Něco

Pokuřoval jsem u popelnic, popel si sypal na kalhoty a klepal se v tom odporným mrazu. Bylo těsně nad nulou, čerstvě napadenej sníh, vítr, že vzduchem lítaly zvířata. Zhasla mi cigareta, upadl kotel. Zmrzlou rukou jsem vylovil zapalovač a znova zažehl smrt. Ještě že aspoň u těch popelnic foukalo o trochu míň, jinak bych chcípnul.
Na intru jsme měli správce, nebo kdo to vlastně byl. Starší muž, možná kolem šedesáti, na jedný straně tváře měl fialovou bradavici. Chodíval zhrbenej, ve starejch šusťákovejch teplácích a bundě. Občas se zastavil a marně zkoušel navázat kontakt s vychovatelkama, který měly jakousi “vyšší funkci“ ve srovnání s tou jeho. Ony tu vychovávaly a starali se o mládež. Aspoň si to ty krávy myslely. Oproti jim je správce, kterej umí utáhnout šrouby a vyčistit záchody, úplnej UBOŽÁK. Potkával sem ho často. Vždycky sám, odnášel několik trubek, nebo starou koženou tašku kamsi ze skladu do laboratoře, třeba opravit potrubí. Tohle byla jeho práce. Chodit tam a zpátky a opravovat věci, co ostatní posraly, nebo se jim už nechtěly dělat. Jeho práce byla v základu jednoduchá, ale žít jako její otrok může člověka přívýst do blázince. Tam ale sejně směřujeme všichni.
Tenhle starší muž byl deno-denně terčem tichýho posměchu za jeho zády, dementních poznámek od nafiflenejch krav ze školy a intru, pozadu nebyli ani kreténi s rádoby hustýma a drsnýma řema, zavánějící pohrdáním. Pravda, byl to zvláštní muž. Slyšet ho mluvit víc než pár slov se mi moc nepodařilo. Většinou nemluvil, koukal před sebe a snažil se ignorovat všechny kolem. Hledět si svýho. Proč ti idioti ale nemůžou dělat to samý? Proč když nic špatnýho nikomu z nich neproved, nedostane se mu ani blbýho pohledu do očí, nebo pozdravu. Jo, to je další věc. Neviděl jsem člověka, co by pozdravil. Vychovatelky zdravíme, dokonce občas i na vrátnici, starý zaprdlý babky poslouchající rádio, oblažíme falešným úsměvem. Ale jeho ne.
Kdo ví, jestli dočká aspoň posranýho “Dobrej večír“. Možná to budu já. Možná mu chci dopřát aspoň trochu úcty ze svý strany. A možná tady zvracím úplný sračky. Možná na tom není zas tak špatně, možná mu stačí rozhovory s párem uklízeček v šatně, možná ho i někdo zdraví, když u toho nejsem. Nevím. Možná. Možná ne.
Dopálil jsem, zahodil filtr a šel zpátky na do Alcatrazu ve tvaru Stalingradu. Ticho. Starý muž tam nebyl. Jen chodba s ozvěnou mejch kroků, místnost u výtahů, kde nesvítilo světlo a zapocenej vzduch v našem pokoji. Dopisuju tuhle věc a je mi jedno, jestli vůbec někdy spatří světlo Světa. Možná mě totiž Svět ani nezajímá. Srát na to.. jdu si zapálit na záchod.