Krásné haiku.

Tak to máš dobrý. Jinak bys musela vykazovat výroční zprávy o činnosti a souvisejících aktivitách.

A zatím jeho zrádná sestra popisuje jeho eskapády na netu. hanba

Zdaleka se to nezdá býti pramálo. Já osobně od toho vždycky varoval. Osobní básničky mívají kruté reakce a autoři si je moc berou. Básník by asi měl psát také o světě kolem sebe a svých prožitcích, ale na internetu by měl postupovat obezřetně. Třeba já ve své poezii lžu až se práší. Mám ale dost bohatou fantazii, aby se nad tím nikdo nepozastavoval. Ty jsi evidentně exhibicionistka. Budeš závislá na reakcích, protože ti budou pomáhat analyzovat tvou reálnou situaci. Nemám pravdu?

No, zas jednou narazila na psance krásná kočka s novým stylem.

Mně těžkopádný styl tolik nevadí, skýtá víc prostoru pro obsahovou náplň. Jak to ale tak čtu, tak mi přijde zbytečné do tak dlouhých řádků nutit rýmy, protože nejsou tolik cítit jako u krátké básničky. Tahle rozvláčnost svědčí nerýmované poezii, a tu se pak ozvou staromilci, co řeknou, že už to nebyla báseň ale nějaký úryvek příliš krátký na prózu. Inu básnické umění tkví v umění říct toho hodně co nejméně slovy. Je na čase, aby nějaká smělá básnířka dokázala, že to tak nezbytně nemusí být.

A ještě další věci jsem si všiml, mimochodem, že tu není jasná hranice mezi doslovným a symbolickým. Kdosi nakonec řekne, že prostě duše no, ale došlo by to ostatním, z té části první? A je duše dívky jiná než duše kluka? A jde skutečně o básnění a vyjevování intimních míst básníka? Sice to hlásá nadpis a poslední řádek, ale ten zbytek je až příliš epický, než aby nám došlo, že je to vlastně celé jinotaj.

Ta zrada tam uvízla v jakémsi bezprizorním vakuu. Jinak dobrý.

Homér: Krutý..., pravda, ale pobavený.

V oblasti "na steszce" jsem vyprskl smíchem. Napsal jsi to velmi zábavnou formou. Vlastně jsem se už dlouho nad něčím tak nepobavil. Naprosto jsi mě odrovnal, všechna čest. A ta interpunkce! Chá! Místy to sice nedává žádný smysl, třeba hned v prvním řádku, tam chybí kdo, za to je tam kam.

Tohle není básnička. To je text v němž mají některá slova stejnou koncovku.

Tak to je to sympaťák.

Jéé. Ta liška tu rustikální selanku velmi pěkně ozvláštnila. Navíc, když někdo jako já, vnímá v textu barvy a živě si představuje, co čte, tvoří oranžová liška v bílém sněhu modelový příklad pohádkových asociací (třeba hon na lišku v Popelce). Samotné ticho je co do barevného ladění jinak docela fádní a statické, pohyb znamená ruch, ty si to v téhle básni zcela jasně uvědomuješ, takže v ní na pohyb takřka nenarazíme, ale když už ano a zjeví se liška - oranžový kontrast statického ticha, nabádáš k zastavení. Takže celá básnička funguje správně a vytváří tu správnou představu navozující dojem ticha v zimní krajině. Ano, ta liška je tam velice důležitá.

Krásná věc Tino. Je z toho patrná ta křehkost míjeného kouzlení. Ta v letu jakby zachycená ledabylost čehosi velikého a silného, co tkví v přitažlivosti dvou lidí, potkaných jakoby náhodou.

Je sympatické, že se pořád držíš svého stylu veršové výstavby včetně všech těch grafických prvků, co už jsou pro tvoji tvorbu typické. Třeba ten řádek velkými písmeny, co je prostě zásadní výkřik z hlubiny té básně. Nebo to, že začínáš básně iniciálou. Zkus to první písmeno dát největší velikostí, tím to nabyde takřka středověké kronikářské delikátnosti. V téhle básni a to především hned v první sloce se přibližuješ svému lyrickému mistrovství. Jen ten název je strašně komerční.

Ještě by zasloužila trochu prožvýkat. V syntetickém pohledu by se mělo šetřit detaily, v analytickém naopak se na detaily zaměřit. Tohle je spíš syntéza. Popisuješ jak to prostě chodí a bereš si k tomu jako pomůcku motýlka. Tenhle symbol ale ztrácí svou výmluvnost, když ho ochudíš o typické znaky, tak třeba motýlek neběží, létá. Tím vracíš čtenáře zpět k domněnce, že tohle není žádný motýlek a nutíš ho se ptát, proč to teda je motýlek? Jakou má s motýlkem jak ho zná podobnost?

Skoro scénář. Je v tom materiál na minimálně osm kratších básní, ta délka to trochu umrtvuje. Zvlášť nosný je ten motiv s ovečkami. To je vyloženě na samostatnou básničku.

Udržuje si to křehkost dík nízké slovní zátěži jednotlivých řádků. Ve druhé sloce identifikuji srdce, takový symbolismus na mínus prvou. Odmocnina ze symbolu.

Kuřačky smrdí.

Pěkné počtení.

Je to sice napsané tím tvým hospodským jazykem s pubertálním češtinem, ale hodně mě to pobavilo. Už jen ta myšlenka - zasadit tradiční pohádku do současných kulis a dát tomu nádech té byrokratické omáčky, která z toho udělala sociálkový problém, je prostě geniální. Dokonce jsem se tentokrát ani nepohoršoval nad erotickým kontextem té druhé části, protože k tomu docela sedne. Jo, chlope. Tohle je vtipný nápad. Formu raději nekomentuju, stejně se to tentokrát nehodí.

Navíc já osobně mám rád tyhle zbyrokratizované typy úprav známých pohádek.

Very very good indead.

Psát to ve dvou muselo být zajímavé.

No já nad tím pointováním přemýšlel jen tak lehce. Jako autor při tvorbě díla samozřejmě uvažuju, jak moc chci čtenáře vtáhnout do děje. Když si to nejpodstatnější nechávám na konce, musím to vykompenzovat dramatičností začátku a průběhu, jinak tvořím nudnou věc. Když třeba znám už na začátku cíl příběhu, bude mě bavit sledovat cesty, které k němu vedou. Takže buď chci, aby můj čtenář věděl hned od začátku, na čem je a přichystal mu ,,spokojený očekávaný,, závěr - čímž čtenáři i mně je jasné, že ho budu bavit cestou k tomu závěru, nebo ho nechávám hledat význam a nakonec ho praštím pointou. Takže v celku si můžu vybrat spoustu způsobů jak vystavět děj: šok v posledním slově (což mě osobně často spíš naštve, než pobaví), stavět děj jako pyramidu - eskalovat ho, nebo začít šokem a zvolňovat a zvolňovat až do nějaké smrti, která je vyvrcholením nějaké existenciální filozofické myšlenky, která se jakoby vrací k začátku a staví ho do kontrastu... čili, tady ti pointa dojde teprve až v kombinaci se začátkem, takže je sice na konci, ale vrací tě na začátek.

Není to zle napsáno. Je v tom takové odevzdání se tomu jak to všechno dopadlo. Vlastně jsi napsala povzdech, kdyby existoval takový žánr, tohle by to bylo. Ovšem napadlo mě, už když jsem v první sloce nenašel název té války, že spíš než na konci, více by mu slušelo buď ho strčit hned do nadpisu, nebo tím Donbassem aspoň začít. Jako čtenář mám dlouho pocit, že je to básnička obecně na všechny podobné boje, uprostřed jsem si dokonce myslel, že jde o válku jako spíš metaforu manželské roztržky a tohle že je jen povzdech nad dávným rozvodem. Jo, prostě bych to jasně a zřetelně pojmenoval už na začátku, takové věci vypointování nepotřebují. Jsou jen povzdechem, ten se bez pointy obejde.