Mašklaráda

Říká se, že jakmile zmizí z chlapa poslední kus kluka, stane se z něj velkej koláč suchara s ostrým kečupem, ale rozhodně žádná gurmánská delikatesa pro srdíčka, který maj dole pipinku. Občas se prostě jen ponoříš do svejch pocitů a doma si zapomeneš šnorchla. O dejchací mašině nemluvě.

Chodit zpívat, chodit se bavit do baru, to je něco podobnýho jako sázet sportku. Doufáš, že to padne. Skvělej večer, kterej ti přinese orgasmickou fontánu zážitků. Můžu ti říct, že častější je kocovina. Těžko říct, jestli bejvá horší kvůli tomu, že začínáme bejt starý. Spíš ji začínám mít těžkou. Hlavu. Balvany zbytečnejch starostí a starejch problémingos. Deník potíží Zahradní Město.

Ten kluk se ze mě možná začal vytrácet. Pořád jsem dost velký tele na milion průserů, ale dřív bych byl možná z tý malý holky s hlasem Lucie Bílý nadšenej. Dřív bych si asi hledal partnerku na jatka. Dřív bylo Tele Tele moderní. Atmosféru barů máš pořád tak nějak špinavou. Střetávání egosystému ve hře bez pravidel. A ty jen zoufale doufáš v nalezení tý správný váhový kategorie. Jestli mi teda rozumíš.

Někdy jde v týhle hře jenom o pár skvělejch chvil. Jo, píšu to tobě. A ta chvíle tak trochu je to, že jsi neměla zapalovač. Už ho prosím vždycky nos. Ne, že bych ti nepřál žádný podobný seznámení, ale jsem háklivej na první a poslední věty příběhů. A nechci, aby žádnej jinej příběh začínal větou: „Ten večer jsem vlastně vůbec nechtěla kouřit...“. Za jak dlouho se doplácáme k tý poslední? Taky by mě zajímalo. A proto jsem v 1:04 neodešel.

Nepamatuju si, co hrálo ten večer za písničky. Nepamatuju si, jestli když mi ujela tramvaj, foukal vítr. Jestli pršelo. Lidi ten pocit popisujou různě. Třeba „Včera jsem potkal holku a měla super kozy, musím jí ošukat, co nejdřív“, nebo řeknou „Anděl. S klekáním mi Bůh seslal spřízněnou duši.“ Nebo neřeknou nic. NNN. Já to mám trochu jinak. Vyskytla ses přede mnou jako dárkovej balíček. Což ještě není žádná výhra. Nemám rád měkký dárky.

Každopádně než se dostanu k tomu co skrejváš, musím si poradit s mašličkou. Máš pěknou mašličku, ale člověk nikdy přesně neví, jak moc má zatáhnout, aby se ta pentle nezašmodrchala nebo nezauzlovala. A zároveň, aby neodpadla moc rychle, protože to by zase to rozbalování těžko přineslo nějakej adráč. Excitement. Tu noc na tý zastávce jsem věděl jenom to, že mě čeká to rozhodnutí. Pamatuju si z toho všeho hlavně ten černej zapalovač Don Pealo a tvojí sympatickou chuť platit každejch pět minut za můj plyn svým úsměvem.

Čtvrtek šestadvacátýho a ty další dny co následovaly, mě utvrdily v tom, že jsem pořád ještě kluk, a proto můžu mít v tomhle nekonečným gejzíru vesmírů někdy šanci na to, že tě zaujmu a nezačnu nudit. Nechci, aby se ze mě stalo karaoke. Kolovrátek z mozkovejch závitů převedenejch do not.

Možná, že tě lehce vykolejilo to, že jsem za tvoji mašličku zatáhnul moc rychle. Zadrhla ses mi v prstech, a tak to bejvá, když člověk neodhadne sílu. Když se chce k obsahu dárku dostat tak rychle, že vypne mozek. Je to blbost. Radost. Štěstí.

Čtvrtek šestadvacátýho mě utvrdil v tom, že klukovství je parádní. A doufám, že tě třeba i baví, že jsem si na tebe rovnou nezval nůžky a trochu se v tom plácám. Přál bych tyhle první věty a šmodrchání každýmu člověku, kterýmu se v zimním větru lesknou oči. Ten večer se stal nadějí pro příběh a hezký zážitky. A i kdyby z tebe vypadly jen ponožky, aspoň mi nebude zima na nohy.