Medailon Pokračování2

Utíkala hodina za hodinou, den za dnem.
Anna se radovala z Toma a Tom z Anny. Byli mu tři měsíce, když byl konečně pokřtěn v místní kapli. Byl to velký den.
Anna žila sama. Její rodiče už dávno nebyly mezi živými a po ztrátě Henryho se ocitla na pokraji bídy. Chudoba byla všude. Francie byla obléhána anglickými vojsky, jízdou i pěchotou.Vojáci si dovolovali vše na co jen pomysleli a nikdo jim v tom nemohl zabránit. V čase sklizně vypalovali obilí na polích, ničili domy a zabíjeli muže.
Všude kolem byl hlad a bída, ale pro Annu byla chudoba ještě trochu jiná.
Ostatní měli poblíž alespoň nějakou mužskou ruku, ale Anna ne. Byla dočista sama.
Snažila se zastat všechnu práci a ačkoliv to bylo někdy dost tvrdé, nakonec to vždy nějak šlo. Neměla však čím platit.
To mohl být problém při křtu dítěte. Avšak vesničané a tamější kněz znali Annu jako hodnou, dobrosrdečnou a ctnostnou ženu, která také neváhala pomoci, když to bylo v jejich silách. Proto ji vyšli vstříc s uspořádáním menší slavnostní hostiny.
Nejvíc ji pomáhal kněz Vincent, který zde sloužil. Byl už dost starý, ale i na svá léta vykonával svou povinnost k Božím dětem s nesmírnou oddaností a pílí.
Annu znal z doby, kdy jí odvedli Henryho a ona se z toho zhroutila.
Toho času navštěvovala kapli každou možnou chvíli a ve zpovědnici se se svým utrpením a svými obavami svěřovala přes kněze Bohu. Ten jistě naslouchal a podle její záře v obličeji i pomohl. Henryho jí sice nevrátil, ale později přišla na to, že pod srdcem nosí jeho dítě. Potom už pochopila, že se nemůže dál trápit a tížit přitom i srdce svého, tenkrát ještě nenarozeného dítěte.
Teď už však pomalu zapomínala na bolest z odloučení od svého milovaného.
Teď měla syna, kterému věnovala veškerou pozornost. Oslavovali jeho přijetí do Božího společenství. Zatímco všichni hodovali, někteří tancovali, děti poskakovaly a báby klábosily, Anna seděla u velkého stolu společně s několika dalšími mladými ženami a poslouchala se zájmem jejich hovor. Tom zabalený do pestře vyšívané dečky hleděl v její náruči na ty velké zelené oči, které mohl spatřit jen u své matky. Ona se na něj usmívala a potichounku na něj promlouvala. Tom poslouchal, dokud ho její líbezný hlas neuspal.
Poté až do konce hostiny přemýšlela, co by mohla malému Tomovi ke křestu dát.
Na nic nepřišla, až když večer uléhala na své lůžko, pohled jí sklouzl na zásuvku, do které si ukládala poklady. Věci, které byly jejímu srdci blízké a které ji připomínaly události dávno minulé, na které nechtěla zapomenout.
Ona zásuvka jí pomohla udržet je v živé paměti.
Mezi těmito poklady měla i medailonek od maminky a obrázek, který ji namaloval Henry... její vlastní portrét.
Vložila ho do medailonku a tiše, aby se Tom nevzbudil, mu ho navlékla na krček a schovala pod košilku.
„Teď budeš nosit obrázek své matky a památku svého otce.“ Pošeptala mu a spokojená, že mohla svému synovi něco dát, usnula.








Hned zrána ji probudily žalostné výkřiky lidí a hrozivé praskání dřeva. Toma také probudily nezvyklé zvuky a tak začal žalostně plakat a volat po matčině blízkosti a bezpečí její náruče. Anna rychle vstala, zabalila Toma do přikrývky a spěchala ke dveřím. Měla podivný pocit.Přímo hrůzostrašný. Tento křik z venku už jednou zažila.
Ano, tenkrát, když přišla o Henryho. S modlitbou na rtech se odvážila otevřít dveře a pohlédnout směrem k vesnici.
Zděsila se! A hned nato ji štiplavý kouř z poblíž hořících domů začal dusit. Bránila se kašláním a Toma ještě víc přitiskla k srdci a snažila se ho zakrýt dečkou, aby na něj kouř nemohl.
Vyšla ze dveří a před očima se jí vyjevila šílená scenérie.
Vraždění dětí, vypalování domů, znásilňování žen a mladých dívek.
Na prašných cestách ležela nehybná těla mužů, kteří se snažili chránit vlastní rodiny. Marně! Teď tu ležela jejich nehybná těla v tratolištích krve. Dlaně, které uměly hladit, zasadit malé rostlinky, hýčkat je a trpělivě čekat, až vyrostou, aby mohly nasytit svou rodinu, teď ležely bez hnutí s noži a sekerami, které stejně nepomohly v boji proti ozbrojeným nepřátelům.
V dálce na kopci hořela kaple. Všude nářek a pláč.
Anna se rozhlížela, ale nikde už neviděla žádného vojáka. Její dům ještě nehořel, byl přeci jen jeden z těch chudších a to za haldou kamení a nešel tak dobře vidět. Měla ještě šanci vzít si to nejpotřebnější a utíkat rychle do nedalekého lesa, kde by se mohla skrýt a vyčkat, až vojáci opustí vesnici. Tedy to, co z ní zbylo.
Jakmile se však otočila, aby se vrátila pro věci, ucítila silnou, palčivou bolest za levou lopatkou a během chvíle si uvědomila, že její životní pouť skončila.
Otočila se, aby se podívala tváří v tvář vrahovi, který stál poněkud ochromen se zakrvaveným nožem v pravé ruce a doslova zíral na Annu.
Nevíme, co se odehrávalo v mysli ženy, která pohlédla s úsměvem na malého Toma, který ji úsměv opětoval a pak s prosebnum pohledem podala dítě člověku, který byl viníkem její smrti.
Ten stále ještě ochromen, přijal dítě beze slov. Poté Anna klesla k zemi a z jejich krásných očí navždy vymizela životní jiskra.
Muž, který zabil nevinnou ženu byl anglický voják Dick. Se svou skupinou dalších vojáků byl poslán vypálit a vyvraždit celkem šest vesnic. Tato byla poslední a to byla asi Tomova výhra, protože po vykonámí úkolu se měli vrátit zpět a vojákovi se z nepochopitelných důvodů nechtělo zabíjet dítě, které na něj po celou dobu, co jej držel, koulelo svýma nádhernýma očima.
Něco se stalo, protože voják i přes posměch svých přátel v lehké zbroji se rozhodl, že dítě převeze a nechá je vychovat ve své rodné Anglii.
Teď celá jízdní skupina i s Dickem zamířila zpět do okupovvaného přístavního městečka Calais, kde se později Dick i s dítětem, nalodil a odplul do své země.
Už tušil komu dítě dá, jenom nevěděl s jakou bude přijat.
Trvalo pár hodin, než s dítětem doplul do Doveru v Anglii a odtud jim trvalo skoro celý den, než na vypůjčeném koni dorazili do kraje a městečka Rye, kde bydlela ona.....
Mladá žena, vdova, jejíž muž zemřel v bitvě a ona pracovala jako pradlena u dvora a občas byla po ruce vojákům, když potřebovala, aby ji pomohli s nějakou těžkou prací. Za práci jim platila vlastním tělem, ale co jiného jí taky zbývalo.
Děti neměla a tak Dicka napadlo, že by se dítěte mohla ujmout.
Cestou museli zastavovat v náhodných krčmách, kde mu pomohly ženy s nakrmením dítěte a s jeho dalšíma potřebama. Dick se tam také posilnil a odpočinul si na další cestu. Ta mu připadala strašně dlouhá s dítětem v náručí. Ulevilo se mu, až když vyjel z lesa a konečně projížděl městskou branou a pak křivolakými uličkami vstříc vdově.
Po chvíli už zahlédl dlouhoočekávané stavení , kde vdova Miriam, (tak se jmenovala), bydlela.
Když Dick přijížděl a sesedal z koně, zrovna věšela prádlo. Dick uvázal koně u kůlu za domem a Miriam si hned všimla, že voják nese něco zabaleného v přikrývce. Pozdravili se a vtom Miriam uviděla dítě. Něžně se na něj usmála a vzala ho do nýruče. Vešli do domu a tam Dick Miriam všechno pověděl. Než došel k tomu, jestli by u ní dítě nemohlo zůstat, bál se odmítnutí.Neměl už nervy vracšt se s dítětem takovou dlouhou cestu zpět. Jeho obavy se ale rázem rozptýlily, když uviděl s jakou láskou a něhou vdova pečuje o cizí dítě.
Souhlasila, že si dítě nechá. S radostí nadojila mlékoa dítě začala připravovat na koupel. Všimla si medailonku, prohlédla si ho, ale nesundala ho. Nechala mu ho na krku. Teď už i věděla, že je to chlapec. Po celou dobu koupání se na ni usmíval a broukal si. Poté po jídle usnul. Uložila ho do košíku, který vystlala a rozhodla, že mu bude říkat John. Ještě chvíli si s Dickem povídali a pak šel každý svou cestou.
Dick sedl na koně a odjel a Miriam se vrátila k dítěti a nespouštěla ho z očí dokud neusnula. Vždy si přála mít dítě, ale nebylo jí to zhůry dáno. Teď se jí konečně splnil sen.
Takhle utíkaly dny a roky.
Tom, teď už John, žil u Miriam. Učila ho vše, co sama uměla. Chlapec rostl, dílil a taky krásněl. Kdyby ho tenkrát znal někdo líp, řekl by:
„Celá Anna!“
Velké zelené oči, plavé vlasy a mrštnost pouštní kočky.
Když byla Miriam v práci, zůstával v sousedním domě u jedné starší paní, které pomáhal s různámi domácími praceni. Když se vrátila domů, pomáhal jí nebo běhal po lesích s lukem, prakem, nebo prostým klackem a hrál si na vojáka v bitvě....
Bylo mu asi tak dvanáct let, když potkal Sama.
Sam byl podivný mužík ve středních letech. Byl to opravdový podivín.
Když ho John uviděl poprvé v lesích, vzal si ho na mušku svého praku.
Sam nebyl obyčejný muž! Chodil divně shrbený, kulhal a byl takéé zjizven v obličeji. Pro chlapce to byla výzva k zašpásování a tak sebral nejbližší kamínek a šup....!
Vystřelil ho přímo do Samova zadku a rychle, aby nebyl prozrazen se schoval do blízkého křoví. Sam se chvíli rozhlížel, ale když nikoho neviděl, pokračoval dál v práci. Vypadalo to, že je doslova zabrán do sbírání hub, proto se chlapec osmělil a vylezl z úkrytu. Sam se mu, ale najednou kamsi ztratil. John se rozhlížel na všechny strany, ale nikde ho neviděl. Po chvíli to vzdal a šel si svou cestou.
Vtom ho někdo pevně chytl zezadu za rameno. Chlapec se lekl a vykřikl, ale pořádné leknutí následovalo, až když se otočil.
Ke své hrůze zjistil, že jej to on, človšk do kterého se před chvílí strefoval. Poté co spatřil zblízka jeho zjizvení a znetvořené tělo, začal křičet a snažil se muži vytrhnout ze sevření. To ale nešlo!
I přes svou mrštnou a štíhlou postavu ho Sam držel tak pevně, že to chlapec za chvíli vzdal a poté , co uviděl mužovu usmívající tvář, přestal sebou škubat.
Cítil z něj něco dobrého.
„Kdo jsi?“ Ptal se Sam.
„Jsem John, syn Miriam,“ odpověděl poslušně a s proviněním v očích se omlouval Samovi, že si z jeho zadku udělal terč. Očekával kázání nebo pohlavek, proto ho překvapilo, když se jen usmál a pak řekl:
„Nikdy nevěř očím! Smysly umí klamat. Nevěř jim. Ikdyž si myslíš, že jsem tě neviděl, věděl jsem, že tu jsi.....cítil jsem to.“
John tomu moc nerozuměl, ale muž ho zaujal.
Zatímco si Sam sbíral další houby , chlapec si ho prohlížel.
Velká hluboká jizva přes levou tvář, tělo měl jaksi nakloněno na stranu a … probůh!
Místo levé nohy měl kus klacku.
Hrůzostrašný pohled, ale oči, ty měl dobrácké a taky s tím úsměvem na rtech. To už z něj našel takový strach.
John se rozhodl, že si našel přítele, kterého chce poznat víc. Byl zvědavý nejen kvůli zraněním, jejichž původ ho neskonale vábil, ale taky něco zvlážtního ho k němu přitahovalo. Něco, co nikdy dřív nepoznal. Možná to , te v jeho životě nikdy nefiguroval žádný muž. Asi podvědomě hledal někoho, kdo by mu nahradil otce.
Sam byl k Johnovi přátelský a zanedlouho si spolu vytvořili velice pevný vztah. Po nějaké době vyšla na povrch i Samova minulost. Vyprávěl, že byl zpočátku voják, ale pak poznal, že bojuje na nesprávné straně za nesprávnou věc a tak přešel k pirátům.
Zranění získal v bojích na moři. Jeho nejlepší přátelé zemřeli v bojích a on po zmrzačení a ve své samotě nechtěl jen tak křižovat oceánem . Sám by to taky nezvládl. Proto se usadil v polorozpadlé chalupě kus od městečka, aby měl od všech pokoj a mohl si v klidu dožít svůj život v osamocení. John v něm ale podnítil zájem a tak se mu snažil věnovat a učit ho vše, co věděl. Sám neměl žádného syna a tak ho v něm taky možná našel.
Povídal mu spoustu zajímavostí a příhod v pirátských plavbách.
Příběhy, kterým by ani dospělý člověk nevěčil, ale John hltal slovo za slovem a někde uvnitř začal toužit poznat širé dálky na oceánech a mořích. Sam ho také učil spoustu věcí o souhvězdích a určování směru plavby až po boj různými zbraněmi. John byl nadšen!
Chlapec mu na oplátku pomáhal s různými pracemi, které Sam kvůli svému handikepu těžko zvládal. Nakonec u Sama trávil většinu času, Miriam to ale nevadilo. Pomáhal i jí a věděla, že se z něj pomalu stává mladý muž, který co nevidět nabere vítr do plachet a vylétne z hnízda.