1, Žehlím si vrásky

Sedím na své posteli ve svém trapně nudném pokoji vzbuzujícím melancholii a depresi, které už se paradoxně třetí den snažím zbavit tím, že předstírám nemoc a uvrhuji sama sebe do stereotypu.
"Už to opravdu začínám přehánět," říkám si při pohledu na katastrofu v podobě navršeného prádla a věcí okolo. Na zemi leží bezvládně prach křídy, jejíž život ukončila moje hromotlucká noha již více než před týdnem. Hrobem se jí staly tašky a oblečení, které je taktéž jen bezmocně rozplácnuto vůkol jako záplava a já, samozvaný Noém zde se rozprostírám s jedním párem zvířat na mé arše a místo toho, abych se s tím jala něco udělat, pletu si čepici.
Což o to, pletení samo o sobě není činnost tak trestuhodná, avšak vezmeme-li v potaz ono hercynské vrásnění v oblasti severozápadní na mé posteli (aneb tam, kde by měly býti nohy a ne hory...), je to trochu mrzká, ba až Bohu nelibá činnost. Nečistím si pravidelně zuby, neberu prášky od doktorky, nechodím včas a nemluvím s rodiči.
Nevím jak pro vás, ale pro mě má ta rovnice celkem jasný výsledek - jsem zavrženíhodné dno společnosti, které pouze parazituje na ostatních a nikdy nedosáhne něčeho velkého. Teď už jen zbývá prosit Boha, aby můj gen a mé nemravné myšlenky zahubil co nejdříve...
V skutku jsem od toho nebyla příliš daleko, tento svět, ten systém a ona situace, ze které jsem se nedokázala sama vymanit se již zdály býti příliš velkým břemenem. Můj mozek začínal zkratovat. Nejdříve to bylo jen pár obvodů za měsíc, ale pak se začaly intervaly zkracovat a zátěž zvyšovat až to prostě jednoho dne nevydržel a ze spleti nepřehledných myšlenek zbyla jen a pouze tma. Nic. Prázdno.
Lhostejnost si pohrávala s mojí myslí, již jsem to déle nebyla já, byl to někdo jiný, někdo silnější, kdo se nebál smrti. Na všechno sama, všechny problémy, jakoby najednou neexistovaly... Ale to ne, to přece nesmím. Co rodiče? Moment, těm na mě nezáleží. Tak třeba přátelé? Sourozenci? Co si to nalhávám, kamarádi mě už jednou zradili a od té doby to už není ono a bratr a sestra? Nevšimli by si, kdybych zmizela, mají už stejně svoje vlastní rodiny. Teď jsem pravdu úplně sama. Zbývá tedy jen poslední otázka - a co já?
Vskutku jednoduchá odpověď, když člověk nenávidí, touží po pomstě. Ani já nejsem jiná. Alespoň mi to usnadní moji vraždu, svět stejně o nic nepřijde, nikdo mě nepotřebuje a já už přítomnost sebe samotné dále nesnesu, tak co mi brání? Dvě věci. Sociální fóbie a pes. Ano, vskutku - pes. Jednou jsem dokonce napsala do školy slohovou práci pojednávající jenom o něm a aniž bych to věděla, trefně jsem ji označila jako "Můj důvod k žití," avšak ostatní se mi smáli a má slabá osobnost raději uhnula a název změnila...
Možná bych ale spíš měla začít onou sociální fóbií. Vlastně by to neměl být ani tolik můj problém, jako matčin, když je její, avšak jak vidíte, mě to zasáhlo také celkem výrazně. Ovšem v tomhle ohledu výhradně tak, že jsem se bála způsobit někomu, jako je moje rodička, trauma v podobě mrtvoly v koupelně (ať jsem měla pocit, že jsem jí sebevíc lhostejná, tohle není příjemné nikomu...)
A pes prostě proto, že ho zbožňuji a on mne, tudíž bych mu nemohla něco takového provést. Samozřejmě, že jsem pochybovala dokonce i o jeho náklonnosti, avšak znám ty příběhy o psech, kteří se po smrti jejich lidského přítele utrápili a to jsem nemohla riskovat.
Každopádně jak vidíte, jsem stále zde i když malý háček je v tom, že se mi ony pocity na lehkou temnotu snadné smrti vrací...