Čekání na smrt

Vydal jsem svoji první knížku s názvem Děvky, žádný ohlas, není objeven další Viewegh nejsem nic vyjímečného, jen další hovno v přetékající okolní nudě.
Usínám na baru, panáky né a né mě opít, laciný stupidní prostředí,
padají mi víčka, musím tu vydržet ještě hodku, pak do fachy,
jsem smutný, smutek se zhmotnil, je mi stále v patách, jen občas se mi ho podaří zahnat destruktivním chlastem a sebevražednými pokusy. Při svých nočních aktivitách balancuji nad propastí smrti. Zas jsem se pokoušel přeplavat vltavu, jen pokoušel? Plavání tam byla zívačka, ale nazpátek mě málem sejmul parník, nikdo si mě nevšiml, no asi nikdo nepředpokládá , že by v říjnu a v půlnoci potkal plavce v centru Prahy. Minul mě o dva metry, ale zabodovaly
vlny, proud mě začal stráhat, pumpoval jsem tempa do temné vodní hladiny, ve snaze se udržet nad hladinou, vlny od parníku měly na vrh, nebyl jsem si jistý jestli to zvládnu. Čekal jsem křeč do ruky či nohy a hurá konečně bych zmizel pod hladinou. Navždy a bez zbytečných keců. Kurva proč? Tělo mě zklamalo, po dvaceti minutách vylézám z ledové vody. Znavený ulehám na nábřeží vltavy pod palackého mostem, dusím se vzduchem. Tak jsem to zas přežil. Vysmívám se smrti do sksichtu.
Další večer, vody mám ještě plný uši, beru si In-line brusle, nejprudší kopec v okolí je strahovský, na in-linech jsem se naučil už dost kravin, krom brzdění, v první třetině kopce se mi daří rychlost sržet v přijatelných mezích, v polovině jsem nabral rychlost a jakékoliv pokusy o zpomalení či zastavení by zmamenalo pád, rozhlížím se po proti kopci o kterých bych se zastavil, mírná zatáčka, auto přede mnou přižduje, co já bych dal za hydraulické brzdy, tyhle hokejové in line brusle nemají žádné, jsem rád že se držím na nohách na víc nemám, v zatáčce předjíždim auto, řidič měl ještě vyděšenější pohled něž já, když jsem ho vzal kolem svodidel. Cítil jsem jak se pálí umělá hmota z koleček, asi nejsou stavěný na 70km v hodině, poklekávám v kolenou, abych měl svoje těžiště co nejníže a získávám nejstabilnější polohu, auto za mnou pokulhává o dvě zatáčky. Adrenalin mi bublá v žilách smíchaný se strachem ze smrti. Předjíždím druhé auto, ale to už drze beru vnějškem, ridič je arogatní mladas, spolujezdkyně mi asi fandní a nebo mě fakuje fakáčema, strahovský kopec naštěstí končí mírnou rovinkou, skáču na chodník, chytám se lampy veřejného osvětlení. Zastavuju se. Sedám si a klepu se víc jak před prvním milováním. Míjejí mě obě auta, ani jedno neocenilo moje šílenství či odvahu. Kdo ví.
Kam se pravda schovala. Dvě kolečka na každý brusly jsem roztavil a zadřel všechny ložiska, drahá sranda pro pár vteřin šílenství.
28.9.2009 5:15 bar Klamovka



V praci je nuda, žádný rozvozy jídla, zdrhám do nedalekého parku.
Sedám si do trávy vedle desítky použítých kondomů, stříkaček s jehlama jsem zas tak moc nezahlédl, mladý se asi místo fetu daly na sex a bezduchý zasouvání o ničem.
Všude se valí tisíce nedopalků a psích výkalů, jsme národem prasat. Jsme národem sviní převlečených do lidský kůže. Jo hrdě se k vám hlásím. Všichni se tváří tak mladě, chytře a úspěšně, až je mi z nich na blití. Pach úspěšnosti z nich smrdí jako lacnej parfém. I ty ukrajinci ze staveb vypadají lépe než já. Jsem ztracený ve svý vlastní zemi. Chtěl bych pár minut ticha ve svý hlavě, bez myšlenek, jen s pocitem že člověk je. Pozoruji mladé rodiny s dětmi, jak pouští své ratolesti k prvním krůčkům životem a utvrzuji se ve svém přesvědčení, že já dítě nikdy mít nemůžu, to bych nemohl udělat žádnému živému tvorovi, aby měl něco ze mě, aby bylo pro něj žití na zemi denodením peklem. Pozoroval jsem mladý páry jak se vedle mě valý jak ta prasata v nedopalkách a psích výkalech, víčkách od pet lahví, nechápu proč se houfují do strání v parkách plných zoufalců, jako já, proč si neužívají samoty, když mají jeden druhého. Kousek ode mne si sedly dvě cizinky, hm obě by stály za hřích,
a nejlépe obě najednou, kdybych se s nima dokázal domluvit. Ale nemám chut se bavit sám se sebou natož s někým cizím. Od tý jedný je težký oči odtrhnout, má jen tílko a nádherný kozy, přesně do huby, ta druhá je má o něco větší a ve tváři drsnější rysy, za ruce se nedrží, takže možnost, že by to byly lezby jsem vyloučil. Přemýšlím jak se anglicky řekne, že jedna by mi ho mohla vykouřit a já bych mezi tím tu druhou vylízal do sucha. Při pozorování jejího poprsí dostávám chutě a boule na mých kalhotech se zvětšuje. Co by tomu řeklo těch 50 lidi v okolí, kdybych si ho ted začal honit? Přidali by se nějaký osamocený chlapy? Četl jsem v novinách jak nějakého typa za opakované onanování na veřejnosti zavřely na 4 měsíce natvrdo a on u soudy pronesl: Potřeboval bych si před nástupem trestu ještě něco vydělat, takže kdyby někdo chtěl, tak vám omítnu. Znovu ztrozený švejk! Další jeho hláška proč se nemohl dostavit k soudu: Nemohl jsem se posledně dostat k soudu, protože jsem neměl peníze na cestu a policejní hlídka mě odmítla dovést. Vzpomínka mě pobavila,
rozepínám si poklopec a stahuju si trencle, cizinky se zvedají, aníž by si mě všimly,
mě ochabuje péro, chtíč je ten tam, odcházejí a já ani nevím proč, jdu za nima, jak trubec za včelý královnou, bych se je mohl pokusit znásilnit, dobrá výzva, dvě najednou, to zvládne jen málo kdo, jen srab by jsi to dovolil na jednu.
Asi si mě všimly a mého vyšinutého šklebu, přídávají na tempu a vmíchavají se do davu důchodců.
15:50 – 27.9.2009

Potkal jsem smrt,
bála se mě, utekla přede mnou do výtahu. Stojím vedle výtahu, slyším pád, ale nevěnuji tomu pozornost, do sluchátek mi řve kvalitní death metal namýchaný gotikou, můj poslech ruší lidský řev, otáčim se a vidím osobu, rozplácou před výtahem, nehýbe se, nějaký týpek sbíhá ze schodů a míří k osobě, první záškuby těla, sakra tak ona žije, aby se neřeklo, sklánim se k typoj a rozpláclý osobě,
sleduju zvětšující se kaluž krve pod tělem, příchází k sobě,
krve přibývá, vytahuju svoje papírový kapesníky, a přikladám je na díru na čele,
starší paní zakopla o gumovou rohož před výtahem a co čert nechtěl hlavou trefila roh dlaždiček, na hlavě ji to udělalo slušný kráter, paní říká, že má syna doktora o patro víš, kde je poliklinika, typ odebíhá o patro víš za synem, já ji na kráteru držím kapesníky, který nejsou schopný pojmout tolik vytékající krve, ptám se jí jak ji je,
jestli cítí nějakou bolest? Prý má něco s rukou, nemůže se o ní opřít, říkám at vydží, že synek tady bude co nevidět, začíná si na nadávat, jaký problémy dělá synovi,
typ se vrací, prý dokror dorazí hned, říkám v pohodě, typ mizí a já čekám na synáčka, otevírají se dveře výtahu, doktor tak 40 let, seznamuju ho se situací,
čumí na mě, jako bych ji schválně skopnul já, z čela ji strhává kapesníky a říká, že ta rána není vážná, pak chce volat svoji sestře o patro víš o pojízdný křeslo, půjčuju mu mobil, paní se snaží vstát, pomáhám mu ji dovléct do výtahu, paní mi moc děkuje,
a chce po synáčkovi, aby mi dal nějaký prachy z peněženky, říkám že nic nechci,
doktor se k děkování moc nemá, zavírají se dvěře výtahu, říkám mu, že by bylo dobrý, uklidit tu louži krve v rohoži, ale už to asi neslyší. Krev zvolna zasychá. Za hodku pro tu paní dorazila záchranka, proč až za hodku? Jste ještě větší čurák něž já, pane rádoby doktore Hůlo z polikliniky na Národní 9, Praha.
16:30 – 28.9.2009

Zas totálně zbouranej v baru,
jaký štěstí pro můj mozek, pro moje tělo,
jsem mimo realitu všedního dne,
jsem mimo všední svět.
Hledím na svět skrz svoje oči plný nenávisti k vám,
hledím skrz srdce ke vládne prach a nicota.
Pory kůže cítím napětí mezi chloupky. Potenciál nenávisti
roste s narůstající strmostí. 02:29 – 29.9.2009

Zas mám stažený žaludek, potkal jsem toho kokota co mi mrdá Hanouska,
je to nesmysl co „mi“ mrdá, „mi“ už dávno není, a ani snad nikdy nebylo,
sama se rozhodla pro někoho perspektivnějšího, lepšího, než jsem já.
Proč jsem ho už dávno nezabil?
Deset, dvacet let bych si někde poseděl, a třeba by mě i vyléčili,
nebo daly pilulku na štastný život.
Brodím se ve vlastních sračkách, rány se ve mně otevírají, krvácím do vlastních útrob. Žaludek smrsklý do velikosti ořechu, pár dní budu mít půst. Jen vodu,
žvásty a keci o hovně. Litry chlastu, jen pojďte do mě, roztrhejte mě na kusy.
Můj deformovaný mozek realitou a zkušenostmi né a né mě opustit.
Tísíce slz smáčí moje řasy.
V živote jsem strávil víc času na hajzlu vyměšováním, než v posteli se ženskou.
Věnujte mi někdo kulku, nejlépe do spánku, díky
Kurva proč už dávno není ze mě slintající dement?
Dementi jsou štastný a slintající.
Ty věci co se sebou vyvádim, přece jen tak nejde přežít.
Potkal jsem ji na schodech, řekli jsme si jen pár nutných slov,
utopených v moři mlčení.
Její úsměv, krásný, nevinný, co mě zabíjí.
Jo hřál jsem si na prsou hada, škoda že mě jenom dusí,
a ve svých útrobách mám více jedu než on.
00:00 30.9.2009

Jsem v práci, mám v sobě flašku žárovky (Sqash energy) a chystám se na druhou,
zákaznicí jsou radši, jsem veselejší a vtipnější, po druhé flašce jsem už jenom
trapnej, nemůžu odtrhnou oči od kolegině z protějšího krámu je jí něco kolem 40-44,.
ale má nádherný kozy, na svůj věk pěkný, pevný a super tvarovaný, jsou to magický kozy, mě přitahujou jak mucholapka mouchy, ikdyž při myšlenkce na fyzický kontatkt s jakoukoliv ženskou je mi na blítí, ty kozy mě přitahujou, mlátim písmena do klávesnice a čumím na ty dva magický hrby co má na sobě,
co by na to řekla, kdybych za ní dorazil a navrhnul jí, že bych ji mezi ty její balvany
narval svýho čuráka? Ještě do sebe dostanu tak půl flašky a půjdu to zkusit.
18:00 – 1.10.2009

Smrt jsem já
a hledám tě,
přibitýho na píče.

Moje lože
z nenávisti, potu
zbytku spermatu,
zahalí nás.

Radost ze smrti,
upadám,
vpíjim se ti do kůže,
ikdyž ti to je u prdele
vteřina váhání
přijdeš o kundu znenadání.

Sladký sen
zničen
ty zdrcen
umíráš
kéž by.
ubíjející slova
nuda
smrad života,
tak si toho važ?

Ze smudku oči podlitý
deci krví
den co den
čekáš
vzduch polikáš
kdy tohle peklo skončí.