Hodně silná.

Leslie: Orionka: Hezký den. Moc m těší a za připomínky děkuji. Už jsem to podle toho dávno upravil, jen bohužel jinde. Tak to právě teď napravuji.

Hezké. Člověk vnímá paměť stromů.

kmotrov: Díky moc. vážím si.

Homér: Moc díky, že ses mým výlevem tolik zabýval. Vážím si toho. Jsem paličatý a nechám to tak ;-)

Miňko: Hanulka: Děkuji za čtení

Nádherné o šťastlivé nezdolnosti. Potěšila.

Vzpomněl jsem si na najádu od Voskovce, co měla jedno oko zelené a druhé modré.

Umět se tak dívat.

Je to tak. Jsme jen hříčkou v rukách přírody a stále nám to nedochází.

Hanulka: Já po pravdě nevím. Je to jakási synergie mezi těmi symboly a mými pocity. To čtyřverší na začátku mě napadlo už někdy na jaře, ale nedávalo to příliš smysl. Teď jsem se k rozpracovanému vrátil a trochu to dotesal. Je to o tom, co čtenář cítí, když čte.

To se tak snadno řekne.

Kolik nejrůznějších reakcí má člověk na déšť, jako by byl odrazem jeho duše.

Prostě nádherná.

Srdce nikdy nezapomíná, proto je na něm tolik šrámů.

Tak okouzlující a nádherné, že jsem se vážně zasnil.

Moc se mi líbí.

Ne víla, ale bludička lákající do rašeliniště. Co je jistota proti poblouznění.

Vše nejlepší a nejkrásnější a spoustu nových šťastných dní a týdnů a měsíců a roků.

Hřeje...