Tátova holka

Tátova holka

Dej mi důvod, abych věřila, že jsi pryč,
vidím tvůj stín, takže vím, že se všichni mýlí
měsíční svit na měkké hnědé zemi
mě vede k místu kde ležíš
vzali tě pryč ode mě, ale teď si tě beru domů
Evanescence

Rozsvítilo se světlo. Angela otevřela oči. U její cely čekala ochranka. Zamžourala na ně a pak se ospale podívala na hodiny. Byla skoro půlnoc. Trochu pozdě na návštěvu, pomyslela si.
„ Co se děje?“zachraptěla na muže v uniformě.
„ Zabal si a oblékni se. Někdo za tebe složil kauci.“zabručel na ní. A položil vedle ní oblečení.
Angela ho poslechla. Zabalila si – to netrvalo moc dlouho, moc věcí mít ve vězení nesměli a taky si tam toho moc nevzala. A pak navlékla své vyzáblé tělo do těch volných věcí, které jí byli před dvěma lety.
Strážník na ní kývnul a pak společně odešly. U východu jí ještě prohlédli a pak už jí odvedli do místnosti, na kterou se celou dobu tak těšila. Poslední místnost a pak svoboda. Ale teď jí zajímala ještě jedna otázka: Kdo by za ní složil kauci, skoro čtvrt milionu dolarů?
Rodina byla bohatá, to ano, ale neudělali to už před tím, tak proč by měli teď? Přítele neměla. A všichni její přátelé měli problémy s drogami – stejně jako je měla ona – a měli sotva na 10 gramů koksů.
Dveře se otevřeli. Spoustu lidí v uniformě. Třeba pro ní někdo nepřijel. Rozhlédla se ještě jednou. Na sedačce seděla žena. V hlavě jí proletěli snad všechny jména žen, které znala, ale ani jedna z ní by podle ní nesložila kauci za někoho jako byla právě Angela Blacková.
Žena jí taky zahlédla. Pak se podívala do země a asi chvíli přemýšlela, co jí řekne.
Angela se zastavila dva metry od ní. Nechápavě si jí prohlížela. Proti ní, stála vysoká žena v černém elegantním kabátu. Měla tmavě hnědé upravené dlouhé vlasy, velké zelené oči. Vysoká, krásná postava. Boty na podpatku. Elegance sama.
Byla to její starší sestra. Byla starší o deset let a nikdy si moc nerozuměli. Byla vtipná a milá a přátelská, ale taky impulsivní a někdy až konfliktní typ. Ale na druhou stranu, uměla v lidi věřit a bránit je. Pokud si Angela dobře vzpomínala, dopadla z nich tří asi nejlépe. Pracovala u cestovní kanceláře, jezdila po celém světě v podstatě zadarmo. Angela nebyla proti ní ani zrnko popela. Stála proti ní Amanda v celé její kráse.
„Ahoj Angi.“řekla poklesle Amanda.
„Ahoj Am.“přikývla Angela.
„Pronajala jsem nám menší apartmán tady ve městě.“ Amanda koukala všude jinde jen ne Angele do očí. Asi se bála. Možná byla vyděšená. Ale Angela cítila v jejím hlase smutek.
„Tak jedem.“kývla. Nemohla si odpustit tu radost v hlase. Byla tam, protože byla z plánovaných šesti let propuštěna už po dvou letech. Co se asi stalo, že jí vykoupila zrovna Amanda?
Amanda se otočila a zamířila k taxíku. Cestou se otáčela, aby viděla, jestli je Angela pořád za ní.
„ Já ti neuteču.“řekla jí Angela, když to udělala po třetí.
„ To jsem ráda.“pronesla Amanda.
Došli k taxíku. Amanda otevřela kufr auta a Angela si do něj uložila veškerý svůj majetek. Pak si sedli obě do auta a odjížděli směrem k apartmánu.
„ Am, proč si za mě složila kauci?“zeptala se Angela.
„ Nejsi ráda?“
„ Jo, to jsem, ale stejně by mě tohle zajímalo.“
„ Aha.“vzdechla Amanda, po očích jí stékala slza „ Bude ti hodně vadit, když ti to řeknu až v doma?“
„ Ne, nechávám to na tobě.“
„ To jsem ráda.“přikývla Amanda.
„ Am?“
„ Ano?“
„ Děkuju.“
Amanda kývla.
Asi po půl hodině jízdy se dostali k apartmánu. Angela si vzala svůj batůžek a nechala se vést ke svému prozatímnímu domovu. Amanda mezitím zaplatila taxikáři. A pak se obě vydali dovnitř. Vyjeli výtahem až do pátého patra. A pak vešli do jednoho bytečku.
Bylo tam příjemně vytopeno – ne jako v tom světě, kde Angela žila poslední dva roky. Dva pokoje, jedna kuchyň, koupelna a záchod.
„ Tenhle bude tvůj, tak si tam vybal.“ukázala Mandě do jednoho s pokojů. „ Na posteli jsem ti nechala nějaký věci, který jsi měla u doma.“
„ Doma?“zeptala se Angela váhavě, protože si zrovna nebyla jistá, kde bylo její doma.
„ U táty, promiň.“hlesla Amanda.
Angela odešla do pokoje. Na posteli našla tři krabice plné věcí, na které si ani nevzpomněla, protože všechno měla u mámy. Ale i přesto byla Amandě vděčná, za to, co pro ní udělala – ačkoliv jí pořád trápila otázka proč.
„ Budeš něco jíst?“houkla na ní Amanda z kuchyně.
„ To by bylo fajn.“ozvala se zpátky Angela.
„ Budou ti stačit vajíčka se šunkou a sýrem?“
„ Ty jsou super.“ Angela si ani nevzpomněla, kdy je měla naposledy. Ale naposledy jí je asi dělala ještě máma.
Asi za deset minut přišla Angela do kuchyně. Vajíčka už byli na stole. Kývla na Amandu na znamení díku a pustila se do jídla.
„ A proč, že si za mě složila teda tu kauci?“zeptala se znovu netrpělivě Angela.
Amandě už zase tekly z očí slzy. „ Protože umřel táta.“zavzlykala.
„ Co?“zarazila se Angela.
„ Slyšela si.“
„ Jak? Co se stalo?“
„ Auto nehoda. Udržovali ho tři měsíce na přístrojích. Pak se rozhodl, že to vzdá.“řekla potichu Amanda.
Podívala se na Angelu. Tekli jí slzy z očí. Vzlykala. Vypadala skoro jako ona sama včera, když byla u něj doma a balila Angele věci. Když se to dozvěděla Amanda, bylo to mnohem horší. Ale aspoň, že je jí to líto, pomyslela si Amanda.
„ Táta před smrtí říkal, že mu chybíš. Tak jsem chtěla, abys aspoň byla na jeho pohřbu. Jen doufám, že ti to nevadí. Budeš teď pár dní tady se mnou.“
Angela nebyla schopná slova. Jen přikývla.
Amanda zamířila do postele, pozastavila se u Angely, pohladila jí po vlasech, dala jí dobrou noc a pak šla dál.
Angela vzlykala v kuchyni ještě skoro půlhodiny. Pak po sobě umyla nádobí a taky odešla spát s brekem na tváři. Asi neexistoval nikdo, kdo by ji utěšil.
Před spaním na něj vzpomínala. Pamatovala si ho, jak byl veselý, jak jí vždycky pomohl. Jak u něj trávila víkendy, když byla malá. Nakonec usnula vysílením.
Probudila se až druhý den v půl desáté. Amanda byla zavřená ve svém pokoji a asi si pouštěla nějaký film nebo něco takového. Vstala před Angelou a nechala jí snídani na stole.
Angela se nasnídala, umyla a oblékla. A pak opatrně zaklepala na sestru. Ozvalo se: „Dále“ tak vstoupila.
Amanda ležela oblečená – elegantně, jako vždycky – a koukala se na počítač. Přes celou obrazovku běhali fotky muže, kterého Angela už taky znala.
„ Kdo je to?“zeptala se.
„ Petr.“řekla smutně Amanda.
„ Tvůj přítel?“
„ Můj bývalý přítel.“
„ To je mi líto. Rozešly jste se?“
„ Ne, umřel. Utopil se na Floridě, při jednom z hurikánů.“
„ Promiň.“
„ To je v pohodě. Už je to skoro rok. Zvykla jsem si.“
Angela přikývla. Pořád byla „opařená“ ze ztráty otce.
Amanda se na ní podívala.
„ Myslím, že na to, že někdo odejde, si nikdy pořádně nezvykneš. Pořád jako by byl s tebou.“dodala Angela.
„Ty si ve vězení začala věřit v boha?“zeptala se jí Amanda. Nemyslela to zle, jen jí to zajímalo, protože tohle bylo jedno z toho, co vždycky slýchávala od těch „strašně dobrých křesťanských lidí“.
„Ne, ale věřím, že někde je něco víc než tohle. Třeba tam sou i důvody na některý otázky.“
„Který otázky máš na mysli?“zeptala se Amanda Angely a konečně se na ní podívala.
„Třeba proč musela odejít Emily nebo proč si za mě složila kauci zrovna ty, když jsme se nikdy moc nemuseli.“odpověděla jí Angela a koukala se do země, jako by se bála jejího pohledu.
„Emily? Proč odešla Emily? Já myslela, že to víš. Emily nebyla ani jako já, ani jako ty. Byla malá, naivní, hodná a trpělivá. Proto jí ubil. Myslím, že na tu druhou otázku sem ti už odpověděla. Protože vím, že by si to táta přál.“
„ Ona sice nebyla ani jako jedna z nás, ale pořád to byla naše sestra. Jak si to mohla jen tak přeskočit?“
„Já jsem něco přeskakovala? Já jsem se cítila stejně jako vy všichni ostatní. Jestli si myslíš, že si byla jediná, kdo jí znal, jen proto, že vás dvě neodloučilo ani to, že se rodiče rozešli, ani to, že si máma našla někoho jiného tak se mýlíš. Stejně to trápilo i mě i tátu. Stejně jako ho trápilo, že ty si šla sedět, za to, že si fetovala. Nikdy si nám nepoděkovala, za to, že jsme za tebe zaplatili odvykací kůru, ani za to, že jsme stáli při tobě, když si to potřebovala a všechny ty fetky kolem tebe tě opouštěli. Nikdy si nám neřekla ani bů a teď mi budeš vyčítat, že jsem byla na druhým konci světa, když ten hajzl zabil Emily? Po tom, co sem si pro tebe šla osobně do vězení?“ Amanda začala zvyšovat postupně hlas, ale neječela. Pořád to ještě vydržela a neječela i když k tomu měla obrovskou chuť. Slzy jí tekly z očí, protože byla naštvaná. Před tím si myslela, že udělala aspoň něco dobře, že jí bude konečně jednou vděčná, ale ona si stěžuje dál a dál.
„Já jsem ti to chtěla říct i předtím, ale ty si za mnou do vězení nikdy nepřišla. Vždycky sis někde lítala. Proč si myslíš, že spáchala máma sebevraždu?“
„Budeš mi vyčítat i to, že máma spáchala sebevraždu a že sem nepřišla na její pohřeb? Ne, nepřišla jsem tam. Nedostala sem ani parte. To, že sem se to dozvěděla, za to může jen Emily. Nikdo jinej mi to nevolal. Proč si myslíš, že za to můžu já? Protože sem odtamtud v 17 utekla po tom, co mě její přítel brutálně zbil? Mohla jsem jí ublížit mnohem víc, ale neudělala sem to. Ani jsem na něj nepodala trestní oznámení. Věděl to jen táta, moji přátelé a vy. To bylo všechno.“odmlčela se, podívala se na hodinky „ Angel, teď ti půjdeme koupit něco na sebe a pak půjdeme třeba na oběd. Pak si potřebuju ještě něco vyzvednout a pak se sem vrátíme. Hádat se můžeme pak.“
Angela na ní jen vytřeštila oči. Čekala, že na ní vybuchne tak jako na ní vybuchla těsně předtím, než jí mámin přítel zmlátil. Ale neudělala to. Asi si říkala, že by to takhle táta nechtěl. On byl pro ní jako bůh. Upřímně v něj věřila – i když věděla, že dělá chyby – položila by za něj život, kdyby mohla, ale na to už bylo pozdě. Takže, jestli jí drží na uzdě on, tak je mu je za to Angela obrovsky vděčná, protože možná, že spolu i tentokrát trochu vyjdou, když je něco spojuje. Nebo se za ty léta naučila Amanda mnohem větší trpělivosti než na jakou u ní byl kdokoliv zvyklý.
Ať to bylo cokoliv, Angela byla ráda, že to přišlo, protože sama měla málo trpělivosti a kvůli ní taky seděla ve vězení než si pro ní nepřišla Amanda. Poslechla jí. Něco si oblékla – většinou to na ní viselo, protože byla ještě vyzáblejší než když přišla do vězení. Čekala, že to za ní Amanda zase zaplatí – a měla pravdu.
Jezdili spolu po obchodech ve městě a nakupovali Angele nové šaty. Mandě bylo skoro jedno, co si sestra vybrala za oblečení. Nechávala jí její styl, protože se s ní nechtěla zase hádat. Ale Angela se stejně na všechno ptala, jestli jí to sluší a tak podobně. Slušelo. Na to, že si prošla vězením, byla krásná žena.
Měla hnědé vlasy – tak jako Amanda, to jen Emily byla blondýnka. Modrozelené oči a krásný úsměv. Postava u ní nebyla tak hezká jako u Amandy, protože byla vyhublá tak neměla žádná prsa ani zadek. Ale aspoň si nemohla stěžovat na nadváhu.
Všude kam, šly vyprávěla Angela Amandě některé zážitky a příběhy z vězení. Ne, že by to byly příběhy extrémně veselé nebo že by na nich bylo něco, co by mohlo zajímat člověka, který zná skoro celý svět a byl téměř úplně všude, ale aspoň se s ní chtěla trochu bavit. Někdy se jí na něco zeptala jindy jen kývla nebo si odfrkla na znamení, že jí poslouchá.
Poslouchala. Ráda jí poslouchala, protože uměla hezky vyprávět, takže aspoň se netrápila tím, že by jí obklopovalo ticho. Slyšela spoustu příběhů, které by jinak neznala a ani nepoznala. Ale nezajímali jí. Přestala věřit ve štěstí ve chvíli, kdy se její Štěstí utopilo na Floridě. Tam jako by umřela i ona. A když jí umřel i táta, se kterým si denně volala a dokázal jí pozvednout náladu, tak přemýšlela o sebevraždě. Ale řekla si, že musí být silná a udělat aspoň něco, co by si přál táta.
Byla silná. Dokonce na tolik, že si šla pro sestru. A teď pro ní dělá první poslední jen proto, že ví, že by to tak táta chtěl. Možná ano, možná ne. V každém případě jí bude muset dřív či později opustit. Věnovat se vlastním věcem, být mezi vlastními přáteli – aby mohla být zase tak silná, jako je právě teď – žít doma – tam, kde to zná, tam kde si tak připadá – a pak jen spokojeně umřít jako obyčejný smrtelník.
„ Tak jo, teď nás čeká poslední zastávka a pak půjdeme zase domů.“řekla Amanda rozhodně, když zaparkovala u pohřebního ústavu. Poslední a nejtěžší, myslela si. „Počkáš tady?“zeptala se po krátké odmlce Angely.
„ Jo, jasně.“kývla Angela.
„Fajn, hned jsem zpátky.“řekla Amanda a zabouchla za sebou dveře od auta. Šla rychle a rozhodně. Snažila se vyčistit si hlavu, protože kdyby jí náhodou měla plné těch úmrtí, taky by se tam mohla sesypat. Ale to nebylo zdaleka jediné, co jí trápilo.
Od chvíle, kdy bouchla dveřmi se obávala toho, co by mohla Angela provést. Nechtěla být nedůvěřivá – obzvlášť když je to její sestra – ale na druhou stranu neznala nikoho, kdo by důvěřoval holce, co seděla dva roky za ublížení na zdraví a nelegální držení drog. Vyčítala si, že se zachovala jako blázen, když jí tam nechala s celým autem. Bůh ví, co by mohla udělat.
Otevřela dveře pohřebního ústavu. Ve vnitř čekal starší muž. Mohlo mu být tak kolem 50 – jen o 5 let mladší než byl táta, problesklo Amandě hlavou. Řekla si, že život je vlastně strašně krátký.
„Dobrý den.“pozdravila ho Amanda.
„Dobrý den. Amanda Blacková?“zeptal se muž.
Amanda jen přikývla.
Muž zašel do místnosti, vedle a během chvilky přinesl velkou urnu.
„Upřímnou soustrast.“řekl chladně. Neznělo to ani trochu upřímně, ale říkal to každý den a několikrát, tak to asi ani nemohlo znít upřímně. Byl zvyklý na smrt. Amanda to chápala. V podstatě od něj asi ani nic slyšet nechtěla.
„Děkuju.“přikývla. Vyndala peníze z peněženky. Muž je přepočítal, kývnul. Rozloučili se a Amanda odešla.
Šla rychle k autu. Byla strašně nervózní. Nevěděla jestli víc z toho, že v podpaží drží prach svého otce nebo jestli ze strachu jestli její mladší sestra neutekla – ani by se nedivila.
Angela neměla k otci nikdy pořádný vztah, protože se rozešli, když byla ještě malá. Jezdila k němu, ale to nikdy nestačí k tomu, aby se pevně vyvinul vztah mezi otcem a dcerou. Amanda nepopírala, že jí to mrzí. Vždycky si myslela, že kdyby byla Angela častěji u táty nezačala by fetovat a neskončila by ve vězení. Možná na tom něco pravdy bylo.
Angela stále seděla na sedadle spolujezdce. Přesně tak, jako když jí Amanda opouštěla. Akorát teď změnila výraz. Nevěděla pro co Amanda jde protože pořádně neviděla na nápis na dveřích. Teď viděla Amandu s urnou. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nechala je spadnout. Sklonila hlavu a takhle zůstala do doby než Amanda otevřela dveře od auta. Zvedla hlavu aby se na ní podívala. Amanda měla chladný výraz a dovedně skrývala zděšení a smutek, který ve vnitř ožíval a s každou vteřinou, co Amanda držela urnu byl živější a živější. Ale ovládla pláč. Jedna z nich musí být silnější, aby mohli aspoň dojet domů.
„ Podržíš ho nebo ho mám dát do kufru?“zeptala se Amanda.
„ Podržím ho.“zašeptala Angela.
Amanda kývla a podala jí urnu. Angela si jí vzala a jako by jí odejmula – takhle jí držela až k apartmánu. Pak jí vynesla nahoru a byla šťastná, že má tenhle den za sebou. Až na tu ranní hádku s Amandou se den celkem vydařil – a urna byla jen jedním z herců v tomhle jejich divadle.
Angela si cestou nahoru uvědomila, co pro ní Amanda všechno dělá. Koupila jí oblečení za téměř pět tisíc dolarů – a možná i víc – snaží se s ní všemožně vyjít a dělá pro ní prví poslední. A to vše jen kvůli tomu, že by si to tak přál táta. Možná trochu odmítala věřit, že by jí měla Amanda po tom všem ráda.
Došli nahoru. Vynosily veškerý nákup. Urna se usídlila na stole v kuchyni na stole. Amanda udělala míchaná vajíčka k večeři. Najedli se spolu. Nepadlo ani slovo. Nebylo co říct. Každá sledovala urnu jako kdyby z ní měl každou chvíli vylézt duch jejich otce a říct jim něco důležitého.
Ale všechno důležité už bylo napsané na jeho poslední vůli, kterou měla u sebe Amanda. Bylo tam toho hodně co číst. Všechna poslední přání, všechno dědictví – úplně všechno.
Angela o závěti svého otce nevěděla nic. Jen tušila, že existuje, protože její otec měl majetku poměrně dost. Stejně tak věřila, že jí má u sebe Amanda, protože ona byla vždycky ta, na kterou se dalo spolehnout. Ona a Emily, ale Emily už tu není. Teď jsou tu jen oni dvě.
„ Zítra bude hostina.“řekla potichu Amanda.
„Hostina?“zeptala se Angela.
Amanda přikývla. „ Poslední rozloučení. Je to v restauraci Pacifik tady ve městě. Nebude to velký. Maximálně dvacet lidí.“
„Dvacet lidí není velký?“zeptala se Angela překvapeně.
„Na tátovo poměry ne. Měl víc známých. Vybrala jsem jen ty nejbližší.“
„Co to znamená nejbližší?“zeptala se nervózně Angela.
„ Já, ty, teta, strejda, tátovo přítelkyně, jejich děti, nejbližší kamarádi. Půjdeš tam?“
„Půjdu ráda.“kývla Angela. Sice nebyla pravda to, co právě řekla, ale doufala, že tím udělá sestře radost. Amandě to bylo celkem jedno. Věděla, že tohle je možná poslední akce, kde budou spolu jako rodina. Pak půjde každá vlastní cestou.
„Děkuju.“kývla Amanda a odešla.
Angela umyla nádobí. Pak se umyla a opatrně zaklepala na Amandu.
„Dál.“ozvalo se unaveně za dveřmi. Angela vstoupila.
„Am, napadlo mě, že bysme si to mohli všechno vyříkat.“pronesla Angela vážně.
„Co si chceš vyříkávat takhle v devět hodin večer?“
„Všechno. Já vidím jak se na mě koukáš. Cítím, že mě nemáš moc v lásce. Vidím to Mando. Strašně moc bych chtěla vědět proč. Byla jsem malá, když si utekla od mámy, ale to neznamená, že jsem tě přestala mít ráda. Ty ses k nám chovala jinak. Dostávala si lepší známky ve škole než já a dokonce i než Emily. Táta tě měl radši než mě i Emily. Máma kvůli tobě spáchala sebevraždu-“
„Přestaň. Máma kvůli mně nespáchala sebevraždu. Zabila se kvůli tomu blbečkovi, co mě zmlátil a pak se s ní rozešel. Někdy je příliš pozdě, když si uvědomíš chybu. Když mi volala, říkala jsem jí, že se nevrátím do doby, co tam nebude ten její přítel. Ale ona dala přednost jemu přede mnou a když mi pak volala, že se s ní rozešel, tak já jsem měla rozdělanou práci někde v JAR a nemohla jsem se vrátit. Za tohle nemůžu a ty to víš, tak mi to přestaň vyčítat.“
„Tak proč se ke mně takhle chováš?“
„ Jak se k tobě chovám? Co se ti nelíbí Angel? Doplnila jsem ti šatník a nikdo mě o to nežádal, složila jsem kauci abych tě dostala z vězení a ty mi budeš vyčítat to, že jsem tohle všechno neudělala dřív, protože se rodina rozhodla, že když tě v tom necháme, tak to víckrát neuděláš? Já to udělala, protože tě i přes to všechno mám ještě pořád ráda.“
„ Neudělala by si to, kdyby si to nepřál táta.“řekla klidně Angela. Strefila se do černého. V tomhle měla asi pravdu. Amanda na ní sice vzpomínala, ale tohle by neudělala, kdyby to táta neměl v poslední vůli. Ale pořád jí měla ráda. I když na ní teď křičela, tak ještě pořád byla to jediné, co bylo její rodina – její pravá rodina.
„Teď mlčíš, že jo? Strefila jsem se do černého? Nemám pravdu, Amando?“vyčítala jí Angela. Měla pravdu. Ale Amanda si to nechtěla připustit. Slzy se jí začali valit z očí.
„ Jdi pryč.“pronesla potichu a vyčerpaně Amanda.
Angela kývla. „To jsem mohla čekat.“řekla a odešla do svého pokoje.
Amanda si vzala prášky na spaní, ale stejně nepomohli. Nemohla se zbavit pocitu, že udělala chybu, když jí vysvobodila jen kvůli tátovi.
Druhý den časně ráno odešla Angela ze svého pokoje. Na sobě měla jen společenské šaty, které koupila den před tím a kabát, aby jí venku nebyla zima. V hlavě měla tisíc myšlenek. Ta hlavní jí říkala, že se měla ufetovat, když v tom byla dřív. Pořádně ani netušila, kam jde, ale nohy jí někudy vedli. Znala to tu. Dříve tady bydlela. Měla tady přátele. Ty podivné přátele, které nikdo z její rodiny neměl rád. Ale ona je ráda měla.
A teď, je chtěla znovu vidět. Nemusela si s nimi znovu začínat, ale ona se po včerejší hádce – kterou začala – cítila strašně osaměle a věděla, kdo jí z toho dokáže vytáhnout. A tak zhruba po půl hodině cesty zazvonila u jednoho svého kamaráda, který jí okamžitě pozval dál.
Sedli si v obýváku nepříliš útulného bytu a povídali si. On jí vyprávěl, co se všechno dělo, když tu nebyla a ona mu říkala, jaké to bylo ve vězení. Asi po hodině mluvení na chvíli odběhl. Za necelou minutu byl zpátky.
„Dáš si?“zeptal se Angely a vytáhl z kapsy sáček bílého prášku.
„Teď ne. Ještě si musím něco vyřídit.“
„Co budeš vyřizovat?“zeptal se jí.
„Před pár dny mi umřel táta. Ségra za mě složila kauci, abych mohla být na hostině, kde se s ním všichni rozloučíme. To je dneska. Myslím, že asi od šesti a předpokládám, že to bude trvat tak do osmi – dýl ne. Ale dej si.“
„Proč to děláš?“
„Co proč dělám?“
„Proč jdeš na tu večeři? Říkala si, že jí nemáš ráda. A s tátou si se taky pořádně nikdy moc nemuseli.“
„To ale neznamená, že jsem ho neměla ráda. Pořád to byl můj táta a vždycky bude.“vyjela na něj Angela „Dělám to, abych jí aspoň nějak oplatila to, že mě dostala z basy.“
„A proč si teda tady?“zeptal se.
„Včera jsme se pohádali.“
„Já nechápu, že tě tohle baví. Kdy už to divadlo skončí?“
„Zítra večer odjíždí zpátky domů. Do JAR.“
„To musíš být nadšená.“
„Jo, bude to super. Pak už se neuvidíme.“zalhala Angela. Skrývala zděšení. Najednou nevěděla, co tu dělá a nejradši by se otočila a odešla, ale Richard by jí asi jen tak nepustil. Najednou si uvědomila, že lepší sestru mít ani nemůže a bylo jí líto, že po ní včera takhle vyjela. Najednou jí to všechno bylo tak nějak líto.
Podívala se na pytlíček heroinu, který ležel vedle ní a který Richard právě rozbalovat, aby si dal dávku. Už zapomněla na to jaké to je být veselý a nevědět proč, necítit žádnou bolest, žádné strádání, žádnou beznaděj nad životem, kde si připadala jako herečka s předem určeným scénářem. Dostala obrovskou chuť na tyhle pocity. Pamatovala si jaké to je, když se směje a je jen tak šťastná. Ne, kvůli někomu nebo něčemu jen je šťastná a jen je jí dobře. Směje se, protože má veselé představy.
Cítila, jak najednou potřebuje tyhle pocity. Potřebuje se přenést přes to, že její sestra za chvíli odjede a už se ani neuvidí, protože ona je pro ní jen zátěž – ona byla vždycky pro každého jen zátěž. Až se díky jedné takové dávce přenese přes to, že jí umřel táta a už nemá na koho se obrátit, protože už tady bude sama. Úplně sama, když všichni odejdou. Jen ona a ten podělanej svět.
Někdy v devět hodin ráno se probudila Amanda po bezesné noci a výčitkách svědomí, které se zdvojnásobily, když se podívala k Angele do pokoje a zjistila, že je v bytě úplně sama a obklopuje jí pouze ticho. Okamžitě začala vzlykat. Sedla si na Angely postel a brečela. Víc, než kdykoliv před tím. Bála se, že už se nevrátí nebo že je znovu u těch svých přátel a zrovna teď se jí zdá, že umí létat a skáče odněkud z balkonu, protože té halucinaci věří. Měla sto chutí se zfackovat, za to, že na ní byla tak hnusná a ani se neomluvila za všechny pravdy, které jí najednou řekla úplně otevřeně bez všech příkras, které si celá léta kreslila v domnění, že to tak opravdu bylo a že jí vlastně nikdo nezmlátil, když jí bylo 17, že nemusela utéct z domova ze strachu, že se to bude opakovat. Ale včera řekla pravý opak. Řekla pravdu a obě dvě věděli, že to pravda byla.
Amanda si najednou připadal úplně sama. Sama v celém bytě, sama na celém světě. Už tu nebyl nikdo, kdo by se o ní mohl opřít. Veškeré přátele měla doma v Africe a Angela odešla bůh ví kam. Už ani nepředpokládala, že by se ještě někdy viděli, protože ona měla po městě přátel dost.
Amandu přešel pláč skoro až po dvou hodinách. Odcházel postupně, ale nakonec odešel a jako by připravil Amandu na budoucnost a postavil jí na nohy. Nepřipadla si silná, ale řekla si, že dneska už brečet nebude.
„V půl šestý se prostě sebereš a půjdeš na tu večeři. A ať jde milá Angela do prdele. Jo, přesně takhle to uděláš Amando.“řekla si, když si dělala oběd.
Najedla se, zavolala tátově přítelkyni – už se dlouho neviděli a Amanda se bála, že na večeři nebude dost prostoru pro normální konverzaci mezi dvěma dospělými ženami. Všechno si řekli. Hovor dlouhý téměř půl hodiny uplynul jako voda. A pak už se začala Amanda chystat na večeři. Rozhodla se, že jako dcera zástupce ředitele bohaté firmy pojme večeři trochu společenštěji a podle toho se také ustrojila.
Když skončila, byly čtyři hodiny. Měla spoustu času. Vteřiny utíkali jako desítky let. Jen tak seděla u počítače a prohlížela si fotky z doby, kdy byla ještě malá nebo když dospívala – první cesta do ciziny, první dovolená s rodiči, první práce v zahraničí, poprvé v JAR. Měla miliony fotek ze svého života. Poznávala tváře, které už dlouho neviděla, vzpomínala jak to bylo hezké, když byli ještě všichni pohromadě a našla fotky i z doby, kdy se rodiče rozváděli a ona postupně padala až pod dno a pak se z něj zase sama vyhrabávala – sama ne, přátelé a táta jí vždycky pomáhali – ale teď byla sama a blížila se rychlostí světla tam, kde byla před tím.
Ta večeře, kterou objednala byla jako by definitivní tečka za tím, že někdy měla rodiče a rodinu. Tam to dnes večer všechno skončí.
V pět hodin se znovu nalíčila, protože jí slzy umyli veškerý make-up a pak se sebrala a odjela na tu poslední tečku za velkou rodinou. Cestou nepřemýšlela o ničem. Jen jela autem a soustředila se na cestu. Nic víc jí prozatím nezajímalo. Zakrývala sama sobě, že je smutná. Netekli slzy. Myšlení jako by se zastavilo. Vedle sebe měla připoutanou urnu a prachem jejího otce. Byla připoutaná, jako by ještě žil. Skoro jako by vedle ní seděl. Věřila, že by jí určitě něco řekl. Nebo se jí snažil uklidnit, stejně jako když se zabila její matka. Uklidňoval jí, že to určitě není kvůli ní i když si to skoro všichni mysleli. Nikdo neví proč to udělala. Nenapsala ani dopis na rozloučenou.
Za necelou půl hodinu dorazila do restaurace Pacifik, kde objednala večeři. Číšník jí odvedl do salónku, který už nebyl prázdný.
Amanda vešla do salónku, který vypadal skoro prázdný.
„Ahoj Am.“ozvalo se z kouta u okna, kam nebylo od dveří pořádně vidět. Amanda se lekla. Trochu nadskočila a zatajila dech. Podívala se dolů, aby se ujistila, že urnu, kterou držela v ruce neupustila. Pořád jí držela – díkybohu. Pak se podívala tím směrem, kde se ozval ten hlas, který tak důvěrně znala.
„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ozval se ten znovu. Angela vykročila z pozadí závěsu odkud sledovala městský ruch.
„Co tady děláš?“zeptala se vyděšeně Amanda.
„Já myslela, že si chtěla, abych přišla.“řekla provinile Angela. Věděla moc dobře, kde udělala chybu, ale nechtěla se za ní omlouvat – ostatně jako vždycky.
„Jo, to jsem chtěla. Ale taky jsem nechtěla, aby si mi před tím utekla jako malý děcko.“vyjela na ní Amanda.
„Ty si tohle udělala taky, když ti bylo 17.“bránila se Amanda.
„Tebe ale nikdo nezbil. Ty si jen utekla, protože si se neuměla postavit pravdě.“
„Ty by si se uměla postavit pravdě, že tě někdo vykoupil z vězení jen proto, že si to přál tvůj táta, kterej už tu není? Zůstala bys, kdybys věděla, že ta osoba, kterou máš ráda – i když k tobě mám trochu výhrady, to připouštím – zůstala bys, kdyby si tím už nic nezískala a bylo by to jen horší?“
„A co si získala tím, že si odešla?“zeptala se Amanda a v ten okamžik přišla tátova přítelkyně.
Amanda se před ní nechtěla hádat s Angelou. Konec konců jí byla mnohem bližší. Téměř jako její matka – a to už od patnácti, kdy s ní táta začal chodit a ona jí tak nějak dokázala, že existuje i jiný druh matky než ta kterou má doma.
„ Ahoj Tabitho.“usmála se na ní a objala jí. Angela jen zamávala. Pořádně ani nevěděla, co jí má říct. Už dlouho se neviděli a už dlouho spolu nemluvili. V podstatě jí byla Angela vděčná, protože jí Tabitha sehnala dobrého právníka na její proces, který stejně prohrála. Ale mohlo to být i horší – to věděli všichni.
„Ahoj holky.“pozdravila je přátelsky. „Jak se máš Angel? Už jsem tě dlouho neviděla.“ usmála se přátelsky.
„Mám se fajn. Už je to za mnou. Jak se máš ty?“zeptala se Angela.
Amanda mezi tím postavila urnu do čela stolu.
Tabitha se bolestně usmála na Angelu a pak se podívala na urnu na stole.
„Nic moc poslední dobou.“odpověděla jí krátce. Pak si sedla vedle urny. Amanda usedla naproti ní. Angela měla trochu pocit, jako kdyby mezi ně nepatřila. Ale pak se na ní podívala Amanda a hlavou jí pokynula, aby si sedla vedle ní. Přece jen jí chtěla dokázat, že jí má ráda i když se pohádali.
Angela si sedli. Nastala minuta ticha a pak přišli ostatní hosté – tátovi spolupracovníci, sousedi, bratr, jejich děti i Tabithy syn dorazil.
Ačkoliv to Tabitha ani Amanda nečekali, měli se o čem bavit. Vzpomínali na otce. Vyprávěli si příhody, které s ním zažili. Smáli se jim, jako kdyby byl mezi nimi. A možná, že tam i byl. Angela i Amanda v to věřili. Stejně jako věřili, že když v něco skutečně věříte, že to tak je.
Někdy kolem osmé hodiny všichni odešli. Tabitha i ostatní odjeli zpátky domů – žít dál, ale tentokrát bez Chestera Blacka, kvůli kterému se všichni sešli. Každý si půjde svou cestou v naději, že se ještě někdy uvidí s mnohem veselejším účelem.
„Pojedeš se mnou?“zeptala se Amanda Angely, když odcházely.
„Jestli ti to nebude vadit.“namítla Angela.
„Jinak bych se tě neptala.“řekla Amanda. Sedla si do auta a otevřela jí dveře. Angela kývla na znamení díku a nasedla. Pak jeli zpátky k apartmánu. Obě mlčely. Nevěděli, co by si měli říct. Obě byli značně nervózní tím, co právě udělali. Téměř nemluvně se usmířili. Amandu uklidňovalo jen vědomí, že urna jede zpátky s nimi. Jako kdyby s ní táta ještě pořád byl. Nikam neodešel a je tady s nimi. Hlídá je a vždycky to dělat bude.
Před apartmánem obě vystoupily z auta. Atmosféra kolem nich prudce houstla a Amandě i Angele bylo jasné, že bude pršet a možná bude i bouřka. Bylo jim jasné, že se nesmí schovávat pod stromy nebo do nich udeří blesk. A celá ta situace byla najednou tak průhledná, že snad nebylo nic čistějšího.
Amanda vyndala z auta urnu, pak počkala, až si Angela vystoupí a zamířila do jejich pronajatého domova. Vyšla nahoru, odemkla a nechala otevřeno. Za chvíli přišla i Angela.
Obě se v tichosti převlékli a čekali ve svých pokojích, jestli přijde ta druhá nebo jestli se stane ještě něco. Jako by to byla věčnost. Amanda si otevřela knihu, ale stejně zjistila, že nad ní nemůže přemýšlet, protože má v hlavě pořád jen tátu a Angelu. Teď si přála víc, než cokoliv jiného aby tady byl s ní nebo aby jí alespoň nějak naznačil, co má dělat. Ale nebyl tady žádný náznak, ani on tu nebyl. Byl na té druhé straně. Na té lepší straně, jak věřila Amanda. Z té strany se neodchází, teprve tam je život věčný.
Angela neměla knížku a ani se nikdy o četbu knih nezajímala. Vždycky jí spíše zaujala hraná forma příběhu – už jen proto, že to bylo rychlejší. Čekala na hlas, který by jí řekl, kdy se má jít Amandě omluvit. Když fetovala, měla takových hlasů spousta. Někdy to byl hlas Johnyho Deppa, někdy k ní přišel princ Harry, aby jí řekl, co má udělat správně. Teď tady nebyl nikdo. Byla tady sama a jestli k ní někdo přijde, tak to bude maximálně Amanda. Ale ona nechtěla aby k ní Amanda přišla, protože cítila, že omluvit se má ona. Bylo jí na nic z ní samotné. Nevěřila tomu, kde celý den byla ani proč tam šla. Nevěřila tomu, že se chce k těm mrchám vrátit. Ale asi chtěla. Život se stovkou hlasů kolem ní, které jí vždycky radí co má dělat a co ne, byl mnohem zajímavější než život její osobností, která nestála za nic. A ona věděla moc dobře jaká je, ale neuměla s tím něco udělat.
„Dost filozofování.“řekla si tiše a otevřela dveře a vypravila se do vedlejšího pokoje.
Zaklepala. Ani nečekala na to, až jí někdo pozve dovnitř. Prostě otevřela. Trochu doufala, že Amanda už bude spát.
Amanda se na ní jen nervózně podívala. Bylo na ní vidět, že už se nechce hádat. Hádek už bylo dost. Nechce jí vysvětlovat, proč utekla od mámy. Nechce jí vysvětlovat jaké to je být nenáviděn vlastní krví a už vůbec jí nechce vysvětlovat, proč měla vždycky radši tátu. A už vůbec jí nechce vysvětlovat, proč se za ní nikdy nepřišla do věznice ani podívat nebo proč jí nezavolala.
„Chci se ti omluvit,“řekla tiše Angela. „omluvit za to, jak jsem se včera chovala. A taky za to, že jsem ti utekla a že tě jen zatěžuju.“
„Nezatěžuješ mě. I přes to všechno seš moje sestra.“
„I přes to všechno se divím, že tady ještě pořád seš. Já vím, že tohle všechno děláš jen proto, že by si to tak táta přál, ale chápu, že nemůžeš být dokonalá. Taky chápu, že jsem tě včera naštvala. Ale možná by bylo lepší, kdyby si za mě tu kauci neskládala. Ty by si to tady vyřídila s ostatníma a já bych prostě za osm let vylezla z vězení a začala bych se starat sama o sebe.“
„Taková já nejsem.“řekla tiše Amanda. Nechtěla se s ní moc bavit o tom, co by bylo kdyby.
„Já vím.“řekla rozvážně Angela pak se odmlčela „ A co bude dál?“
„Co by mělo být dál?“zeptala se nechápavě Amanda a hluboce se jí podívala do očí.
„Co s námi bude dál?“
„Zítra odjíždím zpátky do JAR. Pronajala jsem ti to tu ještě na tři měsíce, abys měla kdy bydlet. Nechám ti tady nějaké peníze. A koupím ti sem mobil.“
„Ty se nevrátíš, že ne?“
„Nemám tady nic, co by mě tu drželo.“
„A co já?“
„Ty se o sebe nějak postaráš. Nemůžu být u tebe věčně. Najdeš si práci a až budeš mít dost peněz tak si třeba koupíš byt nebo si založíš rodinu. V podstatě to záleží na tobě.“řekla jí Amanda.
Angela přikývla. Amanda měla pravdu. Všechno záleží na ní. Chvíli přemýšlela, jestli se chce zítra opravdu vrátit tam, kde byla už dnes. Přece jen to záleží na ní.
„Máš pravdu. Asi půjdu spát. Je toho na mě dneska moc.“řekla rozhodně.
„Angelo?“
„No?“
„Pořád mi na tobě záleží. I přes to, jak se hádáme.“řekla Amanda.
Angela opět přikývla. „Děkuju.“řekla a otočila se a odešla spát.
Amanda spala tu noc klidně. Urna vedle ní jako by strážila její klid a to bylo to, co potřebovala. Ale hlavě řekla Angele to, co jí chtěla říct už dlouho a Angele to stačilo. Zítra bude touhle dobou v letadle domů a bude jí líp než kdykoliv jindy. Pak splní tátovo poslední přání, až rozsype jeho prach do mysu Dobré naděje. A pak se pokusí zaběhnout do jejího běžného života.
Druhý den si Angela přivstala a udělala snídani ze zbytků toho, co tam ještě zůstalo. U snídaně nemluvili. Nebylo co říct. Na oběd jeli do města a hned jak se vrátili si Amanda sbalila a připravila se na odjezd domů. Venku počasí vyjadřovalo situaci mezi nimi – hodně pršelo.
Angela doprovodila Amandu k autu. Vzala jí jednu tašku a pak se rozloučili. Ani jedna z toho nebyla smutná. Amanda jela domů a Angela měla na stole obálku s 10 000 dolary a vedle ní ležel mobil. Obě byli nakonec spokojené, že to přežili.
Jen se objali. Řekli si, to, co si lidé při loučení říkají a pak si šla každá svou cestou.
Amanda si posadila vedle sebe urnu a rozjela se k letišti. Nejela moc rychle, protože jí to počasí nedovolilo a cesta k letišti byla dlouhá téměř hodinu. Déšť padal rychleji na všechno kolem.
Zahřmělo. Začala bouřka.


Asi po půl hodině jízdy Amandu osvítila dálková světla protijedoucího vozu. Vyjela ze svého pruhu a nabourala. Všechno jako by se zastavilo. Nikde nic nebylo. Ona nic neslyšela, ona nic neviděla, nic necítila. Nebyla. Unikl jí všechen hluk kolem ní. Za pět minut tam dojela sanitka. Amanda byla mrtvá. Vedle ní ležela rozbitá urna.
Hned po tom, co Amanda odjela vrátila se Angela do tepla. Zavolala telefon a Richard k nim přijel. Přijel během deseti minut. Netrvalo dlouho a vytáhl z kapsy to, co už Angela dlouho potřebovala. Cítila, že by to neměla dělat, ale vzpomněla si na to, jak to bylo krásný, když kolem ní chodili, lidi, který znala jen z televize, jak se jí to líbilo, když uměla lítat. A všichni kolem ní to cítili úplně stejně. Neváhala a vzala si celý balíček. Došla si do kuchyně pro lžičku. Richard jí udělal dávku. Angela se nekoukala na to, jestli byla velká nebo ne. Minule toho taky hodně vydržela. Vzala si to téměř bez výčitek svědomí. Nemyslela ani na sestru ani na tátu. Teď tady byla jen ona a její šťastná injekce. Píchla si jí. A schválně se postavila, aby si užila ten pocit, že bude lítat.
Ale nelítala. Nelítalo ani nic kolem ní. Místo toho dostala takovou depresi, jakou nikdy předtím neměla. Pocit černého svědomí se vrátil. Ale jen na chvíli. Slyšela Richarda jak se jí ptá jaký je to zboží, ale ona mu nějak nemohla odpovědět. Dal jí velkou dávku. To už teď věděla jistě.
Celá se začala klepat a pak jako by lusknutím prstu dostala křeče do celého těla. Zhroutila se na podlahu a jen tak tam nečině ležela a celá se třásla. Svět se zatemnil. Všechno viděla rozmazaně a zpomaleně. Viděla někoho – asi Richarda, ale nebyla si tím jistá – jak se k ní sklání. Asi se jí snažil něco říct nebo možná nadávala, ale ona mu nerozuměla.
Najednou k ní přišla nějaká postava. Ona jediná nechodila rozmazaně. Jasně slyšela její kroky. Sklonila se k ní. Pohladila jí po tváři. Snažila se pohnout hlavou, ale jako by byla celá přivázaná a nemohla se ani pohnout. Jen se klepala a modlila se, aby jí ta postava nějak vysvobodila z toho stavu, ve kterém je teď.
„Zklamala si mě Angelo.“slyšela hlas táty. „ Zklamala si všechny kolem sebe.“pokračoval nemilosrdně dál. Chtěla mu říct, že to tak není, že se opravdu snažila, že už to nikdy neudělá, ale nevyšla z ní ani hláska.
Ještě chvíli se k ní skláněl pak jen řekl: „Mám tě rád Angelo. I přes to všechno tě mám rád.“ A pak odešel. „Neodcházej tatínku!“snažila se mu Angela říct, ale on jí neslyšel, protože mu vlastně nic neřekla. A to mu toho chtěla tolik říct.
A když odešel, všechna světla jako by se zhasla. Všechno kolem zčernalo. Celý svět zhasl. Křeče přestali a ostatně všechno přestalo. Byl konec.
Richard kolem ní marně chodil. Nadával, snažil se jí oživit, ale pořádně nevěděl jak. Místností zněli jen nadávky a výčitky svědomí. Vzal si všechno, co bylo jeho a utekl. Pak se přestala Angela třást.
Zahřmělo se.


Naše zrcadla jsme rozbili
Nedělní ráno může být pro mě za mě každý den
A neděsí mě to
V oblouzení zapaluju svíčky
Protože jsem našel Boha
Nirvana

Pro tátu. Mám tě ráda.