Čtení je činnost svrchovaně nespolečenská

Jeví se člověk v osamění, obklopen knihami, hrozí mu oněmění věcmi společenskými či soužití s emocemi lidskými? Představím si sebe, v temném koutě svých myšlenek, s knihou spojených, ač je to poezie či román, zůstávám stále sám? Pravím ne. Nejsem sám, jsem s myšlenkami, zhmotňuji je ve své a nabízím je svému smýšlení. Nabízím těmto řádkům budoucí život - legendárních autorů, kteří dávno tkví v hrobech zapomnění.

Knihy se rovnají učení, pochopení doby či určitému společenskému nesouhlasení. Napříč století se čtenář vydává coby poutník poznávat a chápat příběhy lidí, emoce básníků - lásky cit, přírody vid. Čas plyne, lidské chápání mine a co nám zbývá? Ponořit se do minulosti a zkušenosti, čili něčí bláhovosti?

Určité knihy nabízejí lidem lék a ta určitá populace opouští společenské chápání věcí a lhostejnost lidí, kteří život svůj i vnější berou takový, jaký jest a ne podle svého uvážení a chtění. My, jakožto opovrhovaná skupina zadumaných a osamělých, kteří hledáme odpovědi v řádcích černých, vidíme sen či vizi, která částečně uspokojuje naše tekoucí slzy, plynoucí mezi linkami slasti. Plameny žhnoucí, vystupujíc z knih, nás nenechají vstoupit mezi lid. Jsme uzavřeni, osamoceni a lidem opovrhováni. V hloubi duše, ve světech fantastických, které v nás hluboko dřímají a nenechají se vzbuditi, vnějším vánkem zkaliti.

Do našich citů vstupují knihy, které nám ovlivňují pohled na tento mlhou zastíněný svět či dobu plnou záležitostí, aspoň myslím si, nás netýkajících.

Vkrádám své kroky, které plynouti vzduchem se nechají vábit mezi společnost, abych následně měl větší touhu býti sám s bohy pera, která je vedla ve spojení vizí a snů ve skvostná díla věků a neutichajících dnů.