Auto

Chvíli po tom, co mi bylo 18 let, jsem konečně dostal řidičák. Byl to parádní pocit. Cítil jsem o něco dospělejší. Rozhodl jsem se koupit si svoje první vlastní auto. Neměl jsem moc peněz. Posbíral jsem sotva 3 tisíce. Za to se normální auto nedá koupit. Můj kamarád měl starýho žigulíka. Jezdil s ním asi 3 roky. Už opravdu dosluhoval a chtěl se ho zbavit. Vyhodil by ho. Zeptal jsem se, za co by mi ho dal. Domluvili jsme se na pár pivech a pár krabičkách cigaret. Celkem mě to vyšlo asi na 500 korun. To je opravdu suprová cena.
Konečně. Moje první auto. Bylo hrozně rozpadlý, ale byla to moje. Mělo všechno rezavý. Do blatníku, když někdo strčil prst, udělala se v něm díra. Zadní kapotu od kufru nešla zavřít. Naštěstí tam byla udělaná pentlice. Muselo se to zavírat na visací zámek. Dveře u spolujezdce a za řidičem nešly otevírat. Když jelo víc lidí, bylo to zajímavý. Trvalo to chvílu než se tam všichni nasoukali. Rádio nejelo. Okna šlo otevírat, ale člověk potřeboval hodně síli. No zkrátka to byl úplnej vrak. Technickou to mělo ještě na půl roku. Myslím, že by to už neudělalo. Měl jsem teda půl roku. Pak ho budu muset vyhodit.
Ze začátku jsem jezdil často. Neměl jsem cíl cesty. Prostě jsem vždycky vzal pár kamarádů a jezdili jsme jen tak. Z nikam do nikam. Bavilo nás to docela. Ale jenom chvílu. Pár týdnu. Potom jsem jezdil už jenom, když jsem to potřeboval. Jednou jsme se jeli projet jen tak ze srandy. Já řídil a se mnou v autě byl Rada a Filáč. Oba hodně dobří kámoši. Trávili jsme spolu hodně času a zažili stovky příhod. Projížděli jsme kolem obchodu a shodli se, že si skočíme pro cigára a nějakou flašku a zajedeme na Hády. Je tam krásnej výhled na Brno. Prostě pohoda. Zaparkoval jsme auto před obchodem. Bohužel nebylo místo. Musel jsem to hodit na místo pro vozíčkáře. Dělám to nerad, ale nebylo na výběr. Stejně to je hned. Za 5 minut budeme zpátky.
Vlezli jsme dovnitř. Vzal jsme košík. Dovnitř jsme hodili. Dovnitř hodili nějaký chipsy, pár rohlíků šunku, cigára a 2 flašky Ferneta. Pokračovali jsme k pokladně.
„Co to kurva je?“
„Takovou frontu jsme dlouho neviděl.“
Na každé z pokladen bylo minimálně 10 lidí. To bude tak na půl hodiny minimálně.
Čas jakoby se zastavil. Fronty se nehýbou. V životě jsem tolik lidí neviděl v tomhle obchodě. Normálně je to na chvilku. Bývá tady jen pár pobudů obyčejně.
„Ty vole, už tady čekáme 20 minut“, říká Filáč.
„No, já vím do prdele.“
„Nemáš strach o auto?“
„Bojím se docela. Nechcu aby ho odtáhli. Chcu jet na výlet. Na auto mrdám.“
„Ještě 5 lidí je před náma.“
„Vidím.“
Už mě to tady opravdu sere. Konečně jsme se dostali aspoň k pásu. Můžem teda hodit nákup z košíku. Před náma je děda. Má asi 70 let. Klasickej typ co se chce hádat. A už to začlo.
„Ty brambory majíé stát 5,90 kilo a ne 9,90!!!“
„Pane, prosím vás, uklidněte se.“
„ALE VY MI ÚČTUJE ŠPATNOU CENU!!!“
„Sleva na brambory byla ukončena včera, dnes už stojí normální cenu.“
„TO TEDA NE!!! Tady stojí do 26.7. TO JE DNES!!!“
„Prosím vás, dnes je 27., sleva skončila včera.“
Takhle se hádali asi 5min. Dědek nechal zavolat vedoucího prodejny. Ten mu vysvětlil, že je skutečně 27.7. a sleva už neplatí.
„Já si je vezmu!! ALE JSEM TU NAPOSLEDY!!!“
Prodavačka si evidentně nic nedělala z keců toho senilního staříka. Pozravila ho, když odcházel. On neodpověděl. Došli jsme konečně na řadu. Napípala nám zboží. Rada to všechno zaplatil s tím, že se vyrovnáme v autě. Pobalili jsme to do tašky. Stála nás 5 korun, ale komu se to chce tahat v rukách. Odcházíme z obchodu. Trvalo nám to celkem 45 minut. O 40 minut dýl než normálně.
„Kde mám kurva auto?!?!?“
„Asi ti ho odtáhli, Fačo!“
„To si ze mě dělají prdel, kurvy policejní zasraný, co mám jako teď dělat?“
„Asi budeš muset jet na záchytný pakoviště.“
„Ty vole, ale teď myslím. Já jsem chtěl na výlet do prdele!“
„Tak na to kašlem, nic jinýho nám nezbývá.“
„Nezbývá.“
„Tak si sedneme tady kousek v parku, co ty na to, Fačo?“
„Jo, to by šlo.“
Šli jsme teda do parku. Strávili jsme tam dlouhou chvíli. Domů jsme se vrátili až skoro k ránu. Už pomalu svítalo. Lehl jsem si a usnul jsem. Probudil jsem se až v jednu odpoledne. Nasnídal jsem se, jestli se tomu dá takto říkat. Spíš bych to označil jako oběd. Oblíkl jsem se a vyrazil na záchytný parkoviště.
Je to ve Slatině. Sídliště hned vedle toho, kde bydlím já. Ale dostat se tam šalinou je na hodně dlouho. Musel jsem jet přes hlavní nádraží, abych nasedl na trolejbus 33, naštěstí mi dojel přímo tak, kam jsem potřeboval. Cesta mi trvala asi 45 minut. Autem je tam člověk za 5 minut.
Od zastávky to bylo asi 50 metrů. Zapálil jsem si. U vchodu jsem pomalinku dokouřil. A vešel jsem dovnitř. Bylo to hrozný. Všude odtažený auta a spousta lidí, kteří ty auta chtěli nazpátek. Všichni byli nervózní, rozhazovali rukama, křičeli na sebe, byli brunátní a každej tady byl nasranej.
Já jsem byl celkem v klidu. O nic mi nešlo. Moje auto už bylo stejně rozpadlý. Hledal jsme někoho, kdo by mi poradil. Vůbec jsem netušil, jak to tady chodí. Byl jsem tu poprvé. Potkal jsme nějakýho chlápka v modrákách.
„Prosím vás, včera mi odtáhli auto.“
„A co já jako s tím?“
„No, jestli mi nepomůžete.“
„To asi težko, mě ho odtáhli taky.“
„Aha, vy tady nepracujete?“
„Ne, já jsem tu ze stejnýho důvodu jako ty.“
„Jééé, tak to se omlouvám, že jsem otravoval.“
„V pohodě, nic se nestalo.“
Hledám dál. Paní v monterkách s logem odtahové služby se mi začne věnovat. Vysvětlí mi, že musím jít okénku, kde ukáže doklady a někdo si mě vezme na starost a vyřídí se mnou vše potřebný. Ukáže mi, kam mám jít. Je tam docela fronta, asi 5 lidí. Stojím a čekám. Zapálím si. Po chvíli se dostanu na řadu. Je tam starší pán, spíš dědula, s roztřepaným nejistým hlasem.
„Zdravím vás, mladý muži. Co pak si přejete?“
„Dobrý den. Odtáhli mi auto, tak si jdu pro něj.“
„To byste se divil, ale říká mi to hodně lidí.“
„Já se teda ani nedivím.“
„Inu mladíku, ukažte mi občanku, řidičák a papíry od auta.“
Vytáhl jsem všechno potřebný. Měl jsem to pečlivě nachystaný už z domu.
„Takže, mladý muži, auto zde máte, zbytek s Vámi vyřidí můj kolega Petr.“
Přisel ke mně chlapík kolem 30 let. V ruce měl šanon s papírama a propiskou s potiskem nahé slečny. Dovedl mě skrz tucty odtáhnutých vozidel k mojí káře.
„Dáme dohromady papíry. Budu potřebovat váš podpis a částka, kterou nám za odtah zaplatíte bude činit 1500.“
„To si ze mě děláte prdel kurva. Dám vám maximálně pětikilo. Víc ani hovno.“
„Je mi líto, ale musíte nám zaplatit celou částku.“
„Víte co, tak si tady to posraný auto nechte, já ho nepotřebuju za takovou cenu.“
Podíval se na mě s vyděšeným výrazem v obličeji a spustil.
„Ne, to je dobrý. Zapomene na nějakou pokutu a vy v klidu odjeďte. My jsme vás nikdy neviděli.“
Nasedl jsem v klidu do auta, zapálil si cigaretu na oslavu. Celou cestu jsem přemýšlel, co by s tím vrakem na tom parkovišti dělali.