Verše svobodně (na mě možná až příliš) rozlítané ve volných asociacích a obrazy, které velmi oceňuji.

Orionka: Singularis: Zajímavý pohled na věc, i když ani já bych to takto genderově nerozdělila, neboť dle Tvého popisu jsem spíše muž. Nejdřív se zamiluju a pak řeším, což je pro život velmi nešťatné. Naštěstí i v tomhle se člověk může učit a rozvíjet.

Ke komentáři Singularis bych ráda dodala, že si nemyslím, že by oba způsoby lásky nemohly být současně k jedné osobě. Naopak si myslím, že jsou tam často oba přítomny a možná jeden na chvíli převládne. To ultimátum, o kterém píšeš, nevylučuje, že k němu cítila i lásku nepodmíněnou. Rozchod nemusí vždy znamenat konec lásky.

Výborně popsané... Nic, co tu bylo, nemůže zcela beze stopy zmizet. Uklidňující a zároveň děsivé...

Moc zajímavé a v životní praxi složité. Je dost těžké odhalit, jestli právě dáváme příliš, nebo příliš málo.

Ach jo, ve srovnání s tímto pohledem jsou mé vize skutečně sluníčkářské, ale ta forma se mi líbi.

Souhlasím, že by úvaze slušela větší přehlednost. Takto působí poněkud zmateně, což je škoda, neboť obsah vždy zmatený není. Nemohu pojmout v komentáři vše. Nedávno jsem četla zajímavou úvahu na téma budoucí změny režimu, podle které se po zrušení zastupitelských institucí dostane víc ke slovu lid formou přímé demokracie a ten bude poměrně snadno zmanipulovatelný. Čeká nás tedy něco jako diktatura lidu. Je to jen jedna z mnoha možných prognóz (a ty nebývají přesné). Nicméně si myslím, že docela odhalila jádro pudla.

Líbí se mi to geometrické podobání.

Samota velkoměsta, Bulgakov a nezvané sny... Je to tiše smutné a výborně popsané.

Amelie M.: Děkuji, ano, mám ráda stručnost.

Amelie M.: Moc děkuji za milý komentář!

DDD: To je právě ten problém. Myslím, že vždy interpretujeme text i na základě vlastní zkušenosti. Můj manžel je nevyléčitelně nemocný. Možná proto beru text jinak. Nemyslím, že by nevyléčitelná nemoc měla upřít člověku právo být platným členem společnosti, dávat i brát. Možná více než solidaritu bychom někdy potřebovali vyšší miru porozumění. Nicméně i nevyléčitelná nemoc je široký pojem a zobecnění je vždy velmi nepřesné.

Amelie M.: To je podobný argument, jako říci, že není možné koupit žlutou růži v květinářství ve chvíli, kdy jsem ji tam zaplatila a spokojeně si ji nesu domů. Evidentně to možné je, neboť se to stalo. Můj výklad je možný, neboť jsem si tak uvedený odstavec vyložila. Text k tomuto výkladu tedy prostor dává. Dle tebe je můj výklad nesprávný, nikoli nemožný. Respektuji tvůj názor a na svém prvním výkladu trvám, ale to už je zbytečné dále rozebírat.

Moc zajímavě podaná, do dnešního šedého počasí vnesla paprsek nostalgie...

Amelie M.: Nesouhlasím. Já text pochopila jinak než ty, což znamená, že nebyl napsaný nesprávně. Jen jsme každá promítla do pochopení textu i svou osobnost, zkušenosti, náladu atd. To je zcela přirozené. Každý literární text nabízí celou řadu interpretací. Dovolím si dokonce říci, že opravdu málokteré sdělení je zcela exaktní. To je konec konců i jeden z problému třeba práva a důvod, proč kromě doslovného čtení zákona existuje i tzv. litera zákona.

Amelie M.: To je právě otázka. Hodnotíme text, takže máš pravdu, že je v podstatě jedno, jak to autor myslel. Důležité je to, co napsal. Text je však málokdy jednoznačný a interpretace se rozhodně může lišit. V tomto konkrétním připadě chápu odstavec tak, že nevyléčitelně nemocný má nemoc jako součást svého já, musí ji přijmout a snažit se i nadále mít co dát. Solidarita není vyhrazena pro nemocné. Neznamená to druhému nepomoci, musíme si pomáhat, ať už jsme zdraví či nemocní.

Původně jsem chtěla reagovat na komentář Amelie M., neboť uvedenou pasáž chápu trochu jinak. Nicméně raději nechám reagovat autorku/autora, neboť sama/sám nejlépe ví, jak to myslel/a, pokud je to vůbec důležité... To jsem se do toho zamotala. Takže za sebe velmi oceňuji schopnost prožívat i tuto nevšedně všední situaci a nechat se vést k zajímavým úvahám, jež vedou hlouběji. Vždy jsem měla problém nějak profitovat z výchylek a komplikací na své životní cestě, až s věkem se učím se z nich učit...

Milé minidílko okořeněné špetkou vtipu.

Nadšeně podporuji Tvá předsevzetí a už diskuze pod článkem ukazuje, že to má smysl. Právě v diskuzích, debatách a z nich plynoucích konfrontacích se tříbí názory. Pro mě je právě možnost (potažmo schopnost) o věcech smyluplně komunikovat jedním z pilířů demokracie.

Mně to připadá vážně povedené! Jen tu anotaci bych vynechala.

Přečetla jsem rychle, trochu vyděšeně. Působí to na mě trochu jako terapie, čte se to dobře a je to tak procítěné, že moje hlavní myšlenka je, prosím, žádnou hloupost nedělej. Ono bude zase líp, i když vím, že nejhorší na depresi je neschopnost přijmout jako fakt, že skončí. Ale ano, skončí a famakoterapie taky není marná. Z hlediska formy jen snad zredukovat slovo vskutku.