Medailon Pokračování 3

Ve Francii v té době , při dalším nájezdu anglických jízdních vojáků na tentokrát opevněnou vesnici byl Dick zajat.
Byl odvlečen na hrad do pevnosti a tam byl uvězněn. Byla to velká kamenná pevnost s mřížemi v oknech. Do pevnosti ho přivezli omráčeného, probral se až v kobce. Vypadalo to, jakoby pevnost byla vytvořená z kusu skály. Nebylo možné se odtud dostat. Až teď si uvědomil, že slyší hlasy jakéhosi davu. Přicházelo to z venku a po chvílích to sílilo. Napadla ho jen jedna děsivá věta, při které se mu otřásaly údy už nejen zimou, která v tomto žaláři vládla, ale i strachem z utrpení, které ho pravděpodobně nemine.
Čekal na trest smrti umučením!
Nikde nebyl nikdo, koho by se zeptal, co se to tam venku děje a tak si sedl na studenou, kamennou podlahu a čekal. Neseděl dlouho. Tu zavrzala velká, železná vrata a počala se pomalu otevírat. Kdosi mu donesl v dřevěné misce s dřevěnou lžící cosi, co nevábně zapáchalo a co by jen člověk zcela pomatený, mohl nazývat stravou.
Dicka ale zajímalo, co se venku děje a tak sebral odvahu a zeptal se muže, který mu donesl jídlo.
„Popravy!“ Odpověděl žalářník, „přivedli tě ještě včas. Dnes stačí popravit i tebe.“
Dick oněměl...
Tak už dnes má přijít o život? Kolik by toho ještě potřeboval udělat!
„Ne, takhle nemohu ještě zemřít!“ Pomyslel si.
Dicka něco tížilo na srdci. Na tom srdci, které dovolilo plenit vesnice, zabíjet lidi, znásilňovat ženy a spoustu dalších ničemností páchaných na bezbranných.
Snažil se zpět přivolat žalářníka a tak křičel, co mu síly stačily. Ten ho ale asi neslyšel a tak popadl nejbližší kámen a vší silou mlátil so železných vrat. Po chvíli se těžká vrata s opětovným zavrzáním otevřela a vešel žalářník.
„Chci kněze! Potřebuji kněze!“Volal na něj Dick.
Žalářník jen cosi zabručel o vrahovi a odešel.
Nevypadalo to slibně. Dlouho se nic nedělo. Dickovi se nechtělo ani jíst a tak obsah misky vylil do kouta, kde se po chvíli o poslední vojákovo sousto začaly dělit krysy. Dick si sedl ke zdi a sledoval je. Pomalu se smiřoval s tím, že jeho prosba zůstane nevyslyšena.
Seděl schoulen u zdi, třásl se zimou i strachem, co přinesou příští hodiny a sledoval tlupu krys. Záviděl jim jejich volnost. Pak pohlédl vzhůru, k jedinému malému otvoru, kterým do kobky pronikalo pár paprsků světla.
Vzpomínal na dobu, kdy nebyl vězněn, ale byl volný. Kdy mohl běhat po louce, jezdit na koni, svobodný a pod širým nebem. Byly to krásné představy, ale do reality ho opět vytrhl známý zvuk vrzajících vrat.
Tentokrát, ale pln očekávání uviděl s žalářníkem i kněze.
„Díky Bohu.“ pomyslel si.
Kněz se podíval na vojáka a pak si přisunul trojnožku k mřížím, blíž k němu. Posadil se a vlídně povídá:
„Co tě tíží synu, svěř se mi.“
„Říkáš mi synu, ale jsem tvůj nepřítel. Divím se, že tě vůbec přivedli.“ Řekl překvapeně Dick.
„Vím, že jsi nepřítel, ale já jsem kněz a před Bohem jsme všichni jedna rodina, ale určitě jsi mě v tuto chvíli nezavolal proto, aby ses mě ptal na to, jestli jsem přítel, nebo ne. Pověz Bohu, cotě tíží, ať ulehčí alespoň tvé duši, když tělo už zachránit nelze.“ Žádá kněz.
„Pokusím se,“ odpověděl voják a začíná vyprávět.“
„Jednou, když jsme s vojáky obsadili a vyplenili městečko jménem Étaples, zabil jsem ženu s malým dítětem.“
Po těchto slovech se voják zarazil. Zdálo se mu, jakoby kněz najednou změnil výraz v tváři.
Zmíněná vesnice byla rodným krajem kněze a ten si velice rychle uvědomil, že voják vypráví o událostech, které se staly před několika lety. Byl to právě kněz Vincent, který měl teď vojákově duši dodat klidu.
Tenkrát kapli zapálili a kněze zranili. Byl ale jen v bezvědomí. Díky tomu, že vypadal jako mrtvý, vojáci mu dál nevěnovali pozornost. Po chvíli se z hořící kaple soplazil nepozorovaně do houští a tam opět omdlel. Našli ho až lidé z vedlejší vesnice, kteří se přišli podívat, co že se to tam odehrálo.
Přežil jen Vincent, kterého ošetřili a poté začal slouřit v této pevnosti jako kněz.
Zpráva, která otevřela staré vzpomínky na Vincenta silně zapůsobila , ale vojákovu upřímnost nechápal. To ho už ale v rozjímání vyrušil on s dalším pokračováním příběhu a knězovi otázky v ořích zřejmě vytušil, protože pokračoval:
„Jistě se ptáte, proč takový vrah jako já se tady začne zpovídat z toho, že někoho zabil, ale chtěl bych dodat, že ten někdo byla žena. Nikdy jsem nezabil ženu nebo dítě! Vždy jsem se z toho dokázal nějak vykroutit, ale tentokrát tu byl všechen ten zmatek a spěch.... Byla zahalená a já v ní nepoznal ženu!“
Až do ní vnikl můj nůž a ona se otočila a pohlodla na mě, zasáhla mě s jejím pohledem celá ta šerednost mého činu. A pak ještě něco! Držela v rukou dítě a podávala mi ho.“

Teď to kněz ale nevydržel a musel co nejdřív na vzduch.
Volal na žalářníka a ani se neohlédl, kdyř pak v rychlosti vyběhl před pevnost.
Všechno se v něm bouřilo! Usedl na jeden velký balvan a modlil se k Bohu, aby mu dal unést tíhu, kterou cítí, když musí vyslechnout vojáka. Viděl opět před očima onu hrůzu, na kterou se už léta pokoušel zapomenout. Už , už byl rozhodnut, že se do cely v vojákovi nevrátí, když tu se mu vyjevila vojákova poslední věta:
„Podávala mi dítě!“
„Co se s ním stalo? Také ho zabil?“
Tyto otázky ho poháněly, aby se pomalu vrátil do cely.
Uvnitř se mu naskytlneskutečný pohled.Voják seděl ve své kobce jako hromádka neštěstí. Srukama sepjatýma a hlavou skloněnou prosil Pána za odpuštění.
Kněz se snažil nedát najevo své rozpolcené city, sedl si opět na trojnožku, neotálel a hned se zeptal:
„Co se stalo s dítětem?“
„Odvezl jsem ho, nedokázal jsem zabít tak nevínnou dětrkou tvář,“ odpověděl voják a rozplakal se.
Vincent se pokoušel vydržet ten tlak, dal vojákovi rozhřešení a náhle je vyrušil bouřlivý hluk davu, svolávající k popravě.
Hned nato zavrzala vrata a do kobky vešel podivný chlap. Silný, velký, s holou hrudí a kápí na hlavě , jen se dvěma otvory pro oči.
Byl to popravčí!
„Konec rozmluvy s Bohem, teď si s tebou popovídám já.“ Zavolal na vojáka a přidělával mu řetězy na ruce a nohy.
Venku se ozýval stále bouřlivější hluk a popravčí po pár krocích s vojákem mezi davem ažž k vyvýšené plošině, kde stál stůl s hrůzostrašnými mučícími nástroji.
Mezitím co popravčí prováděl jednoduchou ukázku mučících nástrojů a popis jejich funkcí oběti i přihlížejícím, Vincent se k nim snažil prodrat davem. Mezi tolika rozbouřenými lidni to však šlo jen stěží.
Těsně k Dickovi se dostal až už voják ležžel připoután skoro nahý na stole. Okolo by l takový hluk, že Dick radši neposlouchal nadávky, které lidé volali jeden přes druhého, ale po chvíli, jakoby slyšel knězův hlas. A opravdu!
Poté co se snažil soustředit na jeden hlas, který mu připadal povědomý, opravdu slyšel kněze, jak volá:
„Co se stalo s dítětem?“ Naléhavě prosil kněz.
„Odvezl jsem ho, žije!“ Ale dál už mluvit nemohl,kat právě začal mu řezat části těla, na kterých bylo nejvíc masa. Od končetin k hrudníku.
Dick zažíval taková muka, že buď řval bolestí, nebo na krátkou chvíli omdlel.
Vincent začal opět naléhat. Hučel do umirajícího Dicka tak dlouho, že se opět na chvíli probral a prozradil, kde malé dítě zanechal. Potom už , ale zavřel oči a vydal ze svého hrdla poslední příšerný řev. Bylo dokonáno!