líbí se mi ta ráznost a údernost, čiší z toho taková podivná síla a osobitost (přičemž teď mluvím také o tvé tvorbě jako celku), zároveň mě to rovněž děsí (což nemyslím negativně), protože realita za takovou poezií musí být všelijaká (...). každopádně oceňuji to, jak na mě z tvých děl působí i několik různorodých pocitů naráz, tak to má vypadat, budu se těšit na další tvorstvo.

což o to, báseň dobrá, jen jsem vždycky měl pocit, že milostná poezie by se neměla takhle házet do pléna, ztrácí to pak určitý díl tak nezbytné intimnosti, alespoň pro mě.

myslím, že se momentálně nezmůžu na víc, než na prosté konstatování, že se mi to líbí. a to podobně tématicky laděné básně příliš nemusím.

smutek ve zlatém rouchu. též jsem se nechal nésti snem, tudíž jsem spokojený.

klidná, oddechová na jednu stranu, bohužel nesmyšlená na druhou... a kdyby jen oteplování, co teprve ty tisíce tun plastů v mořích a oceánech

nádherné, líbí se mi, opravdu moc líbí, ta jednoduchost a lehkost podání, kromě těch horských strání, borovic a ptáků, v tom vidím i kousek Garyho Snydera. snad jediné, co mě vyrušilo z klidu bylo "rozezní symfonii rána" rozdělené do dvou řádků, i když se taková drobnost v celku poměrně lehce ztratí

okouzlující drobnůstka

ano, takový nápad by skutečně páně Pratchett mohl od múz obdržet, leč jazykově tomu chybí určitá vzletnost a trochu to tak zadupává onen dobrý nápad. třeba takové slovo holka tam působí nehezky, skoro až odpudivě. celkově by to chtělo víc promyslet a sepsat znovu, aby byl naplněn potenciál myšlenky.

přidám se ke kladně hodnotícím, protože na mě dýchl ten klid básní východu, ačkoliv se nemůžu ubránit pocitu, že jako haiku by to bylo mnohem silnější