ale sebevražda kdysi nekončila jenom tím, že vás nepohřbili na hřbitově, ale někde u rozcestí, mohli jste dopadnout mnohem hůř! Spáchali jste vraždu na sobě a zasloužili jste si, ať se vám to povedlo nebo ne, i odpovídající trest. U nás se používalo vláčení hlavou do země a upálení a rozfoukání ve větru. Zahrabání zaživa pod šibenici apod.
Posmrtnému trestu jste unikli jen pokud vyšlo najevo, že jste beznadějný melancholik nebo blázen.

Básnička je jaksi bez souvislostí. Bez vysvětlení. Prostě jen popis šibenice v plné parádě, nic víc. A nic z něj ani neplyne. A narozdíl od předešlých komentujících mi rozhodně nepřipadá ani vtipné. Navíc si nedokážu vysvětlit logičnost téhle scenérie. Sebevražda to není, protože sebevrahové se nevěší na šibenice, poprava to není, protože té holce je šest roků, tak jak se tam dostala? Ne.

zaznamenávám tendece náchylnosti k poetismu a dada ve druhém slově prvního řádku poslední sloky! Pozor!Ani se nenaděješ a začneš psát o blanokřídlé košilele!

Jinač jo. Akorát ten název tam dost hapruje. Nutí mě domnívat se, že ses v něm pokoušel o vtipnou přesmyčku.

Taky si myslím.

Vida vida. A já si zase myslím, že náš Homér je ve skutečném životě svůj pravý opak a že to na nás jenom hraje. V realitě má ale pěknou celu v klášteře se zahrádkou na které pěstuje řepu a ředkvičky a řeřichu a řízky, přes den plete punčochy pro spolubratry mnichy, večer chodí zpívat do chrámového sboru hodinky. Dokonce předzpěvuje! Dopoledne včelaří a luští křížovky, kouká na AZkvíz v podvečer a v noci se bičuje a píše svá vrcholná díla.

No nemám pravdu?

Vida ji, angažovanou poezii. Dokonce (proti)válečnou - to se málo vidí. Nicméně mě neodradila ke vstupu do koaličních vojsk. Není dost na hrůzy války poukazující. Ve druhé sloce ale i v té první na mě dýchl muzikál Vlasy. Inspirace? Ty jsi nejspíš na vojnu ještě chodil, já už ne. Mně tedy armáda neříká nic. Toliko že je to klub choleriků, kteří si vybíjejí své agresivní choutky na jim podobných obětech. Asi jsi báseň psal ve Wordu a nevypnul sis počáteční písmena velká. No....dodnes nevím, jak se k této formalitě mám vlastně stavět. Nelíbí se mi to. Ta básnička si neklade za cíl působit rebelantsky takže by měla dodržovat určitá pravidla co se fazóny týče. Celkově to na mě působí dost nemastně a neslaně a nesladce.

Poněkud mě zaráží ta starosvětská mluva, kvůli které to zní tak odtažitě a to by asi nemělo. Mělo by to vyznívat víc osobně.

U pátého. U pátého řádku mě to začalo štvát. Protože nesnáším vyhýbavé odpovědi na otázku, zda někdo věří na lásku na první pohled. Už jsem se dávno přestal ptát.

Mám rád básně co vznikají tak, že z útržků logicky či nelogicky slepených vznikne něco diskutabilního, kde se význam a myšlenka teprve ukáže časem.

erotická klasika s crescendem. Básnička končí včas, než by to bylo zesílené do příliš animální podoby. Na té tvé erotické poezii se mi líbí ty rozjezdy, předehry, to dívání se do očí, ta rychloakumulace vzrušení která graduje v dalších odstavcích. V porovnání s tvými erotickými verši ty moje vyznívají dost tak fádně, pomale a ospale. Jak to děláš?

Svět chce být klamán. Puero chce být klamán, přesto v tom, nespatřuji žádnou fatálnost. Gyry si zapamatuju. Zaryju si tuto informaci do jedné ze svých mozkových prohlubní. Stejně nevědí, jak se jmenujou, teď už jo. Uvědomí si své místo v mé hlavě a začnou mít požadavky na větší prostor, kapacitu, lepší výživu a prokrvení. Já se pokusím utužit jejich poddanské vazby a silněji je připoutám k mé hlavě a ony se vzbouří, začnou sbíhat, dají se na zboj, vstoupí do stávky a nakonec sboří Bastilu a ovládnou celý svět.

Trochu jsem se nechal unést. To ty gyry.

No.....to je teda tečka za dneškem. Krásný skoro jarní den. Báječná teplota, venku tak na tričko, jen já mě celý den pohřební depku. Napřed v IKEI, kam jsme jeli jen pro nějaký nesmysl do sprchovacího koutu. A ten nesmysl byl zabalený a hozený do velké kisně s tisícem stejných nesmyslů. Miliony lidí se hrnuly kupředu ve směru šipek a já se tam málem ztratil, protože mě zaujal mladý pár, který se tam smál! Normálně se tam bavili a hrali si s maňásky! Nechápal jsem to. Pak jsme jeli do rehabilitačního střediska. Všichni tam byli staří a těžkopohybliví. Symboly zmaru a blížícího se definitivního konce. Když se člověk podíval ven, tak spatřil pod vyschlými stromy jen zarostlé minigolfové hřiště, pak začalo zapadsat Slunce a to byl konec, bo všechno dostalo podzimní nádech nostalgie. Doma jsem pak sekerou rozsekával vánoční stromeček - další symbol smutku po veselí minulosti, přede mnou u plotu bylo to místo, kam jsem loni v srpnu zakopal naši Vendulku a pak vylezu nahoru do pokoje, zapnu internet a narazím na tuhle báseň.

Je chorobně nakažlivá. Mám obavy, že se ráno už nevzbudím. Mám rýmu a ucpaný nos a asi se v noci udusím.

Z této výpovědi dýchá - přímo funí - oddanost vlastní víře v iluzi zamilovanosti a trvalost lásky. Je to krásné vyznání. OTEVŘENÉ. a ta písnička je kouzelně romantická.

inu.....báseň je o lásce ne? Hlavní hrdina je tedy do někoho BLÁZEN.

Nejsou ty rukávy zašité?

a letí do obchodu pro zlevněné cigarety.

Není to zlé, ale ty keci s měkkým i, to je horor. A ještě tak vtipně umístěný do centra toho všeho.

Povídka je to hezká. Nám - laikům, kteří znají ladiče pian jen z filmu Limonádový Joe - jsi dovolil trochu nahlédnout pod pokličku svého řemesla. Jistě si teď mnoho psanců koupí koncertní křídlo, jen aby si tě mohli pozvat na kafe.

Ve svém díle potřebuješ pro ztvárnění myšlenky příliš mnoho místa, příliš mnoho slov a obratů.

Zase jsi mě pobavil. Bohužel. Poslyš to máš takový absťák už po týdnu? Co když se nevrátí ani za měsíc? Ani za rok? Nikdy? Trpělivost.