v závěru jsem napoprvé četl krátké i, tj. "nazi", což poněkud změnilo smysl celé výpovědi... ale už jsem klidný ;)

Aha, ony zřejmě nejsou jasné ty pojmy samotné. Každopádně, když něco neznáš - UTFG.

kurvítko

http://cs.wiktionary.org/wiki/kurv%C3%ADtko
http://necyklopedie.wikia.com/wiki/Kurv%C3%ADtko

rulez

http://www.zkratky.cz/rulez/13525
http://www.abclinuxu.cz/slovnik/rulez

v textu si připadám jak v dávno opuštěné rekvizitárně

Sucháč: a co přesně je na mé reakci nesrozumitelného?

taron: už se opakuji, že mi tvé reakce nevadí, není tedy třeba omluv ;)

A?

kurvítko rulez

Yasmin:

Umění nepodává pozorovateli žádnou přímou informaci, ale odkazuje ho na něho samého, na myšlenky a pocity, které v něm vyvolá. Tyto pak mohou vést ke změně vnímání reality.

Joseph Beuys

Sucháč: díky. Na oplátku http://www.deml.cz/ ;)

Yasmin: ano, to je aluze... děkuji... za čtení a že sis všimla

Yasmin: nemám docela těžká díla, mám hodně těžká díla... sám jsem uvnitř komplikovaný a tohle je zákonitý výsledek ;) Nepochopení mne neuráží... já s tím počítám.

A?

v tomto významu se píše holt, ne hold... to je něco jiného

inkoust: aniž bych to chtěl přímo aplikovat na nás dva, přesto mne tvé poznámky přiměly k následujícím citacím:

Dobré víno a dobrá kniha jsou nepopulární a málem bych řekl, že se do naší doby ani nehodí. Ochutnávati toť umění! ale kolik lidí to dovede? Každý hned pije, ale jeden ze sta ochutnává: a to je náš přítel.

(Jakub Deml, tuším, že Šlépěje)

Slavík zpívá, když lidé spí. Ale v každé době najdou se lidé, kteří si přivstanou k Vigiliím. Jste z nich a proto Vás musím mít rád a rád Vás mám rád, neboť miluji slavíky, kteří nezpívají kdykoliv, kdekoliv a komukoliv.

(Jakub Deml, Prof. Václavu Kocourkovi, Česno)

taron: co se týče porozumění, nerad bych dopadl jako Ivan Skála v podání soudružky Pelikánové - http://www.youtube.com/watch?v=lHD_0jZx43E, tomu bych si dovolil říci kategorické ne.

Jinak ta otázka, resp. otázky a má pýcha by zasloužily několikastránkovou esej. Ale já su skromný ;) Přesto si neodpustím několik krátkých bodů:

1) Pravé pole působnosti básníka je prostor uvnitř. Básně jsou cestou, nástrojem onoho úplného sebepoznání, jež je první snahou člověka, který se chce stát básníkem.

Následující citát je můj oblíbený:

Ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně. Na rozdíl od krasořečníků, kteří nabývají sebevědomého hlasu tím, že si připomínají zástup, který získali nebo mohou získati, pějeme my uprostřed své nejistoty; i před nejvyšší krásou jsme zkrušeni vědomím své osamělosti a náš verš se chvěje. Myslím také, že žádný pravý básník, at' jeho život byl sebe více nezřízený, si nikdy neučinil cílem, ani v pouhém svém životě, rozkoš.

(W. B. Yeats)

Mohl bych citovat Demla, Diviše, Skácela, Juliše a další v podobném smyslu... ale když už jsme u toho Yeatse, ještě jeden zajímavý a asi nejznámější: "What can be explained is not poetry." Tj. Co může být vysvětleno, není poezie. Podstatou poezie je totiž tajemství. K tomu, co mohu sdělit normální řečí, není třeba veršů. To končí redukcí poezie na pouhý ornament.

2) jak jsi přišla na to, že mi nikdo neporozumí?
Z toho, že mi nerozumíš ty?
Z toho, že mi tady "nikdo nerozumí"?
Z toho že mi teď "nikdo nerozumí"?

Co o tom vlastně víš? Třeba mám více rozumějících čtenářů, než zde má kterýkoli jednotlivý autor svých čtenářů - a to bez ohledu na jejich porozumění. A třeba by si mou sbírku koupilo v knihkupectví více lidí, než bys mohla tušit. Ne, že by to bylo vzhledem k bodu 1 zase tolik důležité.

Mimochodem... rozumíš třeba Máchovi?

3) vskutku jsou dnes vzdělaní všichni? Ve smyslu prosté alfabetizace jistě ano, ale to je tak vše. Jinak je situace víceméně stejná jako byla vždy, resp. vzhledem k společenskému a technickému vývoji vlastně i horší.

Vytanulo mi...

Odeklínání

Pod kůží tvrdnou jizvy skrytě,
s trhaně bledou grácií
promnou krev drápky v intimitě,
než krásu tvou tmou pokryjí.

Snad chtějí, abys nevidomá
roztrhla tvář si o trny
pohledů, v nichž je úzkost doma,
když závoj zdá se chatrný.

Neskrývej oči v cárech stínu,
neboj se ohně na lících,
polknu tvé rty jak jeřabinu,
zlou hořkost zralou v polibcích.

Přes trpké stopky rudých skvrnek,
vějířky vrásek v koutcích úst
chutnají medem plody trnek,
kterým se chtělo do mne vrůst.

V nich zní hra kouzel předivoká,
jen nech můj zrak, ať putuje
skrz kaňku modři, škvírkou oka
tam, kde máš srdce, Nimue.

(asi někdy kolem 2001... když to tak čtu, vzpomínka dnes neveselá, truchlivá a trpká)

Četla jsi od Demla Moji přátelé? Jestli ne, tak si přečti. Letos ta sbírečka slaví 100 let od vydání.

Láska je úděl tvůj,
pán Bůh tě vopatruj

ještě mi tam chyběla tichá bolest...